Je to slovo rouška. I kněží slouží v pustých kostelech s rouškou na ústech. Šéf krizového štábu Hamáček se však zlobí: Lidé přestali dodržovat pravidla a shazují roušky. Nedbají na úpěnlivé předvelikonoční prosby premiéra. Vzato ze Zemanova hlediska: Už vidí před sebou naději.

Recyklace blbosti: Za strženého Koněva žádají odplatu

Prozaicky vzato je k tomu pravděpodobně vedou i jiné důvody: Proč teď chodit s látkou přes ústa, když se stejně bude promořovat? Pokud můžu běhat bez roušky v lese, proč bych nemohl v parku? Příští týden se budou otevírat obchody: koho můžu ohrozit na volném prostranství, když si ten náhubek sundám?

To jsou rozumné otázky.

Neberou však v potaz jednu věc. Rouška není všelék na virus. Je však cosi jako těžká neprůstřelná vesta, kterou si bere voják na patrolu v nepřátelském prostředí. Je víc než nepohodlná, ale může zachránit život. A voják v každém okamžiku ví, že nejde na procházku.

Obličejová maska je i společenský rituál, kterým vyjadřujeme úctu a lásku ke starším lidem. Je to výraz naší snahy chránit ty, kteří jsou virem nejohroženější.

Babiš mluvil dobře. Jenže hospodářská pomoc je slabá

Vláda si občas protiřečí, nařízení jsou možná příliš tuhá, avšak zatím fungují. Rozumnější je tedy mít roušku na obličeji ne o něco kratčeji ale o něco déle než úřady nařizují.

Kdy ji můžeme bezpečně sundat?

Indikátor je jasný: Až se Miloš Zeman vrátí od naděje a lásky k jízlivým bonmotům.