Ilustrační foto.Zdroj: DeníkNěkteré školy zvládaly distanční výuku lépe, jiné hůře. Mezi první případ patří ZŠ Partyzánská v České Lípě. Po vyhlášení uzavření škol se tu prvním krokem stalo vybudování nové, virtuální školy.

„Skočili jsme do neprobádaných vod. Nikdo z nás neměl představu, co tento typ výuky obnáší. Pro komunikaci jsme zvolili Microsoft Teams, který jsem doposud využíval ke komunikaci se sborem,“ říká ředitel Karel Minařík.

Následovalo zmapování schopností a dovedností kolegů a během týdne absolvovali první on-line hodiny. Nejdříve vedení školy, které je následně vyhodnotilo. „Jak na jaře, tak na podzim považuji za naprosto klíčové, že škola dokázala komunikovat svoje nároky a požadavky nejen s dětmi, ale i s rodiči. Vysvětlit, že po nich nechceme, aby své ratolesti učili a převzali úkoly po učitelích, ale aby zajistili organizaci dne a režim dítěte,“ přibližuje Minařík.

Rozhodl se uspořádat i on-line třídní schůzky, kde i rodiče získali šanci se seznámit s distanční výukou a vyjasnit si její průběh. „Ta komunikace sehrála důležitou roli. Díky tomu jsme byli schopni zvládnout situaci a odučili jsme 150 až 160 hodin týdně pro druhý stupeň,“ doplňuje Minařík s tím, že na prvním stupni probíhala asynchronní výuka. Učitelky natáčely pro své žáčky videa.

„Chyběl mi sociální kontakt a možnost společně s dětmi získávat nové zážitky. Také jsem nemohla naučit děti správnému úchopu tužky,“ svěřuje se Kristýna Beránková, která učí prvňáčky. Distanční výuka jí naopak pomohla zlepšit improvizační schopnosti a zesílit její odolnost vůči případným nepříjemným poznámkám ze strany rodičů.

Hned po znovuotevření škol po první vlně začali v České Lípě pracovat na strategii další on-line výuky. Tušili, že situace se bude opakovat. Koncem září měli jasně stanovený postup, co musí udělat, aby zvládli přechod na distanční výuku ze dne na den. „Na jaře jsme se věnovali tomu, jak vůbec uskutečnit distanční výuku. Na podzim jsme zaměřili pozornost na kvalitu a využití potenciálu této výuky. Pro mě bylo důležité uvědomit si, že distanční výuka nemůže nahradit prezenční. Jedná se o úplně jiný styl práce,“ zdůrazňuje ředitel českolipské školy. Na podzim se jim navíc podařilo zajistit, že ani jeden žák nebyl off-line z důvodu absence techniky.

„Distanční vzdělávání mi otevřelo nové obzory. Naučilo mě jiné komunikaci s dětmi prostřednictvím videí, fotografií a vzkazů na jaře a teď na podzim i formou on-line hodin na Škole v pyžamu. Utvrdilo mě v poznání, že osobní kontakt je nenahraditelný, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že s podporou rodičů dětí, rodiny a kolegů se dá zvládnout i nepředstavitelné,“ líčí své zkušenosti učitelka druhé třídy Miroslava Mizerová.

„Distančka“ však má i výrazná negativa. „Ztráta soukromí, nejasně vymezené hranice práce a snížení možnosti rozmanitosti výuky a střídání činností,“ vyjmenovává učitelka třetí třídy Jana Löfflerová. „Naopak jsem ráda za 100% připojení dětí, on-line porady a uspořádané akce,“ dodává.

Ředitel Minařík vydával pravidelné věstníky, zároveň se však bránil přetížení rodičů. „Pár lehkých stížností jsem zachytil na jaře, na podzim už nic takového nepřišlo,“ upřesňuje. Vzdělání totiž podle něj není sprint. Nejde o to, kdo doběhne první, ale aby všichni doběhli a dosáhli naplnění potenciálu. „Stále se zaměřujeme na výkon, chceme něco dohnat kvůli pocitu, že nestíháme,“ říká.

Vybudováním virtuální školy získali i nové možnosti, které využili v rámci různých projektů. Na jaře to byla interaktivní mapa, při které si žáci osvojili schopnosti, které by se pravděpodobně nenaučili v běžné výuce. Na podzim proběhl projekt Rozhýbeme Partyzánku.

Do distanční výuky se zapojily výchovná poradkyně a tým asistentek pedagogů. Měly za úkol zajistit spolupráci s rodiči a žáky se vzdělávacími problémy, což někdy znamenalo individuální pomoc jako doučování navíc či dovysvětlování látky.

Podle Petry Slámové, která učí na druhém stupni, distanční výuka poukázala na kreativitu a flexibilitu učitelů, ochotu učit se novým věcem. Žáci měli možnost zdokonalovat v práci s informačními technologiemi. „Možná se občas zapomnělo na to, že i učitelé mají své životy, své rodiny. Čas, který věnovali své profesi, mohl chybět v prostředí rodiny. Ale snažili jsme se. Snažili jsme se být dobrými pedagogy, dobrými partnery,“ podotýká.

„Potěšilo mě zjištění, že žáci si uvědomili, že školu potřebují. Chybělo jim to sociální prostředí. Učitelé začali mezi sebou více spolupracovat a já jsem nebyl zavalen stížnostmi,“ shrnuje zkušenosti z distanční výuky Karel Minařík.