V liberecké galerii byla její výstava otevřena v prvním říjnovém týdnu. Tvorba umělkyně obsahuje dnes již širokou paletu děl nejen v malbě, sahá od ilustrací publikací, koláží, grafik, obrazů, animovaných filmů i k prostorovým objektům.

Území našich sousedů od Žitavska až k Brandenbursku je pro Čechy neznámým územím. Mnoho jich zná supermarkety v pohraničí. Na severu bylo od války jen málo lidí, kteří Ober – a Nieder Lausitz prezentovali. Mediální prezentace pak spíše zdůrazňovala, že jde o německé území.

V sedmdesátých létech bylo Liberecko zasypáváno kyselými zplodinami z elektrárenských kombinátů. Málokdo však věděl, že existoval plán Rady vzájemné hospodářské pomoci, jehož cílem bylo krajinu s uhelným podzemím od Jelení Hory až po Drážďany považovat za strategickou oblast s uhlím, které mělo sloužit nejen jako produkt pro elektrárny, ale také třeba i pro potravinářský průmysl k výrobě margarinu.

Liberecká výstava zahrnuje více jak tři desítky prací, z nichž zajímavé jsou motivy zpracované uhlem nebo náčrtky k filmům. Zeď plná obrázků může svým pojetím černobílé kresby působit až depresivně. Kresby krojovaných dívek v černém prostředí jsou však poselstvím. Dnes již bývalý ředitel galerie se k výstavě vyjádřil: „Chtěl jsem Lužici představit jinak, než je veřejně prezentovaná, paní Nagelowá s tím souhlasila.“

Počátky devastace krajiny Lužice mají kořeny pravděpodobně v konci osmnáctého století, kdy dobývání rud a hledání zlata ustupuje a začíná získávání uhlí jako významné suroviny k výrobě elektřiny. A to už mluvíme o osmnáctém století. Obrázky Maji Nagelowé mají symbolický odkaz do budoucnosti. Zmizelé vesnice jsou nahrazeny rybníky a jezery. Zmizelé tradice nahradily prezentace zbytků historie, tradic a zvyků jako rarity nevycházející ze srdce. Porovnávat Moravské Slovácko a Lužici nelze. Jde o diametrální rozdíl.

I na Moravě nosí děvčata batůžky na zádech, ale když oblékají kroj, je to svátek nebo něco výjimečného. V Lužici existuje několik dílen, kde se kroje šijí a upravují. Mužský kroj neexistuje. Hlavní turistickou atrakcí jsou velikonoční jezdci, sice zpívají kěrluše, ale půlnoční zpěv už neexistuje.

Sem tam se světí paškál, koná se líbání svatého kříže. Ale tyto momenty Nagelowá nezachycuje. Pro ni jde o kontrast krajiny a mladé ženy. V kroji dívek s pozadím uhelných slojí a černého slunce je snad moment tonoucího ostrůvku, jak maluje na jednom obrázku, ale také poselství, že snad jen ženy, spíše mladá generace, může zachránit Lužici a slovanský národ Lužických Srbů.

Výstavě spíše než řada černobílých kreseb dominuje obraz symbolizující ženské přirození. Rozměrně velké plátno s červeným obrysem vaginy skrývá malé kroužky, na mapě zmizelé vesnice. V Lužici ono české postesknutí, když se něco nepovede, neznají, ale divák, který je Čech, má dokonalou představu. I když je jakoby všechno ztraceno, jde o mystické cítění, že tam je ukryta budoucnost Lužických Srbů.

Myslela si to i umělkyně? Ale je možné, že v jejích létech a intenzivním úsilí tvořit vyplývá podvědomě tužba zachránit, co zachránit nelze. Tím se dá usuzovat, že se autorka v Liberci vystavovanými obrazy nabídla sousední zemi jako ta, která hledá pomocnou ruku k zastavení tonoucích ostrovů, jak o tom svého času napsal významný český sorabista František Vydra z Chrastavy.

Milan Turek