Narodil se v republice Burkina Faso. Té, kterou řada z nás znala z hodin zeměpisu jako Horní Voltu. Jeho otec byl voják ve službách francouzské republiky. Burkina Faso, v překladu Země spravedlivých, byla francouzskou kolonií a francouzština je tu dodnes úředním jazykem. Když jsem za ním přišla do knihovny ve studentském klubu v kampusu Technické univerzity, zněla z rádia francouzština.

Stýská se vám po francouzštině?
Stýská se mi po lidech. Teď nedávno jsme se bohužel rozloučili s paní profesorkou Jiřinou Kastlovou, která vyučovala francouzštinu tady na katedře. Dobře jsem znal nejen ji, ale celou její rodinu. Rád bych jí vaším prostřednictvím věnoval vzpomínku. A jinak, máte příležitost mluvit ve svém téměř rodném jazyce? Ale on to v podstatě je rodný jazyk. V Burkina Faso se mluví francouzsky, pouze na venkově, kde mnoho lidí nemělo příležitost studovat, se mluví původními jazyky. S příbuznými ve městě se bavíme normálně francouzsky, ale moje máma třeba neumí. Já už zase znám z původního jazyka jen málo, takže když za ní přijedu, trvá mi týden, než se do toho zase dostanu a můžeme se spolu pořádně domluvit. V Africe někteří lidé mluví francouzsky líp, než ve Francii, ale to bohužel není můj případ.

A tady máte příležitost?
Vídám se s lidmi z Alliance Francaise. A i tady jsou Francouzi nebo lidé, kteří francouzsky mluví, takže každý den mám příležitost.

Vy jste jednou z tváří výstavy, která představuje menšiny žijící v Liberci. Z Burkiny Faso tu asi moc lidí není, takže považujete se za menšinu?
Ale ano, patřím k menšině. Víte, my Afričané jsme trochu jiní. Otevření, nestahujeme se do uzavřené komunity, jako třeba Vietnamci. Přátelíme se se všemi. V Poděbradech, kde jsem se po příchodu do Československa učil česky, jsem měl mnoho přátel z různých zemí – Afriky, Mongolska, dokonce jsem měl kamarádku ze Severní Korey.

A tady, chodí sem za vámi třeba studenti z Afriky? Jsou rádi, že tu najdou krajana, i když je to samozřejmě trochu zkreslené, uvědomuji si, že je to stejné, jako kdybych já přijela třeba do Austrálie či Afriky a někdo mi řekl: Hele, tady vedle bydlí Rumuni, ti jsou tam od vás…?
Máte pravdu, Afriku tvoří mnoho zemí a etnik. Tady na univerzitě dřív studovalo mnohem víc Afričanů než dnes, ale vystudovali a odešli za prací buď do Prahy nebo jinam do zahraničí. Kdysi to byl třeba student z Ghany. Byl rád, že mě tu vidí, půjčil si knihy, ale že by si sem za mnou chodil povídat, to ne. Nedávno jsem právě ze svým kamarádem, Francouzem z Provence, který žije nedaleko Jičína, nakupoval v Tescu a potkám tam černocha. Pozdravil jsem ho anglicky a on mi říká – já jsem Francouz. Podívám se na něj a říkám: hele, nekecej, francouzsky mluvíš, ale z jakého jsi státu? Francouze už tady máme, stojí vedle, říkám mu. Nakonec se ukázalo, že je z Konga. Ptal se, co tu dělám, kde pracuju, nakonec jsou lidi z Afriky rádi, když se potkají s krajanem, ale že by s vámi chodili na kafe…? Na to nikdo nemá čas. Já nemám problém družit se s kýmkoliv. A lidi dělím na to, zda jsou přátelští a otevření, zda si máme o čem povídat, ne podle toho, odkud jsou.

Setkal jste se tu s předsudky?
Není to přímo rasismus, ale setkávám se s tím často. Třeba tuhle jsem byl nakupovat a nějací tři kluci začali něco o černých botách. Šel jsem za nimi, abych jim řekl: Jak se to chováte? Kdo vás vychovával? Ale zmizeli ve výtahu. Horší je, když vám kolegové už poněkolikáté rádoby vtipně řeknou, Adame, z tebe jsou vidět jen zuby. Ptám se jich – a to jsi vystudoval na inženýra, když nevíš, že jsou na světě černoši a že jsou černí?
Vy sám máte dvě děti. Jste pyšný otec? Jsem velmi pyšný. Dceři je zatím na základce, syn už studuje na ČVUT, na elektrofakultě. Je dobře vychovaný, slušný, inteligentní, takže se s ním opravdu chlubím.

Jak je to s výchovou? Vaše žena je Češka, často se mluví o tom, že v manželstvích rozdílných kultur mohou nastat výchovné problémy dané rozdílnými tradicemi…
Děti se narodily jako Češi, jsou to Češi a žijí tedy jako Češi. Ve smíšených rodinách mohou být někdy problémy, ale u nás je liberální výchova. Snažíme se je učit, aby byly pracovité a snažili se. Říkám: uč se, máš šanci. Každý takovou šanci nemá! Já mohl vystudovat gymnázium díky strýci, který žil ve městě, když třeba nebylo světlo, učil jsem se venku, prostě jsem chodil po ulici a učil se na zkoušky pod veřejným osvětlením. Z afrického venkova je těžké dostat se na střední školu. Je to jiné než ve městě. Problémem jsou vzdálenosti a peníze. U nás se skládají absolventské zkoušky už na základní škole a za to se platí. A stejně tak i za to, že můžete dělat zkoušky na střední školu. Teď jsem to třeba řešil s jednou ze svých mladších sester, abych jí mohl školu zaplatit. Otec už nežije, takže to pro maminku a zbytek rodiny bylo těžké, ale u nás je běžné, že se musí postarat dospělé děti.

Předáváte svým dětem něco ze svých tradic?
Jako že bych je třeba učil hrát na africké bubny? (rozesměje se) To ani sám neumím. Děti chodí do normální hudebky. Netrápím je nějakými tradicemi, jen občas vyprávím, asi jako každý jiný rodič – tohle jsem dělal jako kluk. Spíš se snažím, aby z Afriky, z tradic, mentality, přebraly ty vlastnosti, které v české společnosti, myslím, chybí. Jako je respektovat druhého, nebýt nadřazený, mít zodpovědnost za celou rodinu. Ale tradice ve smyslu folklóru už ani já sám neznám.
Pojďme k vaší profesi.

ADAMA ZIZIEN pochází z republiky Burkina Faso. Do Československa přišel absolvent jazykového gymnázia v roce 1989, vystudoval knihovnictví a informatiku. Později studoval ještě politologii v Hradci Králové. Po studiích nastoupil na Technickou univerzitu v Liberci, kdy působí jako knihovník. Oženil se a má dvě děti. Jeho žena je stejně jako on absolventkou UK v oboru knihovnictví. Je jedním z protagonistů putovní výstavy Tady jsem doma, která představuje patnáct osobností různých národností, pro něž se stal Liberecký kraj novým domovem. Výstavu připravilo Komunitní středisko Kontakt společně s Krajskou vědeckou knihovnou Liberec, vernisáž se koná 15. března.

Máte nějaké oblíbené české autory? (otázka ho trochu rozesměje)

Každý mi říká: Adame, ty jsi knihovník, četl jsi to a to…? Já odpovídám: jsem knihovník, ale pracuji v univerzitní knihovně, tady žádná beletrie není. Moje žena, ta přečte několik knih týdně! Přiznám se, že romány moc nečtu. S beletrií mám trochu problémy…

A co překlady ve francouzštině nebo francouzsky píšící autory…
…ale ano, znám Kunderu a jeho životní příběh a dílo, ale já opravdu romány moc nečtu. Nemám na to čas. Musím pracovat. Nakupovat, vařit, o práce se doma s ženou dělíme. Čtu spíš politické věci. To mě zajímá, také jsem studoval politologii v Hradci. Zajímám se o českou politiku a lidi v ní. Jak myslí, jak uvažují, kam vedou zemi.

Kam ji podle vás vedou?
Jsou tu patrné změny. Objevilo se hnutí ANO, které nikdo nečekal, návrat KDU-ČSL, který nikdo nečekal. Naopak propadly velké pravicové strany, ODS, TOP 09, možná padne i sociální demokracie, jestli nebudou pracovat pro lidi. Je vidět, že voliči už začínají trochu jinak uvažovat. Nepracuješ? Kradeš? Nedostaneš hlasy! 25 let je pořád velmi krátká doba, a demokracie nefunguje ještě zcela tak, jak by měla. A hlavně stát nefunguje. Jistě, je tu skvělé školství, zdravotnictví, ale stát jako takový…? Na Afriku se kouká skrz prsty, ale musím říct, že i když je tam stejná korupce jako tady, je tam mnoho dobrých věcí a stát funguje mnohem líp. Třeba kariérní řád nebo služební postup jsou tam naprosto samozřejmými věcmi.

Mluvil jste o voličích, ale já měla na mysli spíš váš pohled na politiky.
Trochu se bojím, aby se Evropa nestala dvourychlostní. To znamená, že se znovu bude dělit na východní a západní. Už teď je to patrné, jak některé země odmítají kvóty, uprchlíky. Jak se v tomto pohledu východní Evropa zase stmeluje. Jenže to je cesta zpátky. Jako by zapomněli, že kdysi taky byli v podobné situaci, když existoval východní blok. A když prezident Zeman brojí proti uprchlíkům, proti cizincům, je to docela zábavné, protože já jsem ho také volil a on ani netuší, že mu nějaký černoch dal ve volbách svůj hlas.