Tschinkelova vila se nachází na zalesněné vyvýšenině uprostřed severočeského Dubí a je známá též jako Lesní zámeček nebo Dětská psychiatrická léčebna. Po dokončení v roce 1865 ale sloužila jako obydlí výrobce soudků, porcelánu a zakladatele místních klimatických lázní Antona Tschinkela. Ten ovšem kvůli krizi v 80. letech 19. století zkrachoval, jeho majetek včetně vily šel do konkurzu. Od roku 1923 dům sloužil jako zotavovna a za druhé světové války jako škola.

Brněnská vila Tugendhat
Vila Tugendhat oslavila 90 let. Jedno milionové tajemství střeží dodnes

Po válce se užití objektu opět změnilo, byla tu zřízena dětská zotavovna pro nemocné tuberkulózou, v níž působil mimo jiné MUDr. Jan Pfeiffer, dnes známý jako zakladatel moderní neurofyziologické rehabilitace. Přítomnost tuberkulózních dětí uprostřed lázeňského městečka Dubí působila mezi lidmi značnou nevoli, protože se báli, aby sem nepřestali jezdit lázeňští hosté. Proto tu byli malí pacienti drženi tak trochu jako ve vězení – směli maximálně na zahradu.

V roce 1957 se z rozhodnutí ministerstva zdravotnictví stala z léčebny TBC dětská psychiatrická léčebna, kde se v šedesátých letech při psychoterapii experimentovalo s halucinogeny, konkrétně s LSD. Působil zde propagátor této terapie Stanislav Grof. LSD, které původně vyvinul švýcarský chemik Albert Hofman jako lék proti migréně, se v té době v medicíně užívalo běžně k léčbě drogové závislosti, alkoholismu, schizofrenii, depresí a dětského autismu.

Příchod spřátelených armád v roce 1968 udělal pokusům s halucinogeny na dětských pacientech přítrž, doktor Grof emigroval do Ameriky, a navíc na začátku 70. let byla zmíněná látka u nás i ve světě zakázána. Se zákazem LSD se změnily i metody léčby v Tschinkelově vile, z níž se stalo středisko psychologicko-psychiatrické praxe, využívající systémového přístupu k rodině.

Lasvit v Novém Boru získal Hlavní cenu
Česko se pyšní novými architektonickými skvosty. Skleněná roubenka je top

Jak píší Barbora Faiglová a Katka Havlíková ve své knize URBEX, Opuštěná místa v Čechách, dětské pacienty mohl při jejich pobytu v zařízení doprovázet někdo z rodiny, aby si tu lépe zvykli a rychleji se vyléčili. V roce 1983 byla ale léčebna definitivně uzavřena a její pacienti přesunuti do Háje u Duchcova. Po poslední rekonstrukci tu údajně vybuchl kotel a kromě ruin zůstaly jen pověsti o pokusné laboratoři a mučírně.

Místo hotelu zotavovna ROH

Neméně zajímavým objektem, který v dobách jeho největší slávy navštívili například Friedrich Nietzsche, Eduard VII., Maxim Gorkij či Franz Kafka, je hotel Theya. Nachází se v Mariánských Lázních, jeho přesná adresa je ale záměrně zahalena tajemstvím, aby se zabránilo další devastaci objektu nezvanými návštěvníky. V roce 1833 byl na místě budovy ze 17. století postaven jako mlýn. Jeho majitel Johan Schneider ho ale brzy přestavěl na hostinec. Dnešní podobu získala budova v roce 1900, kdy byl k původnímu mlýnu přistavěn hotel s velkou zahradní restaurací.

Skrytínský zámeček má opět po desítkách let věžičku.
Dáma má zpět klobouk. Skrytínskému zámečku vrátili vrchol věže

Od padesátých let 20. století tu manželé Dietlovi provozovali kavárnu a restauraci, v roce 1953 ale stavba přestala definitivně sloužit svému původnímu účelu. Stala se z ní centrální odborářská zotavovna, stravovací a kulturní středisko s jídelnou pro bezmála tři sta hostů, a jezdili sem nejen rekreanti ROH, ale i důchodci a hosté z východního bloku. S pádem železné opony a zrušením odborářských rekreací začal upadat i stav hotelu Theya. V roce 1998 se jeho majitel pokusil o poslední rekonstrukci a dále už na něj působili jen přírodní živly, vandalové a bezdomovci.

Dalším pozoruhodným místem, jehož adresa je tentokrát známá, je kostel Nejsvětější Trojice v Zahořanech. Také jeho osud a snad i budoucnost je mnohem veselejší než u předchozích staveb. Kostel se začal budovat v roce 1653 na počest zajímavé události. Podle pověsti se na kopci, kde dnes kostel stojí, opevnila císařská vojska před Švédy, kteří tehdy táhli Evropou. Velitel měl za úkol ochránit před švédskými nájezdníky pokladnu, kterou měl u sebe. Když jednou v noci zakokrhal kohout, viděl v tom znamení. Vyhlásil bojovou pohotovost a díky tomu císařští vojáci odrazili útok Švédů, který přišel záhy.

Po válce se zmíněný maršálek usadil ve zdejším kraji a jako památku na onu osudnou noc nechal v Zahořanech postavit barokní kostel s plechovým kohoutem na střeše. Bohužel při jeho výstavbě byl špatně navržen krov kostelní lodi, a tak se ve stropě brzy objevily pukliny. Někdo to mohl považovat za znamení shůry, každopádně kvůli narušené statice věřící kostel opustili. Dnes se o jeho obnovu zatím úspěšně snaží spolek Pro Zahořany.