Na kopci v Praze, kousíček od Hanspaulského zámečku, stál v krásné zahradě bílý dům. Pan zahradník, který vysazoval stromy, keře, květiny a bylinky, byl opravdový znalec. Rostliny zkombinoval tak, že v každé roční době se některá

na zahradě rozvinula do krásy. Někdy jich kvetlo i více druhů najednou. Obyvatelům bílého domu to dělalo radost. Vždy, když přicházeli domů nebo odcházeli do práce, do školy nebo na nákupy - dívali se do zahrady a říkali si ,,Na naší zahradě je tak pěkně, že se nám ani nechce z ní odejít.”

V bytě s velkou terasou, který byl až pod střechou, bydlela blonďatá a kudrnatá holčička Eva se svojí maminkou a tatínkem. Na zahradu si chodila odpoledne hrát s babičkou, která jí naučila hry ze svého dětství. Například ,,pan čáp ztratil čepičku – jakou měla barvičku” nebo ,,na krvavé koleno” či ,,cukr káva čaj rum bum.”

V domě bydlel ještě korejský chlapec San-Hi, který měl krátké černé vlasy a sestřičku Li-Hi. I tento chlapec chodil rád na zahradu a nosil si míč, protože měl rád fotbal.

V přízemí žila s rodinou ze Švédska holčička Anna. Ta měla dlouhé blond vlásky a ráda na zahradě tančila s průsvitnou šálou v rukách, takže vypadala jako víla.

Eva, Anna i San-Hi spolu mluvili anglicky, protože to byla jediná řeč, kterou uměli všichni tři. Šlo jim to moc dobře, protože chodili do anglických škol. Tedy Eva chodila do školky. Anna a San-Hi byli starší a proto je rodiče vozili do nejbližší anglické školy.

Jednou pršelo a děti si hrály v Evině pokojíčku. Měly rozloženou farmu. Postavily stáje pro zvířátka a dům pro farmářovu rodinu. Ohradily také pastviny, aby se stáda dobytka nerozutekla po pokoji.

Na polici nad nimi ležel proutěný košík a v něm klubíčka vlny, ze které babička pletla zimní čepici. Ve vlně byly zapíchnuty pletací jehlice.

San-Hi se postavil a zahleděl se na košík s klubíčky.

,,Co to je? To doma nemáme,” zeptal se a sáhl po rezavém klubíčku.

Poznáte místo na fotografii?
FOTOHÁDANKA: Poznáte obec na Liberecku jen podle kostela a jeho okolí?

,,Z té vlny plete babička na jehlicích očka, až je z toho čepice nebo šála nebo dokonce svetr,“ vysvětlila mu Eva.

Ve dveřích se objevila babička a zvedla prst: ,,S klubíčky si nehrajte. Jsou v nich ukryté pohádky a vypadly by vám na podlahu. To by byla škoda!”

,,My je chceme slyšet, babičko,” volaly děti a udiveně si prohlížely košík.

,,Tak dobře, děti,” vzala babička pletení, obřadně se posadila do křesla a vyndala z hromádky klubek to rezavé.

,,V tomhle klubíčku je ukryta pohádka o kocourkovi Mikešovi a já vám ji teď budu vyprávět.”

Mikeš a sufganiot

Na naší zahrádce seděl u jezírka rezavý kocourek. Chvílemi pozoroval zelenou misku u kamenného stolu a chvílemi zavíral oči jakoby spal. Miska byla prázdná.

,,Dnes si dávají ti lidé načas,” zabručel si pod vousy a začal si pacičkou čistit kožíšek. ,,Pomalu už napadne sníh a jak to mám v takové zimě bez něčeho na zub vydržet,” protáhl se a s rozběhem vyskočil na nízký přístřešek s uloženým dřevem. Viděl odtud k vstupní brance i ke dveřím do domu. Tady může klidně podřimovat a nic mu neujde.

Jeho ouška sebou náhle zacukala, protože od plotu z vedlejší zahrady se ozval téměř neslyšitelný zvuk chůze jemných kočičích paciček vystlaných polštářky.

,,Kdo se to tady courá,” zaprskal kocourek a vyhrbil hřbet.

,,No, no, Mikeši,” ozvalo se něžné mňouknutí a vedle misky se objevila tmavá mourovatá kočička.

,,To jsi ty, Fifino? Taky máš hlad? Všechny misky v okolí jsou prázdné. Lidé na nás zapomněli. Musíme se vypravit hledat myši a odpadky. Fuj!” postěžoval si kocourek a seskočil zpět k jezírku. Alespoň se napije té studené vody. Brr.

Náhle se otevřela vrátka a po cestě do zahrady se řítila čubička Agáta. Za sebou táhla vodítko, jak se vytrhla babičce. Obě kočky bleskurychle vyskočily na strom a dívaly se dolů.

Mnohem víc než pes je zajímalo, zda někdo z příchozích nasype granule do misky.

Nic takového se ale nestalo. Lidé pospíchali domů a pes běžel za nimi. Jen malá Eva volala do zahrady ,,Mikeši – Fifino přinesu vám koblihu, máme Chanuku!”

Kočky se na sebe podívaly a hup, hup na strom, ze stromu na terasu a už se dívaly oknem do kuchyně.

Na okně stál devítiramenný svícen a tatínek pokládal na stůl s bílým ubrusem dárky. Maminka položila vedle dárků mísu koblih. Babička s Evou právě vešly a nadšeně obdivovaly, jak je vše připravené.

,,Letos se vám sufganiot opravdu povedly!” ochutnávala babička jednu koblihu.

Dvojboj sv. Floriána prověřil mladé hasiče z Liberecka.
Dvojboj sv. Floriána prověřil mladé hasiče z Liberecka

,,Nejdřív zapálíme chanukiu a zazpíváme si, máme pátý den svátku,” řekla maminka a připevnila do svícnu 5 barevných svíček a jednoho sluhu.

,,Já chci taky zapalovat,” volala Eva a natahovala ruce po svíčkách. Dostala je a hned si je upevňovala v malém svícnu, který ležel vedle toho velkého.

Tatínek rozevřel knížku a přečetl požehnání. Zazpíval spolu se všemi chanukovou píseň o hrdinství v boji za svobodu a při tom zapálil sluhou svíčky na velkém svícnu.

Eva udělala totéž na malém svícnu a dávala pozor, aby ji svíčka - sluha, která zapaluje všechny ostatní, nespálila. V jejích očkách a ve skle okna se odrážela světélka. Všichni to dojatě sledovali.

Najednou se Eva zadívala skrze okno ven a uviděla na terase Mikeše s Fifinou, jak se k sobě tulí a dívají se dovnitř.

,,Než si rozbalím dárky, tak dám koblihu našim zvířátkům,” rozhodla se Eva a tak obě kočky i pes dostali v kuchyni každý v jiném koutě voňavou koblihu.

Kočky si potom vyskočily do pelíšku na skříni a Agáta usnula na svém místě vedle topení.

Dětem se pohádka líbila a běžely se podívat na terasu, jestli tam nenajdou kočičí kamarády. Nikoho tam nenašly, jen vítr a studený déšť. Raději se vrátily do vyhřátých domovů a protože už byl večer, snědly večeři a šly spát. V košíku se zavrtělo modré klubíčko. Počkáme na další den, až z něj babička rozmotá novou pohádku.

Kaše pro skřítky

Na zahradu napadl sníh, růžové keře byly zabaleny do větviček ze smrku, aby nezmrzly, a listnaté stromy měly místo listí bílé čepice a kabátky. Keře se pod sněhem ohýbaly níž a níž. Jehličnany také prohnuly větve a dřímaly zimním spánkem.

Na místě trávníku se rozprostírala bílá plocha, která se v poledním slunci blyštěla jako démanty. Bílý kyprý sníh ležel až k domovním dveřím.

Maminka Aničky stála u okna a dívala se na to všechno se zasněným výrazem.

,,Co tam vidíš, mami?“ zeptala se Anna.

,,Vzpomínám na naši zimu ve Švédsku. Jestlipak i tady žijí venku skřítkové.

Vždy jsme je hledaly. A aby nám přinesli štěstí do domu, dostávali od nás za dveře plnou mísu teplé kaše.“

Na chodbě za dveřmi se ozvaly dětské hlasy. Anička se rozeběhla, otevřela a zavolala ,, Evo, San-Hi, pojďte k nám. Díváme se na zahradu a čekáme na skřítky.“

Zlato pro žáky z Ještědské oblasti z MČR v orientačním běhu.
Mladí orientační běžci z Ještědské oblasti brali na MČR zlato

,,Nesu s sebou modré klubíčko, je v něm další pohádka,“ položila Eva vlnu na okenní parapet.

Všechny děti teď stály u okna a pozorovaly snášející se sněhové vločky. Jak při tom dýchaly na sklo, dostaly nápad, že na zadýchanou plochu nakreslí prstem skřítka.

Obrázky však rychle mizely a tak se děti posadily ke stolu a kreslily na papír.

,,Jak takový skřítek vlastně vypadá?“ ptaly se.

Vznikaly krásné obrázky postaviček se špičatými čepicemi, teplými šálkami, vysokými botkami a červenými kabátky s bílou kožešinkou.

,,Myslím, že zítra je ten správný den, kdy skřítkové přicházejí z lesa k lidským obydlím, aby se podívali oknem na ozdobený stromeček,“ upozornila maminka.

Děti se dohodly, že další den odpoledne každý z nich přinese na zápraží svou mísu s horkou kaší.

Všichni to splnili.

Anna přinesla modrou mísu a na kaši nalila med. Eva přinesla bílou mísu a kaši posypala ořechy. San-Hi se připojil zelenou mísou a na svoji kaši položil kus másla.

To vám byla taková vůně, že se sbíhaly sliny na jazyku. Mísy ležely hned před skleněnými dveřmi. Děti si sedly na schody v chodbě a dívaly se ven.

,,Pojďte se podívat na pohádku v televizi!“ volala maminka Aničky, ,,jinak nepřijdou.“

Dětem uvařila ovocný čaj a nabídla jim výborné perníčky. Venku se setmělo a děti za chvíli zapomněly na skřítky i na kaši.

,,Už je pozdě děti, musíte jít domů,“ volala maminka z kuchyně, ,,a nezapomeňte zkontrolovat svoje mísy!“

No, to byla rychlost, s jakou všichni běželi ke dveřím na zahradu. Rozsvítili světlo nad vchodem a …………zůstali s údivem stát. Misky byly prázdné, kolem nich byl ušlapaný sníh. Byly v něm vidět maličké stopy bot. Vedly od plotu k miskám a zpět.

,,To není možné, oni tady opravdu byli a my jsme je neviděly,“ volaly děti všechny najednou.

,,Tady něco leží,“ sehnula se Eva a v ruce držela malou modrou šálku. ,,To určitě ztratil skřítek.“

,,Vezměte si domů svoje mísy a uvidíte, že nám skřítci přinesou štěstí. Za to, že jsme na ně nezapomněli. Teď už jsou asi daleko. Možná, že přiletěli až ze Švédska.“

,,Jak by věděli co pro ně chystáme a jak by se tak rychle k nám dostali?“ ptal se San-Hi.

,,Kouzelní skřítci umí mnoho kouzel a teď už honem domů. Možná, že na vás čeká doma překvapení,“ rozloučila se maminka a Anička.

San-Hi šel s Evou po schodech a povzdechl si: ,,Ty máš na památku po skřítcích alespoň tu šálku ale já nemám nic.“

,,Máš tu vylízanou misku, ne,“ zeptala se ho Eva.,,Jestli chceš, tak pojď se mnou a já ti dám domů další klubíčko. Je tam ještě hnědé.“

Děravá krabice pod stromečkem

San-Hi šel smutně po schodech domů a nesl si v ruce hnědé klubíčko. Sedl si před dveře bytu a přemýšlel. Rodiče mu slíbili, že bude mít večer doma velké překvapení. Teď už asi mají vše připravené. Vždy na konci prosince přichystají jemu a jeho malé sestřičce krásný stromeček ověšený barevnými ozdobami. Pod stromeček dají v krabicích zabalené dárky.

Měl by být šťastný, ale on není. Přeje si už dlouho pejska. Ne toho plyšového,

který má v sobě baterie. S tím se nedá běhat na zahradě a házet mu klacík nebo míč.

Smutně zazvonil a tatínek s maminkou se ho ptali: ,,Kde se touláš, San-Hi, pojdˇ se obléknout a jedeme na slavnostní večeři.“

Celá rodina jela do krásné restaurace, kde se k nim přidali další přátelé z Koreje.

Jídlo bylo výborné. San-Hi jedl dřevěnými hůlkami a zeptal se tatínka: ,,Kdy dostanu dárky, už je přece večer?“

,,Dnes budeš dlouho vzhůru chlapče, teď jedeme do kostela na půlnoční mši.

WC podražilo...
Budou senioři v Liberci chodit do parku nebo více cestovat MHD?

Před kostelem si zazpíváme vánoční koledy a potom doma čeká pro tebe i sestru překvapení.“

San-Hi se spolu s mnoha dalšími dětmi díval v kostele na jesličky. I když byl ospalý věděl, že dnes nesmí usnout. Stál vedle své rodiny a zpíval o betlémské hvězdě. Na nebi svítilo mnoho dalších hvězd a všude kolem ležel sníh. Studily ho nohy, ale přesto mu bylo teplo u srdce.

Všichni se vrátili domů a tam stál v jednom z pokojů překrásně ozdobený stromeček. Byly na něm skleněné ozdoby a pod ním spousta dárků.

San-Hi se podíval na okno a uviděl tam malého skřítka, jak na něj mává ručkou v teplé rukavici. Pak skřítek ukázal na velkou hnědou krabici a zmizel.

,,Všechny dárky můžete rozbalit až zítra ráno děti, ale tu hnědou raději hned,“ řekl tatínek.

Děti to hned udělaly a ještě než rozbalování skončily, uslyšely z krabice podivné zvuky. Jakoby v ní někdo kňučel!

Jen co odklopily dírkovaté víko, vyskočil hnědý chundelatý pejsek a začal jim radostí olizovat ruce.

Sa-Hi doslova upadl na zadek. Chvíli seděl a beze slova zíral. To bylo skutečně živé zvířátko. Podíval se na tatínka a šťastně se a něj usmál.

,,Ještě musíš jednou ven do zimy chlapče, s pejskem,“ oznámila s úsměvem

Maminka. ,,Jmenuje se Goryeo.“

,,Budu to dělat každý den a moc rád,“ ujistil ji a na zahradě se rozhlédl, ,,děkuju vám,“ zavolal směrem k plotu. Potom se zaklonil a směrem vzhůru dodal: ,,Tobě taky děkuju.“

V bílém domě bylo ticho. Všichni spali. Lidé i zvířátka. Spaly i rostliny v krásné zahradě. Na vše padaly velké vločky sněhu. Hanspaulský zámeček měl bílé závěje na střeše. Co pěkného se asi přihodí našim hrdinům zítra?

Rut Sidonová