Pátrá po příbězích. Potřebovala bych několik životů, svěřuje se cestovatelka

Oba pracují na dálku a se svými klienty jsou v pravidelném kontaktu. „Není v tom problém. Pokud mám dobré připojení, telefon, počítač a hlavu na správném místě, jde to. A mohu být klidně na druhé straně světa,“ říká v rozhovoru Zlata Biedermannová s tím, že nezáleží na tom, odkud pracujete, ale jak pracujete.

Co bylo oním prvotním impulzem opustit hektický život novinařiny, kterou máte stále ráda a místo „jistého" zaměstnání začít cestovat a plnit si sny?
O cestování jsem snila mnoho let, ale neměla na to „koule“. A hlavně jsem si myslela, že to nepůjde. Nebyla jsem na to připravená ani já, ani lidé kolem mě. Do Indonésie jsem poprvé vycestovala před třemi lety s mým partnerem v době covidu. Řekl jednoduše: jedeme! Pokud jsi tak dobrá managerka, jak si myslím, zvládneš to jedna dvě! Původně jsme měli jet na necelé dva měsíce. Domů jsme přijeli skoro za čtyři. A to hlavně proto, že jsem zjistila, že to skutečně funguje. Že můžu opravdu pracovat odkudkoli. Je jedno, zda sedím v kanceláři, doma v kuchyni nebo na druhé straně světa. Pokud mám dobré připojení, telefon, počítač a hlavu na správném místě, jde to. Nepotřebuji nad sebou bič nebo píchačky. Dokud nemám hotové to, co chci a potřebuji hotové mít, nepřestávám pracovat. Jsem zkrátka holka ze Severu.

Ne každý si umí představit, jak v praxi taková práce na dálku vypadá. Jak funguje PR agentura řízená z Bali a má to také nějaké výhody?
V Indonésii mi maximálně vyhovuje časový posun. Je tam o šest hodin více než u nás. Když ráno vstanu, vy máte hlubokou noc. Otevřu tedy počítač, proberu maily a odpovím. Poté odcházím do venkovní tělocvičny na ranní trénink. Pak si s mužem dáme snídani a po ní se opět vracím k práci. A vy máte velmi brzké ráno. No a po mém obědě se začínáte probouzet a ranní ptáčata mi posílají první maily. Pak se připojím na plánované porady a den plyne. Jeden den v Indonesii je pro mne jako jeden a půl pracovního dne v ČR.

Indonésii jste si s přítelem zamilovali a rádi se tam vracíte. Vzpomenete si, čím vás nejvíc překvapila, když jste se tam ocitla poprvé a vnímáte to stále stejně?
To šílené horko a vlhko. Vždy si na to musím zvyknout a trvá to tak deset dní. Pak ta neuvěřitelná směsice vůně a zápachu. A zelená barva. Nikde jsem neviděla tak sytě zelenou barvu, kterou mají tamní rýžová pole. Když do nich zasvítí slunce, je to dechberoucí. Na druhou stranu mě fascinuje jejich způsob dopravy. Téměř všichni tam jezdí na skútrech pod heslem“ „pozor – jedu!“. Musíte být opravdu velmi opatrní a předvídaví, jinak máte problém. Evropské dopravní předpisy jsou sen proti tomu, jak se jezdí na Bali. A protože se tam jezdí na čemkoli doma svařeném, odpovídá tomu i ovzduší. Když si každý večer čistím pleť, mám obličejový tampon úplně černý. Když jsem to viděla poprvé, nechápala jsem.

Příroda na Bali je nádhernáZdroj: se souhlasem Zlaty Biedermannové

Nádherná příroda, teplo, památky a usměvaví lidé jsou to, co si z Bali odvážejí turisté, kteří tam stráví svoji čtrnáctidenní dovolenou. Co za krátkou dobu pobytu nemohou vidět a vnímat?
Záleží na tom, kde dovolenou tráví. Pokud trochu cestují – a i za dva týdny se něco zvládnout dá – mohou vidět dost. Třeba to, jak vesničané před svými domy pálí hory odpadků. Plastové lahve, slupky, papíry, cokoli, co hodí do „koše“. To, že když máte, nedej bože, dopravní nehodu, počítejte s tím, že žádný lokální člověk nebude stát na vaší straně. Zkrátka za to budete moci vy! Když vás na motorce zastaví policie a vy nebudete mít mezinárodní řidičák, zaplatíte majlant. Když budete potřebovat ošetřit, bez peněz si vás v nemocnici nikdo ani nevšimne a můžete na tom být opravdu moc zle. Stále bychom měli vnímat, že přijíždíme do země, kde hrají peníze velkou roli téměř v čemkoli a my jsme turisté. Nechci, aby to znělo pesimisticky, tak to ani není. Za mě to je jen realita a buď ji přijmeme a budeme na ní připraveni nebo můžeme být nepříjemně překvapeni. Jako všechno to ale neplatí vždy.

Lidé tam žijí oproti nám velmi skromně a přesto šťastně. Je něco, co vám tam chybí a co si s sebou vozíte z domova?
Lidé jsou tam opravdu zvyklí vyžít téměř z ničeho a to je obdivuhodné. Vždy si tam uvědomím, jak moc jsme zhýčkaní, rozmazlení, jak plýtváme, rozhazujeme, hýříme. Protože tam jedeme jen na pár měsíců, není nic, co by nám chybělo. Svým kamarádům tam ale vozíme českou hořčici, která tam není k dostání. A také šišku turistického salámu a paštiku. Po tom je v české komunitě ohromná poptávka. Většina věcí se tam dá sehnat. Některé jsou ale dost drahé. Třeba menstruační tampony, to je něco, co doporučuji přivézt z domova. Krabička za dvě stě korun je pro mě až moc. Většina zboží, které používají Evropané, je drahá. Tamní lidé je nepoužívají, proto nadsadí cenu.

Život na Bali? Jím, co jsem nejedla. Vidím, co jsem nikdy neviděla, říká Češka

Nakupování na místní tržnici musí být zážitek i pastva pro oči. Jak vlastně vypadá váš jídelníček, jaká jídla jste si s Pavlem oblíbili?
Jídlo je hlavní téma každého dne. Opravdu. Bali je plné naprosto skvělých restaurací, občerstvení, míst na ulici, kde dostanete chutné jídlo za pár korun. Je tam toho tolik, že nevíme, kam dřív. Naším zvykem je snídat granolu s kokosovým jogurtem a ovocem. Na tržnici vždy koupíme dračí ovoce (v Čechách nelze koupit tak chutné jako tam, není dozrálé), papayu, malé banánky. Nebo si zajdeme na snídani ke kamarádovi do 7Island, kde dělají naprosto luxusní vejce Benedikt.

K obědu si většinou dáme místní Nasi goreng (smaženou rýži se zeleninou a vejcem) a na večeři si zajdeme do vietnamské restaurace na závitky nebo cokoli, co mají. Nebo do thajské, na výborné saláty, na sushi, do Jimbaranu na krevety a grilované ryby nebo jen tak na pláž na grilovanou kukuřici. Je toho tolik, že to nejde vyjmenovat a pro milovníky dobrého jídla je to ráj. Velmi záleží na tom, co chcete. Můžete si vybrat z luxusních restaurací, kde necháte výplatu, nebo z pouličních warungů s atmosférou Bali. My jsme na tu atmosféru a kvalitní jídlo, které vám před očima Balijci uvaří. Je to nádhera.

Jste sportovec tělem i duší a váš partner je na tom stejně. Jak v tomto ohledu v Indonésii „dobíjíte baterky"?
Jsem milovník venkovních gymů. Každé ráno si jdu zacvičit do venkovní tělocvičny. Mám ráda kruhové tréninky, takže nás je tam například deset a cvičíme, zatímco lidé naproti v kavárně snídají. Vše je otevřené, příjemné.

Zdroj: se souhlasem Zlaty Biedermannové

Vyzkoušela jste si roli modelky, moderovala módní přehlídky, kulturní i sportovní akce, živé televizní pořady. Jak dnes vypadá váš cestovatelský šatník? Předpokládám, že malé černé asi nahradily spíš plavky, tričko a kraťasy…
Pro cestování rozhodně. Nejraději mám kvalitní sportovní oblečení. Poslední roky se oblékám do norské značky Kari Traa, která splňuje všechny mé požadavky. Je funkční i krásná, což je pro ženu důležité. Má skříň se vlastně dělí na část sportovní a elegantní. Na cestách jsme jen část z roku, podstatnou část trávím přesně v té eleganci. A jak jednou řekla moudrá žena, nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci… Mám v ní tedy kousky od našich módních návrhářů jako jsou Naďa Moravcová, Jiří Moravec, Petra Balvínová nebo úžasné modely od Daniely Secké z Icone.

Na Bali je silná česko-slovenská komunita. Měla jste možnost mluvit s některými lidmi, kteří tu našli práci a nový domov?
Na Bali žije hodně Čechů a Slováků. Většina z nich pracuje v IT technologiích, turistickém průmyslu nebo si tam otevřela restauraci. Kamarád, bývalý český basketbalista, tam pro místní děti vytvořil basketbalovou akademii. Druhý již řadu let vytváří pro místní děti osvětu v oblasti vzdělávání, ekologie, atd. Další zase staví vily určené k pronájmu. Kamarádka má skvělou cestovku Janabali.cz. Někteří tam už zakotvili a žijí tam mnoho let, jiní tam tráví půl roku a šest měsíců jsou v Čechách.

Indonésie není jediným místem, které vás okouzlilo. Na co nejvíc vzpomínáte z Irska, které bylo první zemí, kam jste se vydala sama, aby se zdokonalila v angličtině?
Vzpomínám na ten neuvěřitelný punk, který mě tam čekal. Bylo mi šestatřicet, dva měsíce jsem bydlela v cizí rodině, skočila jsem rovnýma nohama do naprostého neznáma. Na počasí, které se tam za den změnilo i desetkrát. Celou dobu jsem tam jezdila na kole, ze kterého mě nesčetněkrát srazil neskutečný vítr. Na přenádhernou přírodu a běhání v dešti. Na lidi, které mi Irsko přineslo. Irsko je nádherná, svěží země, do které se ráda vracím.

Opakovaně se vracíte také do Říma. Italský kněz Domenico, se kterým jste se spřátelila, vám ukázal místa, která v tomhle nádherném městě běžný turista neuvidí. Co se vám nejvíc vrylo do srdce a do paměti?
Stovky drobností. Domenico mě vzal na místa, kam se turista nikdy nedostane. Na střechy kostelů, odkud je snový výhled na Řím. Do útrob církevních staveb. Seznámil mě s ostatními kněžími, se kterými jsem měla možnost strávit čas a vnímala jejich životní styl. Na jednoho z nejstarších kněžích v Římě, který mne provedl ohromnou knihovnou a vykládal mi a ukazoval prastaré rukopisy. Na velmi brzké ranní mše, které byly plné neskutečných lidí a jejich příběhů. A o tom pro mne cestování je. O hledání, nacházení, objevování, příbězích. Stejně tak jako má práce. Příběhy jsou součástí mého života. Obohacují mě a ukazují mi možnosti.