Irena Obermannová (1962)
* spisovatelka a scénáristka
* Napsala řadu úspěšných románů, některé zpracovala do filmové podoby.
* Výběr z bibliografie: Frekvence tygra, Divnovlásky, Deník šílené milenky, Láska jako Řím, Tajná kniha, Dopisy Kafkovi

Moje babičkování začalo před třemi lety, kdy se mi narodilo první vnouče. Byl to kluk a milovala jsem ho od první zprávy o jeho pobytu v břiše. S druhou vnučkou to bylo úplně stejné. Samozřejmě. A tady bych měla okamžitě přestat psát. Jenže nepřestanu.

Dnešní babičky jsou totiž ještě o něco drzejší než byly (některé) naše matky. Tvrdošíjně se chovají mladistvě a vlastně mladé jsou díky všem výdobytkům současné medicíny i zdravého způsobu života.

Lékařka Dagmar Nováková pro Deník: Nemocnice budou muset omezit péči

Většina z nich miluje svůj život, děti jim vylétly z hnízda a ženy 50 + si užívají a hlavně už trvají na svém volném času a na své svobodě. A najednou jim to milovaná vnoučátka a milované dospělé děti poněkud kazí.„Mami, nemohla bys tehdy a tehdy, jsem v maléru, v práci máme fofr…“

Mohla. Ráda. Protože vnoučka i vnučku zbožňuju, je mi s nimi hezky a péče o ně dává životu smysl v onom ženském pojetí, se kterým se my všechny Viktorky celý život potýkáme. Já totiž vlastně nemám moc vztah k malým dětem. Nejsem kašičkový, šišlající typ s čerstvě upečenou buchtou v pekáči.

Bohužel. Nebo bohudík? Já totiž mám vztah k malým lidem, ráda zkoumám způsob jejich šišlání, zlobení, pokakávání se i řvaní. Způsob, jakým se klube jejich duše ven. Pokouším se jim porozumět a vůbec to nedělám nezištně, protože věřím, že moje vnoučata a jejich generační kámoši zachrání planetu a připraví umělou inteligenci o rozum, Někdy mi to porozumění jde ztuha, i když zuby nehty předstírám nekonečnou babičkovskou trpělivost, kterou mě příroda prostě neobdařila.

Pavel P. Kopecký: Babišizace levice

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Vnoučata ale na rozdíl od mých vlastních dětí budou večer či druhý den odvezena a já budu zase žít svůj drahocenný život. A to je na babičkovství pěkné - ta možnost láskyplného sobectví. Být po ruce, milovat, ale stát si na svém - tedy někdy. A pak také ten fyzický záhul, kdy se člověk nezastaví, večer padne do postele a usne dřív než řvoucí, milované vnoučátko. Na ten zápřeh už ženy 50+ trochu zapomněly a myslím, že jim prospívá na zdraví. Jen si nejsem jistá, jestli by ho vydržel muž 50 +, ale třeba se mýlím.

Babičkování je boží. Mimo jiné i v tom, že to dítě prostě miluje víc mámu a tátu než babičku, takže je to také trénink nesobecké bezpodmínečné lásky. Protože přesně taková má láska být. Nemajetnická a maliličko sobecká. A ženy 50+ už to vědí.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.