Žila jsem na Mallorce aneb Jak se činí studenti venku

„Ráno si vzal čisté ponožky a zajel si do Paříže bez doložky..“ zpívá Petr Skoumal ve známé písničce. Cestovat, pokud na to máte, kamkoliv a bez omezení patřilo ještě ne tak úplně dávno k pouhým snům. Dnes, zejména pro mladé lidi, je to nezpochybnitelná realita. Možnost je ale jedna věc. Sebrat odvahu, sbalit kufry a vydat se vstříc neznámu, nejen jako opečovávaný turista nebo světoběžník s dobrodružstvím v krvi, je věc druhá.

Motivací k cestě do neznáma může být pro někoho i touha říct sbohem dosavadnímu způsobu života. Touha po novém prostředí, touha být nepopsaným listem papíru tam, kde nikdo nezná vás ani vaši minulost, zlákaly v září dvaadvacetiletou studentku Technické univerzity v Liberci Kláru Markovičovou k rozhodnutí odjet do Anglie. “Jenže osud mne zavál úplně jiným směrem. A tak jsem žila čtyři měsíce na Mallorce,“ začíná vyprávění studentka a naše bývalá kolegyně Klára.

Opravdu je tak jednoduché říct si: Budu žít na Mallorce?
Sepsala jsem smlouvu s jednou pražskou agenturou a během jednoho dne jsem měla podepsanou smlouvu i s hotelem. Mallorca mi v té době nic moc neříkala, ale za pozitivní jsem brala to, že se naučím španělsky, a navíc teploměr tam i v prosinci často ukazuje až 16 stupňů, a to bylo něco pro mne. Opustila jsem tedy přítele, rodinu a přátele a vyrazila jsem vstříc své první samostatné cestě do světa. Ovšem ta mi hned od začátku připravila krušné momenty.

Co se přihodilo?
Letadlo z Prahy mělo zpoždění, na letišti v Palma de Mallorca jsem zabloudila, málem jsem nastoupila do špatného transferu, který mě měl dovézt do hotelu. Ačkoliv jsem zůstala stát s otevřenou „hubou“ při pohledu na luxusní hotel, stejně tak jsem zůstala stát, ale tentokrát z vyděšení, při pohledu na prázdný, bílý a neútulný pokoj, který na mě čekal, s nejmenší koupelnou, co jsem kdy viděla. Okraj postele se pode mnou propadl a v tento moment jsem cítila zoufalý pocit, že čtyři měsíce budou nekonečné. Postupem času jsem si ale pokoj začala zdobit a postel mi opravili....Zvykala jsem si...

A začala pracovat jako servírka...
I to mělo svůj začátek. Z celé uniformy jsem vyfasovala jen dvě košile, přičemž mě šéf nechal ve štychu a nepřinesl mi sukni. A tak jsem na večeři nastoupila ve své vlastní džínové. Šéfové se začali španělsky dohadovat, rozčilovat se, a já jim samozřejmě nerozuměla. Nakonec mě poslali pracovat do kuchyně a sukni jsem obdržela až po skončení večeře. Vestu jsem dostala po třech týdnech a na motýlka jsem čekala měsíc.

Jak vás brali ostatní zaměstnanci, není asi jednoduché se aklimatizovat v cizím prostředí, bez znalosti tamního jazyka...
Když jsem zjistila, jak to v práci chodí, začalo mě to naplňovat a přestalo se mi stýskat po domově. Mnoho zaměstnanců neumělo anglicky, hlavně v kuchyni, a to mě nakopávalo. Chtěla jsem rozumět. Všichni byli moc milí, brali mne a učili. Zvykala jsem si i na proměny nálad mého šéfa v restauraci, kdy v jeden moment vybuchl, až téměř rozbil talíř, a hned v následující minutě se smál. Postupně jsem zjišťovala, že vás Španělé budou víc brát, když na ně nepůjdete s angličtinou. Ale na druhou stranu jsem zase brala jako výhodu to, že se v ní můžu zdokonalovat, studentů jako já tam bylo víc z Rumunska, Bulharska, Ameriky...

Jazyk je jedna věc, ale co profese, ve které jste jako absolventka Obchodní akademie a studentka jazyků na Pedagogické fakultě TUL teprve získávala zkušenosti, zvládala jste to?
Práci a prostředí jsem si zamilovala, na hosty, které převážně tvořili Němci, Angličané, Francouzi, po sezoně i Španělé, jsem se neustále usmívala, komunikovala jsem s nimi a s těmi, kteří tam byli delší dobu, jsem se skamarádila. Často si objednávali i stejné nápoje k večeři nebo obědu. Servírování jsem si opravdu užívala, ačkoliv naším úkolem bylo jen donášet pití, sbírat talíře ze stolů a po odchodu hostů připravit stoly na další jídlo.

Kde jste vůbec na Mallorce působila? Předpokládám, že na pobřeží?
Ano, bylo to v malém městečku Cala Ratjada, hned u moře, subtropické počasí bylo každý den a společně s vhodnou pracovní dobou jsem si mohla dovolit navštěvovat pláž a koupat se v průzračném moři denně až téměř do začátku listopadu.

Takže jste se zajela a byla to docela pohoda...
Po nějakém čase mi už práce číšnice nestačila. Chtěla jsem víc, a protože se už dlouho věnuju břišním tancům a prozíravě jsem si s sebou vzala své taneční kostýmy, dohodla jsem se s animátorem (organizátorem programu pro hotelové hosty, pozn. red.) na tancích o orientálních večerech, při kterých jsem vítala hosty před vchodem do restaurace, tančila jsem mezi stoly v restauraci a někdy i na pódiu. Připravila jsem si i speciální vánoční program a za obrovskou výhodu jsem považovala možnost trénovat v tamní tělocvičně.

A jak to bylo s těmi koňmi? Prý jste si splnila dávný, romantický sen?
Díky tomu, že v Cala Ratjadě jsou dva ranče s koňmi, mohla jsem si z platu zaplatit i dvouhodinovou vyjížďku, při které jsem si oživila cval. O pár týdnů později jsem na pláži potkala animátora hotelu, který vlastní koně, a mohla jsem poté jezdit častěji s ním. Mým snem vždy bylo jet po pláži na koni!

A přitom všem jste ještě stále pracovala v hotelu?
Během tří měsíců se velmi proměnilo složení studentů a já mezi nimi byla najednou služebně nejstarší. To už jsem také byla schopná domluvit se španělsky. V této době odcházela takzvaná „maitre“ neboli vedoucí směny přes oběd a můj šéf měl pro mě novinku. Měla jsem nastoupit místo ní.

Pojem maitre známe z lepších francouzských restaurací, co to vlastně obnáší?
Musela jsem se naučit vítat nové hosty, usazovat je k přiděleným stolům, kterých jsme v restauraci měli téměř stovku, španělsky vyřizovat telefony nebo i obsluhovat nejvyšší šéfy a majitele hotelu, kteří čas od času přišli na oběd. Nakonec mě to hodně bavilo a užívala jsem si to a můj šéf mi říkal „jefa“ (šéfová).

Může student, který přijede do nějaké země, poznat vůbec prostředí mimo hotel? Zemi, lidi, jejich zvyky?
Ve svém pobytu jsem měla poměrně štěstí na lidi. Měli mě rádi, já měla ráda je a díky španělštině jsem si našla několik přátel z místních obyvatel. S jednou Španělkou jsem chodívala na výlety po okolí, podívala jsem se do nedalekého města, ale také jsem k ní byla pozvaná na mallorskou večeři. Jedním z hlavních chodů bylo například Pan Boli, což je krajíc chleba potřený rajčetem, posypaný solí, politý olivovým olejem a španělskou šunkou jamonem. Všechno samozřejmě pravé mallorské. Další Španělka bydlela zase v jiném malebném městečku a pozvala mne na kávu. V jejím domě byla jedna specialita. Zvláštní konferenční stolek, přikrytý dekou. Uvnitř bylo zabudované topení. Prý to má na Mallorce každá domácnost. A při zpáteční cestě jsem poznala hlavní město Španělska Madrid.

Jací jsou to lidé, samá pohoda a „maňána“, jak se u nich říká?
Setkala jsem se s mnoha místními, ať už s přáteli někoho z personálu či prodavači v obchodech, a musím o nich říct jen to nejlepší. Každý, ale opravdu každý, s kým jsem měla možnost se setkat, byl moc milý, usměvavý, komunikativní a hlavně přátelský. Dokonce i na ulici se na vás lidé usmívají. Nelze se neusmívat na ně.

Jakou zkušenost vám pobyt „venku“ dal? A nelitujete, že jste nakonec nezamířila do Velké Británie, která vám je i jazykově bližší?
Užívala jsem si každou chvíli, za každý den jsem děkovala a byla jsem čtyři měsíce opravdu šťastná s neustálým zpíváním místních španělských písniček, kdekoliv v kuchyni, restauraci při práci, na ulici. Zůstanou mi krásné vzpomínky, úžasné zkušenosti, nové jazykové znalosti a pár přátel, se kterými nemíním ztratit kontakt. Asi jsem do té Anglie opravdu „zatím“ neměla jezdit…

A profesně?
Určitě chci využít nabyté zkušenosti. Hodlám dál pracovat s jazyky jak se španělštinou, tak i angličtinou, ale v budoucnu uvažuji i o práci v gastronomii. Práce servírky v hotelové restauraci, být v kontaktu s různými lidmi, to mě hodně bavilo a naplňovalo.