„My už jsme to zažili mnohokrát. Jenomže tohle nebyla normální povodeň. Tohle byla přílivová vlna,“ začal vyprávět Jiří Hrnčíř. Ze zkušenosti pan Jiří ví, že první co musí udělat, je otevřít vrátka a bránu. „Kdybych to neudělal, tak by vedle domu působily jako hráz,“ pokračoval Jiří Hrnčíř.

První potopu zažil ještě za komunistů, hned jak se nastěhoval do Višňové, kde koupil dům. Zrekonstruoval ho, stěny obložil dřevem, udělal nové prkenné podlahy.

„Když jsme to se ženou měli hotové, přišla povodeň,“ vzpomíná na první velkou vodu.

Po páteční povodni si docela rád vzpomene na totalitu. „Pokud se týká vody a toho bahna, tak jedině v dobrém. Komunisté věděli, že se ty hromady v Polsku, které sloužily jako hráze u elektrárny, pohybují,“ vrátil se o deset let zpátky Jiří. Často proto létal u hranic vrtulník, který je kontroloval. „Dokud jsme byli s Polskem bratři, tak se nic nestalo. Teď nám sem poslali to zatracené bláto,“ dodal Jiří.

Do sobotní půlnoci zachraňoval se svojí ženou nábytek, ledničky, mrazáky. V úklidu pokračoval druhý den ráno. Nejhorší bude dostat pryč kaolin než ztvrdne. Nebylo na něm vidět, že by byl naštvaný nebo zhroucený.

„Už jsme si na to zvykli. Voda tady je skoro každý rok,“ řekli svorně manželé.