Ještě před pandemií rozšířila podporu do čtrnácti okolních obcí. Krátkodobě doma pečuje o lidi po úrazech, dlouhodobě v případě např. mentálního postižení uživatele či ztráty soběstačnosti z důvodu pokročilého věku.

Chodit přestala nejspíš kvůli mozkové obrně ve 22 letech. Než si paní Marie poprvé sedla na vozík, uběhly desítky let. Když chtěla sobě a synkovi zatopit, pro uhlí se plazila. Díky své houževnatosti letos oslavila úctyhodnou devadesátku, dnes bydlí v bezbariérovém bytě a pětkrát denně využívá pomoc pečovatelské služby – s oblékáním, nebo třeba s hygienou. Bez pečovatelek by se dnes už neobešla, přestože jí stále pomáhá i milovaný syn. „Když se ráno probudím, vstávat se mi moc nechce, ale jsem ráda, že jsem pořád na světě,“ říká s dojetím v hlase paní Marie, která ještě nedávno vyšívala ubrusy a synovi připravovala „tu nejlepší roštěnou“.

Lidem podobně závislým na pomoci dalších osob jilemnická pečovatelská služba dnes běžně pomáhá setrvat v jejich domácnostech, kde jsou zvyklí a cítí se tam nejlépe. Kvůli tomu ale musela ještě před šířením koronaviru změnit způsob fungování – prodloužila provozní dobu (5:45-19 hod.), do týmu přijala další dvě pečovatelky, nově rozšířila cílovou skupinu o potřebné mladší 27 let, což zahrnuje i rodiny s dětmi, a začíná službu poskytovat 365 dní v roce včetně víkendů a svátků. Aby měla dostatečnou kapacitu pro klienty, jejichž situace vyžaduje opakované návštěvy pečovatelek, postupně omezovala poskytování služeb, které dnes zajišťují i jiné subjekty, např. rozvážku stravy, nebo velký úklid.

„Někteří klienti se těžko vyrovnávají s jakoukoliv změnou, ve finále si ale polepšili, protože u současného dodavatele obědů mají na výběr ze tří jídel za cenu, která není vyšší,“ podotýká vedoucí pečovatelské služby Ilona Otáhalová.

Podle ní je pro potenciální klienty někdy těžké akceptovat, že by péči o ně nezajišťovala pouze rodina. „Velký problém zejména pro starší lidi bývá přijmout do domácnosti někoho cizího. Když to ale překonají, zjistí, že naše pomoc je pro všechny úlevou,“ dodává vedoucí služby. „Dcera mi vždycky navaří, ale víc nezvládne, musí se starat o svou rodinu, jedna z mých vnuček má handicap. Pečovatelka ví ale přesně, co a jak potřebuji. Díky nim to tu sama ještě zvládnu a mám svůj klid,“ pochvaluje si osmaosmdesátiletá paní Vlasta, která je původem z Jilemnice a chce tam i dožít.

O uživatele vyžadující náročnější péči, odpovídající i dvěma nejvyšším stupňům přiznaného příspěvku na péči, se v domácnostech starají mnohé další pečovatelské služby v Libereckém kraji. V rámci projektů Institutu sociální práce, z.s., v oficiálním partnerství s krajem, pracují na svém rozvoji a pravidelně se vzdělávají dle jednotlivých diagnóz. Umožňují lidem ŽÍT DOMA a pomáhají nést břímě péče jejich rodinám či blízkým. Jako panu Jiřímu, jenž se stará o sedmadevadesátiletou maminku. Paní Věra již deset let nechodí a posledního půldruhého roku po pádu ze židle a neoperovatelné zlomenině stehenní kosti už jen leží. „Aby skončila v LDN, to bych si neodpustil, rozhodl jsem se, že jí posloužím doma. Je to samozřejmě náročné fyzicky i psychicky, podřizuji tomu úplně všechno a od toho úrazu bych to bez pomoci pečovatelek už nezvládl. Když víte, co jejich práce obnáší, tak smekáte,“ neskrývá vděk Jiří.

V současné době by práci jilemnických pečovatelek ještě více zefektivnilo pořízení dalšího automobilu. Pro dvě pečovatelky, které nově působí v obcích Horka u Staré Paky, Bukovina u Čisté, Martinice v Krkonoších, Kruh, Horní Sytová a Mříčná, má služba k dispozici pouze jediné.

Eva Kroupová, Institut sociální práce