REPORTÁŽ: Buší mi srdce, jsem vetřelcem ve squatu...

„Nazdárek monsieur Ciganík. Jak se vede? Tak nám ukažte občanky,“ říká jakoby nic policista Martin Torák alias Tory jednomu z feťáků ve squatovém doupěti, kam jsme se přišli podívat i my s kolegou. Je tu zápach, tma a bordel. Snažím se zachovat klid. Že by mi to ale šlo, to se říct nedá.

Bydlí tu, v tunelu parovodu, trubka je jejich postelí. Zírám na ně s trochou lítosti, nechápavosti a odporu. Čpavý zápach z čehosi se mi dere do nosu a neustále se ohlížím za sebe, jestli ten týpek, který tu na „posteli“ leží, mi náhodou nevrazí jehlu do zad.

Jak to začalo?

Jednoho středečního rána, kdy se se svým kolegou Martinem Bergmanem vydáváme ulovit reportáž. Má být o práci městských policistů. To asi bude pěkná nuda. Chodit po městě, dávat pokuty, botičky za špatně zaparkovaná auta. No co..Aspoň nějaká reportáž.

Přidělí nás ale ke dvěma ostříleným borcům z motorizované hlídky, kteří vyjíždějí na riziková místa.

Sedíme v policejním auťáku. Na místě, kde se obvykle potí sígři. Tory a Čapucha, dva korbiči se na nás otáčejí. „Tak jsme si pro vás připravili něco speciálního,“ říká Tory s potutelným úsměvem.

„Ale nejdříve vám ukážeme běžný pracovní den. Projdeme si riziková místa ve městě,“ dodává.

Vyrážíme směr Vesec, kde rádi lidé porušují zákaz vjezdu a prohánějí se tu na čtyřkolkách.

Pekelná jízda

Sotva ale vyjíždíme, zapraská vysílačka…Ozývá se hlášení o agresivním zákazníkovi. Ohrožuje paní za přepážkou magistrátu.

Tory neváhá. Zapíná maják a dupne na plyn. Řítíme se pekelnou rychlostí směr místo činu. Kličkujeme mezi projíždějícími auty a já vzadu trochu poletuji, než se stačím připoutat. Zvedá se mi adrenalin i žaludek. Co chvíli vidím, že nabouráme. Ale Tory je profík.

Přijíždíme k magistrátu. Oba policisté okamžitě vybíhají zkontrolovat situaci. Tady řve agresivní muž na paní za přepážkou. Stěžuje si na nespravedlnost systému. Vyřvává po hale. Dělá výhružná gesta. Když k němu přistoupí policisté, trochu se zklidní. Po chvíli vysvětlování odchází.

„Tak tohle byl agresivní psychopat. Známe ho. Dělá mu dobře, když způsobí humbuk. Tvrdý zásah policistů, pouta, zatčení, to je jeho. Právě proto jsme na něho šli mírně. To mu vzalo vítr z plachet,“ vysvětluje Čapucha.

Obdivně poslouchám. Kdyby policisté zvolili jiný způsob zásahu, mohla by z toho být mela.

Policista je tak trochu i psycholog. V prvních pár sekundách musí odhadnout, koho to má vlastně před sebou a jak ho zkrotit. Klobouk dolů!

Druhá tvář města

„Tak a teď se můžete těšit,“ říká Tory. Takže přecházíme k připravenému programu. Co to asi bude?

První zastávka je kdesi v Liberci. Před námi je podzemní krypta. Vchod zahaluje deka. „No pojďte, pobízejí nás oba policisté.“

Uvnitř je strašlivá tma. Příšerný zápach nás ihned udeří do tváře. Všude po zemi se válí jídlo, předměty a střepy. Kam jen šlápnout? Bojíme se, co vše krypta skrývá. Na konci v nejtemnějším místě je matrace. „Á, pán je na štaci,“ konstatuje Tory a já jsem šťastná, že tu bezdomovec zrovna není. Rychle odtud. Nechápu, jak tu někdo může žít a přežít.

Uf. První zastávka za námi. Kluci začali tím mírnějším. Dostávám strach. Kam nás zavedou dál?

Doupě feťáků a my

Míříme k Babylonu. Nečekaně odbočujeme a ocitáme se na malém parkovišti u parovodu. Pořád nechápu, kam nás chtějí policisté zavést. Žádná rozbořená budova tu není. Ani krypta. Snažím se vyzvědět, kam to jdeme. Kluci ale záhadně mlčí. Chtějí, abychom si to užili se vším všudy.

Přelézáme plot. Šplháme do příkrého svahu. Je tu namrzlo a dost to klouže. Držíme se větví a trubky parovodu, abychom sem vůbec vyšplhali. Ocitáme se před tunelem parovodu, který vede pod silnicí R35.

Vchod je uzavřen dveřmi s nápisem soukromý pozemek. Trochu už tuším, co za dveřmi bude. Snažím se na to připravit. Kluci buší na dveře. Nic. „Otevřete. Tady policie, kontrola,“ volá Čapucha a kope do dveří. Po chvíli se za dveřmi ozvou hlasy. A dveře se otevírají…

Je tu tma, policisté rozsvěcují baterky. Tunel, no a? Jdeme dál…

To, co vidím, mi bere úsměv ze rtů. Nemůžu skoro dýchat. Nevěřícně zírám.

Na trubce parovodu i pod ní mají ustláno liberečtí feťáci. Ocitli jsme se ve squatu. Běžný smrtelník by se sem nedostal. A kdyby, možná by už neodešel. Mladí lidé se válejí na matracích nebo čemsi, co je asi jejich „postelí.“ Je tu neskutečný bordel a zápach.

Mám strach. Tisknu se k policistům, schovávám se za nimi.

„Nazdárek Ciganík, tak co je novýho? Ukažte nám občanky!“ vybízí squatery Tory. Všichni se chovají tak normálně. Policisté i squateři. Policisté jsou na tohle zvyklí, chodí sem na kontroly docela často. Všechny feťáky znají jménem. Znají jejich příběhy. Připadá mi, že se všichni zbláznili. Tenhle svět se zbláznil.

„Máme tady novou holčinu, přišla k nám nedávno,“ sděluje Ciganík, zdejší Boss. Prohlížím si ji. Je jí asi jako mě, je hezká, mladá, upravená. To pro mě je asi největší šok. Jak vypadá a jak žije. Kontrast. Upřeně na mě civí z vrchu svého pelechu, potrubní trubky. Normálka, co čumíš? Čtu ji v očích. Nemůžu si pomoct. Nepřestávám zírat. Chtěla bych ji unést, zachránit. Co tu vůbec dělá? Co její rodiče? To prostě není možný. Ale je. Je to realita. Je to odvrácená tvář Liberce, kterou málokdo zná. Někdo jí možná ani vidět nechce.

Připadám si tu jako vetřelec, ale příliš mi to nevadí. Jsem totiž v transu, nepřestávám se rozhlížet. Pátrám po důvodech, proč tu tak žijí. „Protože chtějí. Drogy jim vzaly vůli žít jinak. Žijí jen pro to, aby si zase ráno dali další dávku,“ vysvětluje mi později venku Tory. Neustále se ohlížím. Ten týpek, co leží na trubce za mými zády, se mi nezdá. Bojím se, aby mi nevrazil jehlu do zad. Už abychom šli. Naposledy se ohlédnu. Provází mě pohled dívky. Připadá mi tak mrazivě prázdný.

Tory a Čapucha si na nás opravdu smlsli. Nevšední zážitek!

Přehodnocuji své mínění o policistech. VVe squatu se ukázalo, jak empatičtí musejí být. „Chováme se k nim jako k rovným. To musí mít člověk v sobě. Učí nás ulice. Oni nás pak více berou,“ doplňuje Čapucha a já si v duchu říkám, že bych s takovými živly nechtěla mít nic společného. Natož s nimi vyjednávat.

„A to se nebojíte, že se vám něco stane?“ ptám se jich. Naivní otázka, ale nemohu si odpustit.

„Jasně, že jo. Je to zvyk. Musíš na to mít povahu. Máme tyhle drsňárny rádi,“ vysvětlují.

Z reportáže se vracím tak trochu „mimo.“ Kámoš na facebooku se mě ptá, jaký jsem měla den? Plný paradoxů.Na stěně doupěte bezdomovců visel plakát filmu Avatar. Vedle Babylonu, chrámu konzumu se skrývá sídlo těch na dně. Pro mě už asi nikdy nebude Liberec jako dřív.