„Víte, kdo mi nejvíce pomáhá? Strážníci z městské policie. Nedám na ně dopustit a chtěla bych jim poděkovat. Můžete to otisknout? Bez nich bych byla ztracená,“ říká Jana Horká ze Strakonic. Můžeme a rádi. Sedíme spolu v jejím bytě, já na židli u stolu, na kterém připravuje svačinu pro svého syna, ona v invalidním vozíku. Je mi jasné, co myslela slovy „přijeďte kdykoliv, jsem doma pořád…“

Dívám se na ženu, kterou odněkud znám. „V roce 2009 jsem dostala titul Matka roku. To jsem se ještě starala i o svého manžela. Už od nás odešel,“ připomíná mi dávný příběh.

Marie Hlůžková se svými gratulanty.
Prala v rybníku, nikdy nepotřebovala lednici. Žena z Klatovska oslavila stovku

Jana Horká.Zdroj: Deník/Petr Škotko

Vracíme se k původnímu tématu. „Když strážníkům zavolám, přijedou ať se děje, co chce. Jsem totiž diabetik a mám mrtvé nohy. Nepostavím se na ně, nenarovnám se. Kromě toho mám za sebou další operaci kolena. Celkem jich bylo už deset,“ ukazuje poslední jizvu. Chápu, že je opravdu odkázána na pomoc jiných. „Spadla jsem z vozíku. Zavolala jsem jim, že nemohu vstát. Jen jsem se dokázala doplazit ke dveřím, abych jim otevřela,“ vzpomíná na jednu z příhod. Jindy šlo například o výměnu žárovky. Pro většinu lidí banální věc na pár okamžiků. Pro paní Janu neřešitelný rébus.

„Nebo když jsem potřebovala pomoci se synem. V dětství prodělal mozkovou obrnu a pohybuje se po bytě jen po rukou. Vidíte sám. Už chápete, proč chci těm klukům poděkovat? Pomáhají mi už mnoho let, bez výmluv, bez vytáček. Jasně, všichni mám svoje chyby a oni také. Ale to není důležité. Pro mne jsou to zlatíčka,“ dodává.

Bolest, radost i odvaha 

Sedíme spolu ještě několik minut a paní Jana vypráví. O manželovi, příbuzných, jak často vaří, co má její syn rád, kde se jaký lékař či zdravotník k ní zachoval, proč nedostala byt v domově pro seniory, kam dávala žádost. A proč tam už ani nechce jít. Sedím a poslouchám, protože paní Jana si nestěžuje, jen si chce popovídat. Chápu, že i to pro ni znamená velmi mnoho.

Zachráněné poštolky
Krutý nápad. Žena zacpala vlet do hnízda poštolek igelitkou

Naše setkání trvalo asi půl hodiny. „Opravdu to napíšete? Ti kluci si to zaslouží. A kdy ten článek vyjde? Abych si mohla nechat koupit Deník,“ schovala si na závěr. „Bude to v pátek, to je i větší náklad,“ slibuji.

Odcházím z bytu, kde se před mýma očima během několika minut promítl silný příběh. Byl sice plný bolesti, odříkání a možná i tajných slz, ale také síly, radosti a odvahy čelit osudu. Mířím pomalu k autu a zaplavují mne smíšené pocity. Stud, že jsme velmi často k podobným osudům slepí či přezíraví, nechybí. Splněním slibu o vydání článku mohu tento pocit alespoň trochu zmírnit.