Jedné podzimní soboty (tehdy se ještě učilo i v sobotu) ke mně do kabinetu přišel o velké přestávce Jarda. Heleď, pojď se mnou dnes večer na noční orienťák! Neznám, co to je? To nic není, běhá se to ve dvojicích. Tys byl na vojně průzkumníkem, měli jste ty výsadky, vedeš turisťák, já učím zeměpis, to zvládnem. Moc se mi nechtělo. Hrál jsem v té době v Jablonci volejbalovou ligu, v neděli dopoledne jsme měli od 10 hodin mistrák. Žádnej problém, když to vezmem klusem, jseš do půlnoci doma!

Nakonec mě ukecal! Jak půjdeš? Normálně, jako na vejlet. Jídlo si neber, v cíli má být občerstvení. Tak jo. Na kraťasy už to nebylo, tak jsem si vzal takové pláteňáky, a když to bude klusem, tak teda tenisky. Nevezmeš si baterku, povídá brácha, po páté hodině už bývá tma. Baterka byla, ale vybitá, nesvítila. Tak alespoň krabičku sirek.

Sraz byl v osm hodin (dvacet) na libereckém nádraží. Když jsem tam dorazil, hala už byla plná. Mladí, staří, obojího pohlaví, asi sto lidí! Tvořili skupinky, zřejmě se navzájem znali. Já, i když už jsem měl v libereckém sportu dost známých, dělal jsem závodně atletiku, volejbal i fotbal, jsem neznal kromě náčelníka HS Veleho skoro nikoho! A nikdo se taky ke mně kromě Jardy nehlásil Ale to hlavní: žádný výlet! Všichni většinou v teplácích, pohory nebo tenkrát „letící“ pionýrky, na nohou kamaše chránící holeň, takové nějaké korkové
tabulky, buzoly! A na hlavě většinou čelovky! No nazdar! Měl jsem sto chutí jít domů!

Roman Havlík z Pivovaru Svijany oceňuje online verzi veletrhu Educa.
Veletrh Eudca MyJob pokračuje. Hostil i pivovarníka

Nějaká paní to všechno organizovala, zapsala si za pár korun naše jména a rok narození. Když jsem se ptal, kam si máme koupit jízdenku, řekla, abych se nestaral, že se vše dozvíme. Asi za půl hodiny někdo zahalekal, že máme jít na vlak. Tak jsme šli. Tři vagónky nás měly odvézt směrem někam k Hrádku! Než jsem si našel místo u okýnka, tak jsme vystupovali. Na malém nádražíčku v Machníně!

Už byla pořádná tma, svítilo se jen v čekárně, kde se ouřadovalo. Na vyvěšeném plakátě jsme si přečetli, že věkem patříme do hlavní kategorie A (15 dvojic), ta vyrazí až poslední. Nejdříve dorost, ženy a starší muži. Konečně došlo i na nás. V čekárně jsme dostali jakýsi startovní průkaz s kolonkami na potvrzení od kontrol a mapu. Ta hrála všemi barvami, ale tuhle jsem viděl poprvé! Měřítko 1: 15 000, ale bez jediného slova, bez jediného označení! Jen několik kroužků s číslicemi zřejmě označovalo kontroly. Koukal jsem do ní jak vrána, ale nějaký pán nám řekl: tak už běžte, běží vám čas!

Venku Jarda posvítil a podařilo se mi na mapě nalézt místo, kde jsme – nádraží v Machníně. Tím bylo hodně vyřešeno. Hurá! Ta moje láska k mapám se přece jen k něčemu hodí. Navíc, zase máme tu naši „kliku“! Do Machnína jsem občas chodíval na procházky se studentkou
libereckého peďáku, nějakou Olinkou. Ta mě ráda zavedla i do okolí, mimo civilizaci. A taky potmě!

Liberecká výšina.
Za skalními vyhlídkami a výhledy na Liberec vyveze tramvaj

Tak jsme si to pustili přes louku k první kontrole, vojenskému bunkru na kraji lesa pod Ovčí horou. Štempl a mažeme dál, k staré osamělé machnínské lípě. Kousek od ní potkáváme dva pány: dejte si tam razítko, my spěcháme ještě do machnínské hospody na pivo, než nám
zavřou! Vyslechnuto, u rozsvícené petrolejky vykonáno. Stále to tu ještě znám (díky Olinko!), i tu kapličku na Bedřichovce. Ale už brzy přestává legrace, dostáváme se do lesa!

Za kapličkou na lesní cestě dobíháme jednu dvojici. Tak konečně! Je to můj sportovní doktor Vašek Šatava s náčelníkem HS pro Jizerky Velem. Jdou si v pohodě s baťůžkama, svačí. Chci si s nimi popovídat, ale Jarda spěchá! Heleď, ta cesta vede k další kontrole (rozcestníku v Bedřichoveckém lese) takovým velkým obloukem, co kdybychom to střihli lesem? Dost si to zkrátíme! Já v. l ho poslechl!

To nebyl les, ale Boubín! Ostružiny, keře, místy i bažinka se střídaly se smrkovou houštinou. Jen s jednou baterkou, naštěstí jsme se neztratili. Konečně jsme opět na nějaké cestě. A kousek od nás – Šatava s Velem! Už jste byli na čtvrté kontrole? Kdepak, musíme se k ní pár minut vrátit! Vylezli jsme z lesa jinde, než jsme chtěli! Teď už snad si dá Jarda říci a půjdeme pěkně po cestách. Navíc mu dochází baterka, ke slovu přicházejí zápalky.

Liberecký domov pro seniory SeneCura získal prestižní Značku kvality.
Liberecký domov pro seniory SeneCura získal prestižní Značku kvality

Další kontrola je někde u dvou rybníků. Podle několika černých obdélníčků (to jsou zřejmě domy) to bude spíše na Bělidle než ve Studánce.
Už ani neběžíme, ale přesto brzy míjíme doktora, dnes už po třetí! Trefili jsme se, bylo to Bělidlo. Posvítili nám, poslední kontrola je u křížku, u dvou topolů, žádný problém. Cíl je hospoda U Lendrů, na křižovatce u Tesly. Navrhuji běžet po cestě vrchem přes Novou Stráž,
kolem Kubíkových. Ale Jardovi už zřejmě otrnulo. Tady to znám opravdu dobře (tehdy bydlel ve Stráži), vezmeme to zkratkou přes louku, musíme něco nahnat!

Opravdu to byla zkratka. Jenže – to odpoledne tu louku čerstvě pohnojili, polili močůvkou! Tak nám to dost klouzalo. V hospodě bylo plno, ale všichni nám až podezřele uvolňovali místo, abychom mohli odevzdat průkazy a dát si guláš. Když jsme se podívali na boty, hned
jsme pochopili. Kousky toaletního papíru tam byly přilepeny takovou zvláštní silně zapáchající hmotou!

Sice jsme si je šli hned ven očistit, ale smrděli jsme dál! Naštěstí hostinský brzy zvolal Točím poslední pivo, zavíráme! Přijel zvláštní autobus, který odvezl účastníky závodu do Liberce, k radnici. Tramvaje už nejezdily, tak přes nádražní lávku! Domů jsem se dostal někde kolem půlnoci pořádně utahaný, ta cesta opuštěným nočním Libercem mně dala víc zabrat než celej orienťák!

Jo, abych nezapomněl, ten mistrák v Jablonci jsme vyhráli! V pondělí, při cestě do školy, jsem si jako vždy po neděli koupil liberecký deník Stráž severu, abych se dozvěděl sportovní výsledky. Protože úvodní stránku tvořily jen politické úvodníky, jak bylo za komunistů zvykem, samozřejmě jsem ho četl odzadu! A mezi jinými jsem tam s překvapením nalezl i článek s nadpisem: Noční OZ se vydařil.

Ve výsledcích jsme s Jardou trůnili v hlavní kategorii na třetím místě! A vzhledem k docílenému času (1:50 h) jsme dokonce získali výkonnostní třídu v orientačním závodě!

Tohle všechno se skutečně stalo 4. listopadu 1961, jen pár dní před výročím slavné VŘSR. Před devětapadesáti lety. Fakt nekecám!

Bohumil Nádhera