Proč zbytečně vytápět velké chodby starých domů, pokoje pro návštěvy nebo technické místnosti? Naopak je zase zapotřebí vytápět víc místa, kde je třeba mít větší teplo než v obvyklých prostorách, což je třeba koupelna. Tady nemusejí být dlouhé a složité rozvody teplovodního topení a otevírá se prostor pro dodatečné lokální přitápění.

Od ohně

Přídavným topením může být klidně tradiční oheň. V mnoha domech krby a kamna plní funkci spíš okrasnou, protože nejsou připojeny k centrální vytápěcí soustavě. Navíc je to jedna z nejlevnějších možností vytápění. Pokud je v odlehlé místnosti, například v dílně, přístup ke komínu, instalace kamínek je pochopitelná, protože dřevo dnes patří mezi nejlevnější palivo. V rámci ohně je třeba také zmínit i plyn. Ve chvíli, kdy je do domu zaveden a je využíván jako hlavní topné médium v kotli, je nasnadě ho využít i v rámci doplňkového přitápění.

Plynová lokální topení známá jako tzv. „vafky“ mají zásadní výhodu v rychlém náběhu a dobré regulaci. Plyn také může být zaveden do krbu, ovšem tahle možnost u nás moc častá není. Místo toho se stále víc rozšiřují biokrby, v nichž se využívá speciálního biolihu či biogelu. Výhřevnost mají sice malou, přibližně do pěti kilowattů, a tento oheň je spíš pro oko. Zásadní výhodou ale je, že nevznikají žádné saze, popel ani jedovaté spaliny. Problematické je, že zmíněné zdroje tepla nejsou přenosné. Většinou jsou to pevná topidla závislá na kouřovodu i externím přístupu vzduchu.

Pevné, lokální, bez ohně

Lokální přitápění znáte především z koupelen. To je místo, kde standardní teplota interiéru nestačí, a proto se zde více objevují lokální topidla, jako jsou otopné žebříky na elektrický či kombinovaný provoz, infrazářiče nebo elektrické tepelné rohože. Asi nejrozšířenější jsou otopné žebříky v kombinovaném provozu, které sice pracují s vodou jako s médiem, ale nejsou napojeny na centrální otopný systém.

Důvody jsou dva. Jednak přivést vytápění do této menší místnosti je někdy ekonomicky neefektivní kvůli vstupním nákladům. A zadruhé je zde potřeba vytápět v konkrétní čas, přičemž to není závislé na okolní teplotě. V koupelně chcete mít teplo třeba na jaře, kdy tepelná regulace stahuje teplotu vody v topném okruhu na nižší hodnoty. Proto lze mít topný žebřík buď čistě elektrický s odporovým drátem, nebo pracující s vodou jako vnitřním médiem, které ale ohřívá vestavěná elektrická patrona. Spínání takového žebříku je pak velmi jednoduché a nástup je rychlý.

Výhodou je možnost zavěšení ručníků, nevýhodou je chlad od nohou. Ten řeší zase podlahové topení. Zde se opět nejvíc uplatňují elektrické rohože s účinnou regulací a nízkými vstupními náklady. Rohož lze použít na konkrétních místech – před vanou, umyvadlem a toaletou, na ostatních místech může zůstat podlaha bez vytápění. Výrazně se tím ušetří na nákladech.

Zajímavou variantou jsou infrazářiče. Ty moderní mají podobu například velké desky na stěnách. Těleso vyzařuje do okolí infračervené záření, které neohřívá vzduch, ale přímo tělo. Omezuje se tak zbytečné ohřívání velkého objemu hmoty. Nevýhodou může být limitovaná vzdálenost působení a někomu nemusí vyhovovat teplo na kůži, ale chladnější vzduch pro dýchání.

Argumentem proti lokálnímu elektrickému topení je zvýšená spotřeba elektřiny. Lokální topidlo se však nespouští pořád a náběh je prakticky okamžitý, takže ztráty jsou minimální. Cena protopené elektřiny při občasném používání tak dosáhne ceny instalace hlavního otopného systému v daném místě až za mnoho let. Navíc se nyní rapidně rozšiřují solární panely, které vyrábějí elektřinu pro ideální využití právě v těchto spotřebičích. Teplo neztratit je dnes stejně důležité, jako je vyrobit, což platí i u lokálního vytápění. A tak právě u koupelen, které jsou decentrálně vytápěny, může být zajímavou složkou i rekuperace tepla při větrání. Existují malé rekuperační jednotky, které dokážou lokálně větrat jen s minimální ztrátou.

Variabilně

Existuje také spousta topidel, která jsou volná a jejich postavení v prostoru pouze záleží na majiteli. V létě jsou uskladněna ve skříni a v případě potřeby je postavíte tam, kam jsou zapotřebí. Máme vlastně dva druhy – na elektřinu a na plyn. První skupina v sobě zahrnuje přenosné konvektory, což jsou vlastně malá elektrická kamínka, která mohou být jak zavěšena na zeď, tak i postavena do prostoru. Existují jak klasické plechové verze, tak i designové kusy se skleněnými deskami.

Velmi podobné jsou otopné ventilátory. Ty jsou výhodné v rychlém ohřevu vzduchu většího prostoru, ovšem jejich příkon je vyšší, stejně jako spotřeba proudu. Mívají časovače, takže je možné nastavit, kdy se budou spínat a hřát. Jinou verzí je olejový radiátor. V něm topná spirála ohřívá olejovou náplň, která funguje jako akumulační médium. Sice se dlouho nahřívá, ale pak pomalu uvolňuje teplo po dlouhou dobu.

Plynové ohřívače znáte především jako zahradní teplomety na terase rodinného domu. Jedna propan-butanová lahev vystačí na 12 hodin plného provozu na nejvyšší výkon. V nabídce jsou přitom nejen stojanové zářiče, ale třeba i plynové tepelné turbíny – výkonné teplomety, které během chvíle dokážou vyhřát i velký party stan během tuhé zimy. Doplňková topidla nejsou zapojena do systému chytré domácnosti, který často řídí topení podle jednotlivých pokojů, polohy slunce či venkovní teploty. Když si opatříte časově spínané zásuvky, lze však přídavné topení takto moderně spínat. Vyšší úroveň představují zásuvky ovládané přes wi-fi. Jednoduchou aplikací tak lze i ze vzdáleného místa zapnout třeba elektrická kamínka.