Rozsáhlými halami pětipodlažní zpustošené liberecké továrny se během našeho příchodu rozléhal mladistvě znějící chichot. „Kudy se tam dostali?" ptám se sám pro sebe. Všechna okna v přízemí objektu známého též jako Blaupunkt, podle německého výrobce rádií, který zde působil za 2. světové války, jsou totiž dokonale zazděná.

Nenápadná skulina mezi budovou a skálou, která ční nad celým údolím v blízkosti centra města, vypadá jako dobrá stopa. A mám štěstí, právě vylézají. Partička náctiletých školáků postupně opouští objekt malým oknem ve zhruba třímetrové výšce. Jsou mou přítomností nejprve zaskočeni, ale pak se rozpovídají.

„Je to tam super! Ohromné prostory a jsou tam dokonce i sprchy," hlásí zhruba šestnáctiletá slečna. Společně s kamarády, nadšenými průzkumem opuštěných budov, si k jedinému vchodu vytvořili improvizovaný žebřík z tenkých klacíků zapíchaných do dutých cihel, jenž dnes tvoří výplně oken. Jsem výrazně těžší než oni, proto odmítám nabídku k exkurzi.

CO S TÍM?

Rozsáhlá oblast dlouhá léta leží ladem, včetně zmíněné stavby z roku 1908 od architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty, která byla první železobetonovou industriální konstrukcí v Liberci. Jako součást své textilní továrny ji nechala vystavět rodina Liebigova, podnikatelský klan, jenž stál za masivním rozvojem tehdejšího průmyslu a nesmazatelně se zapsal do dnešní podoby Liberce. Architektonicky i historicky hodnotné dílo však postupně podléhá zubu času.

Současný vlastník, holandská společnost s bulharským jednatelem, hledá podle svých posledních vyjádření developera, který by postupně oblast opět zastavěl. Žádný takový se ale od roku 2005, kdy se dokončilo stržení ostatních budov zkrachovalé Textilany, nenašel.

Zájemcům o opravdu podrobné informace doporučujeme pročíst urbanistickou studii Katedry architektury Technické univerzity v Liberci z roku 2014, která se podrobně zabývá historií i případným budoucím využitím plochy.