Koncentrační tábor byl umístěn přímo do jedné z továrních budov, kde zabíral celé jedno patro. Vybavení bylo velmi jednoduché. Jednopatrová lůžka, kde se spalo po dvou, byla stejně jako lavice smontována z neohoblovaných prken. Místo přikrývek se používaly obyčejné papírové pytle a centrální topení bylo spouštěno pouze jednou za týden.

Někteří vězni pracovali přímo v továrně, kde mimo jiné obsluhovali asi třicet automatických soustruhů, jiní byly přiděleni k tzv. „Brandelkommandu“ a prováděli náročné cestářské práce a upravovali kolejový svršek na okolních železnicích. Těžké podmínky v táboře nejlépe dokládá zacházení s nemocnými, kteří byli vojenským lékařem SS prostě zabíjeni, a to i v případě pouhého podezření na tuberkulózu. Jednou z největších pohrom byla tyfová epidemie, která si vyžádala velké množství životů.

Konec války

V roce 1945 prošlo táborem několik transportů a na začátku února bylo 100 vězňů převedeno do koncentračního tábora v Rychnově u Jablonce. V dubnu 1945 pracovala v továrně již jen jedna směna, ostatní vězňové byli nasazeni do oprav železnice. V areálu se pracovalo ještě 7. května. O den později byli vězni seřazeni do kolony, která vyrazila z tábora. Přidala se k nim ještě kolona z tábora v Tanvaldě, složená ze židovských dívek a žen. Neočekávaně předali SS-mani celou kolonu zajatců českým partyzánům a představitelům Červeného kříže.

Pracovní tábor

Vedle koncentračního byl u areálu továrny postaven obrovský pracovní tábor, který tvořilo mnoho dřevěných baráků. Zde bylo umístěno až 800 osob, většinou zajatců, kteří pracovali jak na výstavbě podniku, který zde rostl od konce 30. let na zelené louce, tak i v továrně samotné. Ještě před několika lety bylo možné rozeznat terénní úpravy, na kterých stály baráky pracovního tábora. Dnes na jejich místech stojí nové haly a při archeologickém dohledu stavby byly nalezeny jen zbytky táborové kanalizace.

Podzemní továrna

Již při plánování stavby továrního areálu firmy Zeiss v roce 1941 se počítalo s výstavbou protileteckých krytů. Jeden byl postaven přímo v budově „A“ a pravděpodobně i v hale č. 1, která je zčásti podsklepená. Také se počítalo s výstavbou štolového protileteckého krytu, který měl být umístěn na jihozápadní hranici areálu. Asi až v roce 1945 se začaly razit dvě štoly vedoucí do hory, které měly být spojeny příčnou štolou.

Práci v továrně v posledních měsících války často přerušovaly letecké poplachy, které ohlašovaly spojenecký nálet. „Několikrát jsme zažili v době práce spojenecký nálet,“ vyprávěl jeden z vězňů. „Při náletu se civilové i část SS-manů schovali do protileteckých krytů, my vězňové jsme zůstávali na pracovišti, kde nás dozorovali stráže SS.

Jednou nás nahnali do velké štoly, vykopané sovětskými zajatci v sousední hoře. Šli jsme dlouhou osvětlenou chodbou, kde byla položená kolejová dráha, a došli jsme do jeskyně vykutané v hoře, kam měla být přemístěna naše továrna. SS-mani se přemístili zpět k východu a my jsme zůstali vevnitř se skupinou sovětských zajatců, která tam již čekala.

Vězni byli v lepší fyzické kondici než my, ale také trpěli velkým hladem. Obě skupiny čekaly v nejistotě, co bude dál. Obávali jsme se, že SS-mani nás zavedli do štoly kvůli zabití (…), ale nic takového se nestalo. Po náletu, který se Jablonce vůbec nedotkl, jsme se vrátili do práce“.

Vyražené prostory, jenž se měly ke konci války stát podzemní továrnou s krycím názvem „Ton“, se dochovaly do dnešních dnů prakticky v nezměněné podobě. Obě přístupové štoly zároveň tvoří vstupní labyrint a jsou vybaveny nedostavěnými vyzdívkami a přepážkami. Hlavní spojovací příčná štola již nese znaky výrobního sálu a jde pravděpodobně o místo, které se ve výpovědi označuje jako umělá jeskyně. V některých místech je světlá výška štoly i tři metry.

Autor: Ivan Rous