Autor je bývalý diplomat, je ředitelem Knihovny Václava Havla

K hlubokému poškození česko-ruských vztahů nedošlo před týdnem, kdy byla zveřejněna role agentů GRU při výbuchu muničního skladu ve Vrběticích, ani před sedmi lety, kdy k výbuchu skutečně došlo, ba ani před třiceti lety, kdy po konci studené války Sovětský svaz těsně před svým zánikem vyklidil okupovanou část střední a východní Evropy, ale nejpozději v srpnu 1968, kdy sovětská vojska rozdrtila polovičatý pokus reformních komunistů v Československu o vytvoření socialismu s lidskou tváří. Od té chvíle nevěříme Rusku jako zemi, která pod přátelskými slovy skrývá velmocenskou aroganci a zvůli, a mnozí Rusové nevěří nám jako odpadlíkům od dějinného poslání revolučního marxismu, východní civilizace a slovanské vzájemnosti.

Přes všechny pokusy posledních třiceti let tyto rány zacelit, anebo alespoň přikrýt obvazy normálních vztahů mezi normálními státy se otevírají po každém novém incidentu, prokazujícím jejich abnormalitu. Z ruské strany stále chybí otevřené přiznání zločinů, kterých se sovětský režim dopustil nejen na svých občanech, ale i na občanech jiných zemí, včetně naší, a přiměřené vyjádření lítosti. Z české strany pak ulpívá podezření, že se sovětský režim ve své vnitřní podstatě a ve svých strategických úmyslech v zásadě nezměnil a Rusko představuje nadále strategickou hrozbu svobodě a demokracii. Operace agentů GRU, ať jakkoli zamýšlené či zpackané, nás v tomto podezření utvrzují.

Bylo by nerealistické se domnívat, že se v tomto ohledu na jedné či druhé straně něco změní, přinejmenším dokud trvá Putinův režim v Rusku a hodnotově motivované zakotvení ČR v evropských a atlantických strukturách. Koncepce “politiky všech azimutů” a rozvolňování našich spojeneckých svazků, plíživě i otevřeně prosazovaná z Pražského hradu a podporovaná některými politickými stranami, ztroskotala a jak by to vyjádřila ruská propaganda, její exponenti tím či oním způsobem po zásluze míří na smetiště dějin. Na druhé straně lze těžko brát vážně bojechtivé volání některých po frontální konfrontaci s Ruskem a jeho ztrestání za skutečné i domnělé hříchy.

Slabá země s raketami

Realistická politika vůči Rusku musí nutně vycházet z vzájemného poměru sil, a z geopolitických realit. Jednou z nich je uklidňující konstatování, že ačkoli je Rusko stále ještě jadernou velmocí a vojenskou mocností střední třídy, je ekonomicky zaostalé a populačně upadající. Jestliže se v aliančních kruzích na sklonku studené války trochu pohrdlivě říkávalo, že Sovětský svaz je Horní Volta s balistickými raketami, není na tom Putinovo Rusko o moc lépe. Jeho HDP je souměřitelné s Itálií a jeho ekonomika odkázaná na drancování jeho surovinového bohatství. Jeho konvenční vojenská síla se sice od devadesátých let trochu vzpamatovala, ale nikoliv dostatečně na to, aby mohla ohrozit Evropu. O medvědím skoku na Rýn do 24 hodin si dnešní rudoarmějci mohou nechat jen zdát. Politicky je Rusko největší kleptokracie na světě s neuvěřitelnými sociálni nerovnostmi a masivními úniky kapitálu. Putinův systém “siloviků” z řad KGB a dalších posttotalitních struktur slouží pouze k ochraně tohoto stavu a nedokáže obyčejným Ruskám a Rusům zajistit slušný a důstojný život. Jakýkoli pokus o změnu je tvrdě potlačován.

Ze stejných důvodů však Putin netouží svůj systém expandovat a obnovovat vládu nad ztracenou sovětskou říší, jakkoli se tak mnozí domnívají. Vyčerpávalo by to omezené zdroje

jeho režimu a přinášelo neúnosná rizika jeho stabilitě. První ruskou revoluci vyvolala porážka ve válce s Japonskem v roce 1905, bolševickou revoluci ruské neúspěchy v první světové válce a k pádu komunistického režimu významně přispěla neúspěšná invaze do Afghánistánu. Tak jako po většinu 19. století je ruská zahraniční politika motivovaná obavami z domácích hrozeb, které prezentuje jako hrozby zahraniční a odůvodňuje jimi svoje operace “v blízkém sousedství”.

Musíme mít sebevědomí

Svět kolem svých hranic chápe Rusko jako systém soustředných kružnic, v němž je síla a brutalita jeho reakce na vnímané či předstírané hrozby nepřímo úměrná vzdálenosti od ruských hranic. U bezprostředních sousedů Rusko buď uplatňuje rozhodující vliv (Arménie, Bělorusko), nebo v nich pomáhá vytvářet takový stupeň nestability a vnitřního konfliktu, že od nich nehrozí vážnější nebezpečí (Moldavsko, Gruzie, Ukrajina). Přestože by bylo ve všech těchto případech schopné své sousedy okupovat a podrobit, nečiní tak, aby si neuvázalo na krk mlýnský kámen, který by ho stáhl ke dnu. Ve vnějším kruhu se pak Rusko spokojuje s operacemi poškozujícími vnitropolitickou stabilitu jiných zemí, dezinformačními a kybernetickými útoky, vytvářením vlivových skupin domácích kolaborantů a systematickou snahou o podlamování jednoty evropského a atlantického společenství včetně skrytého zasahování do politického rozhodování a volebních procesů. To je i náš případ.

Abychom tváří v tvář těmto hrozbám obstáli a ochránili svou suverenitu, potřebujeme sebevědomě reagovat na každou ruskou neplechu a hrozbu a zároveň apelovat na jednotu a společný postup evropských a atlantických struktur. Na stádo ovcí chráněné pasteveckými psy medvěd nezaútočí. Na osamělou nebo zesláblou ovci ale ano.

Při tom všem však musíme mít na mysli také náš dlouhodobý zájem na normálních, ba dobrých vztazích s Ruskem, které potenciálně skýtá velké příležitosti k hospodářské a kulturní spolupráci, nabízí nenasycený trh a představuje obrovské nárazníkové pásmo před možným ohrožením Evropy ze vzdálenějšího východu. Za Putinovy vlády ale k jejich zlepšení asi nedojde.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.