Nad nízkými travinami středoevropských pustin, kde se kdysi vlnily Krušné hory, se proháněl vítr. Chuchvalce uschlých polokeřů se koulely sem tam. Karavan neurčité barvy, schoulený u nízkých balvanů, byl široko daleko jediným obydlím. Vedle karavanu se do několika metrů tyčila trojnožka, ze které vedlo lano do díry v zemi. Z mechanismu nad otvorem se ozvalo bzučení. Lano se začalo navíjet na válec a za nějakou chvíli se objevila helma, muž v zaprášené kombinéze a nakonec vak s nejasným obsahem.

Muž se vyhoupl nad zem, odplivl si a sebe i pytel odepnul od lana. Sedl si na bednu, odkudsi sebral láhev s vodou a dlouho pil. Potom teprve sundal helmu, rukavice a ze zad kyslíkového šneka. Protáhl si celé tělo, zaklonil hlavu a chraplavým hlasem zvolal:

,, Pane, vždy když jdu dolů, myslím na to, jestli mě necháš vylézt zase ven. Za poslední měsíce jsi mi nedovolil najít nic pořádného pro moje bádání. Studuji události a kulturu minulosti prostřednictvím artefaktů, lidských výtvorů. To přece víš. Tady jsou jen nekonečné, příšerné vrstvy slitých plastů.“

Muž si opět odplivl, vstal a shodil ze sebe kombinézu. Chvíli s ní bouchal o jednu nohu trojnožky, aby z ní odstranil prach a nečistoty. Totéž udělal i s botami. Mezi drátěné bedny vysypal obsah vaku, roztřídil změť materiálu a znovu se napil vody.

,,Zkoušíš moji trpělivost, co? Lidi v dobách velkého odpadu museli propadnout nějakému plastovému šílenství. Já ti přesto věřím, že mi dovolíš najít svědectví něčeho pokrokového, průlomového nebo něco krásného. Třeba tvary ženského těla, nahoře bez!“ zasmál se sám sobě.

Z mužova opasku se ozval signál a zablikalo červené světlo. Stiskl malý spínač a vzdychl.

,,Základna volá stanici MR. Zjišťuji požadavky na dodávku náhradních dílů energetického vybavení, potravin a vody,“ ozval se ženský hlas.

,,Zase automat! Nemáte tam živou ženskou? Jsem tady už dlouho sám. Zavolejte mi ZY. Chci personální kontakt. Rozumíš!“ MR neboli Martin Rada zvýšil nepřiměřeně hlas.

Ozvalo se pípání a další, tentokrát mužský hlas podal zprávu: ,, ZY vám zavolá za 15 minut.“

,,Máš štěstí fakane drátovej,“ ulevil si Martin a natáhl se na zem. Díval se dlouze na oblohu, na okraje mraků, kde se dotýkala šedobílá a modrá barva. Cáry mlžných tvarů se pomalu sunuly na sever a jeho oči se začaly přivírat. Vtom uslyšel známý zvuk, vyskočil a nad svou hlavou uviděl přelétat divoké husy. Křičely nesrozumitelný pozdrav, on jim mával a šťastně se smál.

Znovu se ozval signál z opasku. ,,Tady Zuzana Y, prý mě hledáš Martine.“

,,Čert mi byl dlužen práci v téhle oblasti. Prvoprůzkum sliboval, že se po velkém pohybu zemních vrstev dostalo nahoru spoustu zajímavých předmětů, ale to jsou snad odpadní skládky. Než se lidi soustředily na přesun k dalším planetám, tak vyráběli jak šílení samé blbosti, hned je ty věci přestaly uspokojovat, tak je prostě vyhodili. Ale to všechno už známe, nic zajímavého nemám. Potřeboval bych nějakou výkonnou automatiku, třeba 1300 gama.“

,,Stroje se teď posílají do meziprostoru. Něco našli na Marsu. Mám tady kolegu Linga S. Chceš ho tam poslat?“

,,Prosím tě, toho si nech. Chtěl by ze mě zase dělat budhistu. To by se Pánu B-hu asi nelíbílo,“ ukončil rozhovor MR.

Byl večer, archeolog seděl v karavanu a pil čaj s kapkou destilátu. Venku se ozvala rána, jak silný vítr, který se nečekaně přihnal, udeřil do všech předmětů. MR vyskočil z křesla, ve kterém sedával po práci a rozsvítil venkovní prostor. Vše co nebylo přivázáno nebo přibito, se dalo do pohybu. Raději si připnul bezpečnostní lano a vyběhl ven. Vzal do ruky vrták a kousek od karavanu spustil kolmo do země tyč. Chtěl jí použít k ukotvení předmětů, které po práci nezajistil. Větrné poryvy značné síly nebyly v oblasti středoevropských pustin nic nezvyklého. Tyč ale narazila na něco tvrdého a ozval se kovový zvuk.

Tak rychle jak vítr začal foukat, tak rychle i přestal. MR se díval na osvětlenou tyč a rozložil kolem ní robotiku, která pomalu a opatrně odkrývala zeminu a signalizovala kovový materiál.

,,Tak ty jsi mě, můj Pane, velký šprýmaři, nechal štrachat pod zemí v tom svinstvu a bejvák mám postavený na pevném artefaktu? No, já se ti klaním.“

Je to už pár let, kdy našel bronzovou sochu dívčího těla v roztančeném pohybu. Na bocích nařasenou sukni a nahoře bez. Krása, která nikdy nezestárne. Byla vyrobena ve 21. století, kdy už byly po objevech v Rochesteru, používány nereznoucí kovy i v umění. Byl by to zázrak, což není vyloučeno, najít ještě jednou něco takového.

Signalizace intensivně pípala, tak MR zapnul vzduchový fén a vysávač. Pracovaly s velkou opatrností, aby při odkrytí předmětu něco nepoškodily. Pomalu se začal v hloubce jednoho metru objevovat kov. MR tiše stál na vytěženém materiálu a díval se. Nevěřil svým očím. Malým aparátem, který mu visel na krku, pořídil fotku, zapnul identifikátor a raději se otočil.

,,Ne ty nejsi, můj Pane, šprýmař. Jsi cynik a kocháš se na tom, jak jsme se ti nepovedli! Nebo máme nebe bez – TEBE? Nechal jsi nás opuštěné s vlastní slabostí? Jsi tam nahoře? “ řval MR s obličejem obráceným k nebi a sepnul spínač kontaktu s centrálou.

,,Hlásí se archeologická stanice MR pozice 886/250 Krušnohoří. Nález nevybuchlé bomby ODAM-PM, kanystrovitý trup s krátkým aerodynamickým krytem na přídi, válcovým zakončením na zádi se čtyřmi, pro ruské bomby, klasickými stabilizačními plochami v zadní části spojenými obručí. Ihned vyklízím prostor podle dispozic.“

Martin odsunul kryt z osobního dronu. Zavřel se do kabiny a vznesl se do černé noci. Neměl v té chvíli rád sebe ani svého Pána.

Vlasta Rut Sidonová