Poděkování Krajské nemocnici Liberec

Je-li pacient  v pozici, která pracovně ovlivňuje životy jeho okolí, a na jeho krocích je často závislá i jejich sociální situace, prožívá frustraci, která léčbě určitě nepomáhá. Nelze vypnout telefon a říci: marodím. Byť to je to, co by si nejvíce přáli ošetřující lékaři, zdravotní personál i spolutrpící. A samozřejmě i pacient, který se mezi lékařskými procedurami snaží využít každou chvilku k předání klíčových informací spolupracovníkům a snaží se, jak jen to jde, aby jeho problém zůstal jen jeho problémem. Ale k věci.

Po ukončení pobytu jsem konstatoval, že můžeme být na naši Krajskou libereckou nemocnici hrdí a také, že jsem rád, že jsem mohl tuto anabázi absolvovat právě zde. Jakkoliv jsem před oněmi pěti lety byl s péčí liberecké nemocnice a jeho personálu spokojen, musím i nyní konstatovat, že jsem  vnímal její zjevně pozitivní kvalitativní posun. Tedy z pohledu lékařsky odborně nevzdělaného pacienta.

Na první pohled bylo patrné zlepšení v materiálním vybavení i celkového prostředí. Vnějšího i vnitřního. Kritika všech a všeho je snadná, ale jedno liberecké Krajské nemocnici upřít nelze, svůj status, zasloužený respekt i vysokou úroveň služeb si buduje tvrdou každodenní prací. A ne vždy pozvolné změny k lepšímu vnímáme.

V Hlavici se kostel sv. Linharta zapojil do Noci kostelů

Při týdenním pobytu jsem se setkal i s pacienty se zkušenostmi z jiných nemocnic, a do té naší liberecké přijíždějí často kvůli provedení vysoce kvalifikovaných výkonů. Ne do Prahy na specializovaná pracoviště, ale do Liberce. A vždy svůj pobyt hodnotili velmi pochvalně.

Ostatně sám jsem byl na pokoji s pacientem, který po vážné dopravní nehodě měl zlomeny všechny dlouhé kosti v těle, několik obratlů a další mnohočetná devastující zranění. Jeho dopravní nehodu náhodně zaznamenal kamerou umístěnou za čelním sklem řidič právě projíždějícího automobilu. ,,Pochlubil“ se mi tedy i videem. Je umístěno na stránkách policie ČR jako varovný příklad.

Nemohu stále uvěřit, že lze tak těžkou nehodu s takovým souborem zranění vůbec přežít a ,,opravit", když byl po nehodě ze země doslova posbírán. Do liberecké nemocnice nyní přijel opět po půl roce na operaci kotníku, ke které si svou neopatrností pomohl sám. Problém navíc zkomplikovala i koronavirová situace a omezení plánované péče.

U lékařů jsem oceňoval vysoce profesionální přístup, věcnost a zasloužený respekt. Ten si ostatně zaslouží  i ošetřující personál. Denně probíhalo několik různě  závažných  operací. Připadal jsem si jako v továrně. Nový pacient, příprava a odjezd na operační výkon, pooperační péče a péče následná a za 2-3 dny alou domů. Sbalit, propustit, odvézt, připravit lůžko a další pacient.

Poděkování partnerům v době „Koroškoly“ ze ZŠ Ještědská

Za zmínku stojí i stravování. Říci, že bylo dobré, by bylo jednoduché, ale nevýstižné. Mohu říci, že jsem schopen vyjmenovat okamžitě několik zapamatovatelných jídel, která mi vyloženě chutnala, a to jsem hýčkán domácí stravou. I zde jsem zaznamenal zlepšení, ačkoliv jsem si ani při poslední hospitalizaci na jídlo nijak nestěžoval, ale i zde byl vývoj patrný. Patřím mezi ty, co vnímají i výživové hodnoty stravy a troufám si říci, že za daných okolností i možností bych si rekonvalescenční jídelníček lépe nesestavil.

No a obsluhující personál? V modré, bílé, žluté, zelené a nevím, v jaké ještě další barvě oblečení? Je ze všech stran pod obrovským tlakem, ke kterému je každý různě odolný. Jako v každé profesi. Kolektivně byl však výsledný výstup beze zbytku profesionální. Udržet v takovém provozu všechno čisté a zajistit potřebnou před i pooperační péči,  musí být nesmírně náročné. Materiálně i lidsky. A to vše často zdravotní personál dokáže až s nakažlivou a uklidňující náladou.

Samozřejmě, že se občas objevily chvíle, kdy to na obou stranách jiskřilo. Při takovém boji to ani není k divení. Někdo je zkrátka odolnější více, někdo méně. Ty pomáhající nejsou výjimkou. A také ne každý pacient, od kterého se očekává trpělivost, je jí vždy schopen. Na tomto poli však dvakrát platí, že abychom mohli  soudit druhé, museli bychom chodit v jejich botách.

Stejná šance: Zaměstnavatele můžete nominovat až do konce září

Ano, toto poděkování se jeví až příliš pochvalně, ale pomoci si nemohu. Je to prostě má zkušenost a za každým slovem si stojím a mohu jej obhájit a podepřít konkrétním příběhem. Kritikou se totiž často nešetří, ale já bych rád, krom vyplnění dotazníku kvality, který pacienti při opouštění  nemocnice vyplňují, tímto poděkoval. 

Ze zkušenosti totiž vím, jak složité je vést jakoukoli organizaci s lidmi a sloužící lidem se vším, co k tomu patří, natož takovou továrnu na vracení zdraví s pracovišti rozesetými po celém kraji. A tak mi dovolte vyjádřit obdiv a poděkování. Poděkování celému vedení Krajské nemocnice Liberec na všech úrovních, které s Libereckým krajem v čele nese hlavní tíhu zajištění lékařské péče na našem území. Bez pochyby vytváříte pro své zaměstnance, podřízené a další personál potřebné podmínky v nelehkých dobách.

A Vy všichni, v modrém, bílém, žlutém, zeleném a nevím, v jaké ještě další barvě oblečení, na oplátku odvádíte skvělou a těžkou práci zasluhující uznání. Stejně jako všude se sice občas brblá, ale my, úpící pacienti, se nemusíme bát svěřit se do Vašich rukou. Děkuji Vám všem. Zasloužíte úctu, obdiv a respekt.

Pavel Novotný, Jindřichovice pod Smrkem