Ikonická role ho provází celý život. Jak ale vypadalo jeho vlastní dětství? Kdy šel do školy a jaký byl žák? Co ho ve škole bavilo a proč se nakonec vydal na hereckou dráhu? Dětství a školní léta se stala tématem, o kterém jsem si s Františkem Peterkou povídal v jeho libereckém bytě.

Pane Peterko, jaké jsou vaše vzpomínky na dětství?

Mám moc hezké vzpomínky na dětství. Když jsem šel poprvé do školy, věděl jsem samozřejmě, že něco jako škola existuje, ale neuměl jsem si představit nic konkrétního. V dnešní době mají děti mnohem více informací, než jsme měli my v roce 1928.

Na konci prázdnin jsme se vraceli s maminkou a tatínkem domů, už bylo šero a já si pamatuji, že řekli něco jako, ten náš kluk jde zítra do školy. Zkrátka se začali dohadovat, jak to provedou. Bylo ale jasné, že se mnou půjde první den maminka.

Pamatujete si na váš první den ve škole?

Byl to zvláštní vjem. Pamatuji si ale, že byl přátelský. Všichni se usmívali. Učitelé, kteří vítali nové žáky, i děti, které se těšily do školy. Pamatuji si, že si pan učitel sedl do lavice mezi tatínky a postěžoval si, že učí celý život a oni mu teď dají na starost prvňáky, kteří nic neumí. Ještě si pamatuji, že ve třídě visela obrovská mapa Evropy, kde v každém rohu byl jeden legionář ruský, italský, francouzský a srbský. Jelikož jsem ve třídě uměl kreslit nejlépe a byl to kus mého života, protože jsem maloval denně, okamžitě mě to přitáhlo a zůstalo mi to v paměti.

Kolik vás ve třídě bylo?

Pamatuji si, že nás museli rozdělit na A a B, protože nás bylo hodně. ve třídě nás pak rozsadili podle velikosti. Já už v té době patřil k největším, takže jsem seděl vzadu. V tu dobu mě ještě vůbec nenapadlo, že by to mohlo přinášet nějakou výhodu.

Co vás ve třídě ještě zaujalo?

Hrozně mě zaujalo, že se každý jmenoval jinak. měl jsem totiž takový pocit, že se skoro každý jmenuje Peterka. Když jsem pak přišel domů, maminka mě postavila na stůl a s tatínkem a sestrou se mě začali vyptávat, jaké to bylo. Řekl bych, že tohle moje vyprávění o škole bylo nejkrásnější. myslím z pohledu vypravěče, ne posluchače. Všichni měli o mě najednou zájem. Já měl takový pocit, že už je konec. Ale najednou druhý den ráno jsem tam měl jít zase a to už tak pěkné nebylo, protože nám pan učitel říkal, jaké máme povinnosti. Moje láska ke škole tak hodně rychle usínala.

Dlouhou dobu žijete v Liberci, hrál jste tady v divadle, lidé vás vnímají jako Liberečáka. Narodil jste se ale v Praze. Kam jste chodil do školy?

Školu jsem měl vzdálenou od našeho bytu na Smíchově jenom jeden blok. Takže to bylo krásné, vstával jsem ve třičtvrtě na osm, rychle se oblékl a běžel do školy.

Jaký jste měl prospěch? Učil jste se dobře?

Já jsem byl ve škole vždycky hrozně špatnej žák. Navíc pokaždé když byly narozeniny prezidenta nebo podobná oslava, tak jsem musel recitovat básničky. Byl jsem hrozně namíchnutej, protože většinou vybírali učitelé ty nejlepší žáky, ale já jsem rozhodně nebyl primus. Cítil jsem se potrestanej, já jsem totiž vůbec nechtěl dělat divadlo. Učení mě navíc nebavilo. Z několika předmětů jsem prošel se čtyřkou, ale říkal jsem si jak je to možné, protože jsem byl na pětku, neměl jsem o tom ani ponětí.

Redaktoři vzpomínají na první školní den

V roce, kdy se do vesmíru podíval první člověk, nastoupil do ZŠ v Ruprechticích sportovní redaktor Miloslav Cihlář. „Pamatuji si dodnes na vůni své první školní tašky, která byla červená a ve 3. třídě jsem si ji jako všichni ve třídě polepil obtisky. Tehdy samolepky nebyly a výběr moc také ne, takže jsem tam snad měl něco z divadla asi Čert a Káča," vzpomíná Cihlář. V roce 1960 byly zřízeny základní devítileté školy a docházka se tak o rok prodloužila.

Jana Švecová

Rok 1971 přinesl další změnu, jak vzpomíná šéfredaktorka Jana Švecová. Ta nastoupila na ZDŠ Na výběžku ve Starém Harcově. „Učila nás paní učitelka Metelková. Jednoho dne přišla a řekla, že ji ode dneška už nesmíme oslovovat paní učitelko, ale soudružko učitelko." Na obraze visel v každé třídě prezident Ludvík Svoboda.

Na konci 70. let byla prodloužena povinná školní docházka na 10 let. Všichni žáci pak museli dokončovat povinnou školní docházku na některé střední škole. Redaktorka Romana Prošková nastoupila v roce 1979 na ZŠ Králův Háj. „Škola mi docela šla, nemusela jsem nijak zvlášť šprtat, to až ve vyšších ročnících," vzpomíná. Celou její školní docházku se z portrétu na zdi díval prezident Gustáv Husák, který tam od roku 1975 setrval až do roku 1989.

Lenka Brabencová

V revolučním roce 1989 nastoupila do třídy Aleny Vrbové na ZŠ Mozartova v Jablonci nad Nisou webeditorka Lenka Brabencová. „Když jsem začala chodit do školy, vštěpovali nám učitelé oslovení soudružko učitelko. Ačkoliv jsme jej používali necelé tři měsíce, naučili jsme se ho důkladně a používali ho i po 17. listopadu," popisuje rychlé změny. Na zdi pak nahradil Gustáva Husáka Václav Havel.

Už v demokratickém státě nastoupil na ZŠ Kunratická elév Martin Bláha. „Učila nás paní učitelka Blažková. Do školy jsem se hrozně těšil," vzpomíná nejmladší člen redakce.