Kliknutím zvětšíteJeště před rokem by se na pohřeb Michaila Sergejeviče Gorbačova sjela půlka planety. Bývalí a možná i současní prezidenti, premiéři, možná i nějaký ten král. Byl by k tomu nepochybně důvod.
Z hlediska světa byl totiž Gorbačov nepochybně historickou a velmi kladnou a velikou postavou. Umožnil nekrvavý a klidný konec studené války a ani ve snazeo udržení Sovětského svazu téměř nepoužil sílu, aby impérium a sebe v jeho čele zachránil.
Ano, Gorbačov byl komunista. Dokonce nejvýš postavený komunista Sovětského svazu a celého východního bloku. Komunista, který do konce života vyzdvihoval Vladimira Iljiče Lenina jako protipól stalinské tyranii. Byť fakta mluví jasně, že nemilosrdným tyranem byl i sám Lenin.
Ani po šesti letech Gorbačovova panování nebyla v Sovětském svazu plná demokracie, tržní hospodářství, o fungující a prosperující ekonomice nemluvě.
Přesto ale Gorbačovovi patří místo v dějinách jako prvnímu skutečnému reformátorovi sovětské říše. Člověku, který nebránil svobodě ve střední Evropě a nakonec ani sjednocení Německa. A Sovětský svaz pod jeho vedením směřoval do hlavního proudu světové politiky. Směrem na západ, od východní tyranie k demokratizujícímu se a stále svobodnějšímu státu.
To, že se SSSR rozpadl, nebyl ani tak problém Gorbačova a jeho politiky. Ale hlavně toho, že šlo o poslední koloniální impérium světa, odlišné od britského nebo francouzského jen tím, že od kolonizátorského Ruska nedělilo jeho kolonie povětšinou moře. Ostatně zmenšenou koloniální říší zůstává i dnešní Rusko, což nevěstí nic dobrého ohledně jeho dlouhodobé budoucnosti.
Ale vraťme se ke Gorbačovovi a k jeho podivnému, i z hlediska Ruska jako státu nedůstojnému pohřbu. Jeho podoba téměř soukromé akce, které se nezúčastní nejen světoví státníci, ale čas si nenajde ani současný prezident Vladimir Putin, je zrcadlem toho, kam se Moskva za posledních několik let posunula. Od sice už nefunkční demokracie, ale stále ještě relativně svobodného státu, který Rusům garantoval sto let nezažitou míru svobod, k dnes už téměř diktátorskému režimu.
Ke státu, který zavírá své občany jen za to, že válku na Ukrajině nazvou válkou, nebo se s pramalou šancí na úspěch odváží politicky konkurovat současnému putinovskému režimu.
Je proto vcelku pochopitelné, že takový stát nemůže důstojně oslavit Gorbačova. Člověka, který nasměroval Rusko směrem ke svobodě. Z ní sice Rusům stále ještě něco sem tam zbývá, ale i to je nevhodné připomínat, protože poslední ostrůvky svobody mizív dnešním válečném Rusku rychleji než ledovce v italských Alpách.
To samozřejmě neznamená, že by obyčejní Rusové Gorbačova ve své většině milovali. Doba jeho panování se rychle změnila v čas nedostatku a i následující roky byly ekonomicky mnohem horší než roky brežněvovské stagnace. A ano, horší, než je při všech sankcích ruský dnešek. Ruských vojáků ale umírá dnes na Ukrajině mnohem víc než v Afghánistánu, než Gorbačov válku roku 1989 vzdal.
Putin, opak Gorbačova
Proto v souvislosti s Gorbačovem vyzdvihují dnes ruská státní média právě ekonomický bankrot SSSR a rozpad Sovětského svazu. Rozpad, který přitom, jak věřím, ukáže historie, byl právě pro Rusko a Rusy požehnáním. I díky němu a také díky navázání spolupráce se Západem se mohli mít mnozí Rusové před rozpoutáním války na Ukrajině tak dobře, jak se měli. Dnes jako by znovudobyté území na Ukrajině bylo opět vše, něco, co stojí za desítky tisíc životů, miliardové škody, zničení vztahů se Západem, za ruské vazalství na Číně, o likvidaci svobody nemluvě.
Ale i sobotní nedůstojně skromný pohřeb může Vladimir Putin Gorbačovovi zřejmě závidět. Protože na konci cesty, kterou se v posledním půlroce Putin vydal, nemusí být ani úcta světových státníků, ale ani Rusů.
39
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
