Vedle toho vede ekovýchovné programy pro školky, knihovny a další organizace. Jejím hlavním působištěm je už řadu let stará roubenka, díky které ji nejen místní děti znají jako paní z dřevěnky.

Propagátorka ekovýchovy a celoživotní bojovnice proti systému, jak sama sebe popisuje, pochází z Hranic na Moravě. V Brně vystudovala učitelství češtiny a výtvarné výchovy. „Ke konci mých studií přišla sametová revoluce. Hned v roce 1990 jsem se dozvěděla o waldorfském vzdělávání zaměřujícím se na umělecké a řemeslné činnosti, což mě jako výtvarkářku zaujalo. Taky jsem si v té době dělala kurz permakultury a navštěvovala různé přírodní památky, například Žofínský prales,“ vzpomíná pedagožka, která po studiích vyučovala několik let v Brně.

V polovině 90. let se jí narodil první kluk, po něm následoval další syn a dvě dcery. V té době se několikrát stěhovali po republice, přičemž většinou žili v blízkosti přírody. „Mé děti nikdy do lesní školky nechodily, tehdy ještě nebyly tak rozšířené jako dnes. Nemám ale výčitky, že bych jim to nedopřála,“ popisuje situaci na přelomu milénia Hřibová.

Nakonec se spolu s dětmi usadila v Semilech, kde už v té době fungovala jedna z prvních waldorfských škol v Česku. Spolu s dalšími matkami podporujícími tento alternativní vzdělávací přístup založila mateřské centrum MED, sídlící v domě dětí a mládeže. Nedlouho po nástupu nejstaršího syna na školu ale začaly neshody mezi Hřibovou a pedagogickým sborem. Hlavním důvodem byly rozdílné pohledy na výuku. „Prostě jsme se nevešli do jejich pravidel,“ shrnuje čtyřnásobná matka situaci, ve které se s dalšími dvěma kamarádkami ocitla.

Semínko země

Přes tyto rozepře byly v mateřském centru ještě nějaký čas aktivní. V tu dobu přišel od města nápad využít pro dětské programy jednu z památkově chráněných roubenek v Jílovecké ulici. „Měly jsme ještě malé děti, a protože jsme všechny skončily v bytech, neměly jsme je kde venčit. I když se do toho holkám moc nechtělo, asi po dvou letech jsme řekly, že to zkusíme a založíme spolek Semínko země. Od počátku se snažíme, aby dnešní děti vyrůstající v technickém světě mohly prožít kontakt s přírodou. Součástí našich programů jsou proto zvířata jako králík a kočka, tvoření z přírodních materiálů nebo rytí v hlíně,“ přibližuje poslání spolku Hřibová.

Zpočátku v dřevěnce organizovaly dvě tři slavnosti ročně, ale postupně jich přibývalo. Mezi každoroční akce, kterých se spolek účastní nebo je přímo organizuje, patří například masopust, staročeská pouť, moštování nebo Mikuláš.

Došlo i na ekovýchovné programy pro školky, od nichž byl už jen krůček k založení lesního klubu Kořínek. Podle Hřibové je tento typ zařízení nejlepší pro velmi aktivní děti, které by bez dlouhého běhání venku byly doma těžko zvladatelné. U vedoucích a učitelů je zase důležité, aby si pobyt v přírodě dokázali užít a zvládli unést jistou míru rizika. „Říkám o sobě, že jsem taková komunitní babička. Babičky si taky nedělaly žádnou přípravu. Šly ven něco dělat a děti byly u toho. Chvíli jim pomáhaly, pak si odběhly hrát a zase se vrátily. U nás to funguje stejně,“ líčí.

Až osm předškoláků, přes léto ještě o něco víc, se schází třikrát týdně: v pondělky, úterky a čtvrtky. První děti dorazí okolo osmé a pomáhají s přípravou oběda. „Okolo deváté vyrazíme ven, kde jsme zhruba do dvanácté nebo půl jedné, záleží na počasí. S sebou si bereme svačiny, hamaky, dvě pilky, lano a míč. Děti jinak žádné hračky nepotřebují, dokážou si vyhrát samy. Po obědě se zabaví loutkovým divadlem nebo jim něco čtu a ony si u toho kreslí. No a odpoledne si jdeme hrát na zahradu před chalupou,“ popisuje denní program Hřibová.

Kromě toho každou středu jezdí do lesního rodinného centra ve Všeni v Českém ráji. Vedle toho vyráží skupinka houževnatých capartů se svou vedoucí několikrát za měsíc na výlety do blízkého okolí.

To, jestli své ratolesti dát do lesní nebo tradiční školky, by podle Hřibové nemělo být otázkou finančních možností rodiny, ale především individuálních potřeb každého dítěte. „Nekádruju rodiny podle toho, s jakými hračkami si jejich děti hrají nebo na jaké seriály koukají. Stejně tak se snažím, abychom byli dostupní nejen pro nejbohatší, jak je tomu u některých lesních školek především ve velkých městech,“ vysvětluje zakladatelka Kořínku, proč se snaží jeho fungování částečně pokrývat z grantů a dalších podpůrných programů.

I semilský ekospolek nyní zažívá období nejistoty. Kvůli pandemii došlo na škrty v rozpočtu kraje a zatím nevědí, kolik peněz letos dostanou. „Připravujeme ale letní příměstské tábory na Všeni a v Semilech. Doufáme, že vše nakonec nějak dopadne,“ uzavírá Hřibová.