Autor je podnikatel

Dokud svítí sluníčko a je hezky, každý kapitán je v zásadě dobrý. Jakmile se ale moře rozhoupe, začnou lítat blesky a posádka začíná pomalu cítit, “že se něco děje”, tak rozhoduje v zásadě jediná věc o budoucím vývoji na palubě: jakým dojmem kapitán působí. Pokud působí jako silná autorita (pozor, nikoli despota) a prokazuje svým chováním rozhodnost, kompetenci a svým chováním (pozor, nikoli slovy a jekotem) dokáže uklidnit, tak posádka participuje a vztah mezi názory - co dělat a skutečnými činy všech lidí na palubě - je v souladu.

Jakmile však v těžkých časech posádka ucítí, že kapitán na to nemá, logicky (začíná to od slabších kusů) má tendenci chránit sama sebe. Někteří dělají opak toho, co říká kapitán,  někteří nedělají nic, ale brečí. Někteří nedělají nic, ale na všechno mají svůj názor. Někteří popouzejí proti kapitánovi, ale nemají konstruktivní návrh, co a jak dělat, až bude hozen přes palubu.

Ze zkušenosti vím, že jen ti nejsilnější v případě špatného kapitána dokáží konzistentně držet linii s kapitánovými rozkazy, brát si z toho to dobré, mají sílu tak nějak svými činy vyrovnávat případná špatná rozhodnutí a nesnižovat v dané chvíli ještě více autoritu kapitána, protože vědí, že cokoli je lepší než totalní anarchie za těžkého počasí.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Často totiž o přežití nerozhoduje ani tak to, co uděláte, ale to, co neuděláte, například že nespadnete do naprosté paniky, protože ta na oceánu zabije možná více lidí než oceán samotný.

A až to špatné počasí přejde (protože jednou se to určitě stane) a oni měli štěstí, že to přežili, všichni jsou tak nějak v bezpečí, tak to ti silní spočítají kapitánovi, ti slabší ještě stále zvracejí.

Tady bych se, tedy v důsledku této námořní zkušenosti (která mne ale k současnému stavu země přijde jako skvělá paralela), moc přimlouval za to, abychom teď jako posádka byli ti silnější, chovali a připravovali se na nejhorší, optimisticky věřili v nejlepší, postarali se o nejslabší a makali na tom, ať se z toho marastu dostaneme v co nejlepším stavu.

A...... brali jako svou vlastní chybu, že s tímhle kapitánem jsme na palubu dobrovolně vlezli. A až ta bouře přejde, tak to tomu sráčovi spočítali.

Můj dobrý kamarád, dnes 88letý jachtař Olda Karásek, se kterým jsem přejel Atlantik poprvé, a který svět na jachtě objel několikrát, mně vždy říkal, že každá loď a posádka je dobrá, ale zaleží na kapitánovi. Tomu hodně veřím. A soudě podle toho, co se děje nyní u nás, to zjevně neplatí jen na moři.

Ono to prodlení mezi tím, kdy bouře asi přejde, a ve volbách můžeme současnému kapitánovi říci, že už s ním na palubu nikdy nevkročíme, nebude tak dlouhé.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.