Pilníkářství bylo dříve potřebným a váženým řemeslem. Dokládají to už nálezy z mladší doby železné, kde se pilníky, sloužící k jemnému opracování kovu, dřeva ale i kůže objevily. Pilníků existovaly z hlediska profilů a tvarů stovky druhů. Od těch, které vážily několik kilogramů až po ty nejtenčí, jehlové. Vždyť v minulosti sloužily jako nezbytný nástroj mechaniků, nástrojařů, hodinářů a zámečníků.

Vzpomínka na časy dědečků a babiček

Expozici (na fotografii Aleny Hovorkové) naleznete v Jílové ulici, kde stojí tři nejstarší chalupy ve městě. Podle odborníků pocházejí z druhé poloviny 18. století. „Jde o malý pozoruhodný areál připomínající původní zástavbu města. Obývali je drobní řemeslníci, dělníci a domkaři,“ říká o jednom z domků s typickou pojizerskou lomenicí ředitelka Muzea v Semilech Iveta Mečířová. Právě v něm byla expozice zahájena. Přední světnice na vás dýchne atmosférou dětských prázdnin u vašich babiček. Kamna, plechové nádobí, zastlaná postel v rohu. Vedlejší místnost pak připomíná pilníkářskou dílnu, takovou, jak vypadala ještě v druhé polovině 20. století.

Jak se pilníky vyráběly

Základem pilníkářské dílny byla těžká olověná deska, později deska ocelová s olověnými vložkami. Novější dílny už měly ocelové svěráky a mnoho jiných vylepšení. Stále ale byla základem dílny ruční práce pilníkáře,“ popisuje ředitelka muzea.

Pilníkář pak na desku nebo olověnou vložku položil polotovar pilníku a ručně ostrým sekáčem vysekával jeden zub za druhým. Budoucí pilník si přidržoval koženým řemínkem, takzvaným potěhem, nebo dřevěným špalíkem opřeným o klín při dosekávání špiček.

„Aby pilníkář odleskem kovu při stálé pečlivé práci netrpěl poškozením zraku, natírali se rašple křídou a pilníky olejem,“ dodává ředitelka muzea.
Polotovary pilníků se většinou při výrobě seků kroutily. K narovnání sloužila olověná palička, která i částečně strhla nebezpečné hranky seku.

Těžká práce, lehká ruka…

K ulehčení bolesti zápěstí sloužilo kladivo se speciální násadou, i tak ale během dne nebylo možno vyrobit víc než několik pilníků. Podle Kateřiny Šromové z oddělení kultury Městského úřadu v Semilech jich zručný řemeslník vyrobil za den zhruba pět. „Byly ale v takové kvalitě, že při běžném používání vydržely na celý život,“ upozornila.
Po těžké práci následovalo vrcholné umění – tepelné zpracování. Nástroje procházely úpravou, která jim dávala kvalitu a trvanlivost.

Pilníkářství jako alchymie

„Používalo se tak zvané cementování, kalení a popouštění, aby se měkký povrch pilníků stal tvrdým a odolným. Tuto alchymii každý pilníkář tajil. Cementování, což znamená nasycení povrchu pilníku uhlíkem za tepla, se většinou provádělo pomocí zvláštních past z kravských rohů. Finální kalení probíhalo ve vodě a opět různým způsobem,“ vysvětluje ředitelka semilského muzea. Kulaté pilníky se upravovaly krouživým pohybem, ploché na hranu. Popouštěním se zlepšovaly vlastnosti pilníku co do houževnatosti, byť právě na úkor tvrdosti. Proto se popouštělo pouze teplotou 100 stupňů Celsia. Pilníky se vařily několik hodin ve vodě. Pak už jen zbývalo osadit rukojeť a pilník prodat…

Konec pilníkářů v Čechách

Od druhé poloviny 19. století se masivně rozšířila strojní výroba pilníků ve velkých specializovaných továrnách. Zdálo se, že drobnému pilníkářskému řemeslu odzvonilo. Přesto se ruční výsek v malých dílničkách provozoval až do poloviny 20. století, byť ruční sekání v mnoha případech nahradily malé sekací stroje.
V podmínkách chudého Podkrkonoší se v Semilech ruční výroba udržela až do roku 1956. „Zdejší pilníkářskou dílnu provozovala rodina Dolenských, přímo v tomto domku č.p. 104 je uváděn pilníkář Petr Dolenský, který padl za první světové války, ve vedlejší chalupě č.p. 103 měl pilníkářskou dílnu Jaroslav Dolenský až do zmíněného roku 1956. Z jejich dílny se nám do dnešních dnů mnoho nezachovalo, ze Semil prokazatelně pochází pouze kombinovaný pilník s rašplí, zda jde o produkci Dolenských ovšem již těžko zjistíme. Další originály byly nalezeny v Chuchelně,“ cituje ředitelka z informačních materiálů.

Poslední mohykán žije na Vysočině

Výrobní postup a celou technologii pilníkářství poskytl semilskému muzeu poslední český pilníkář, Drahomír Smejkal z Jihlavy. Od něj také pochází většina exponátů i výrobní nástroje a komponenty unikátní pilníkářské dílny. Jeho šikovné ruce mohou návštěvníci uvidět na filmu, který se v expozici ve smyčce promítá. Lidé si tak mohou porovnat exponáty přímo s výrobou užitečných nástrojů. „Výrobky pana Smejkala jsou známé po celé Evropě, objednávky dostává zejména od restaurátorů, výrobců hudebních nástrojů, varhanářů, ale i lékařů,“ připomíná ještě ředitelka.

Jako příklad uvádí část nerezového čepu kloubních protéz či specializované nástroje k úpravě kostí.

Ruční práce posledního českého a možná i evropského pilníkáře oceňují dokonce při výrobě v automobilovém průmyslu na zvláštní pilování profilů pomocí rotačních hlavic. Velkou výhodou ručně sekaných pilníků je podle odborníků také tvar „seku“ čili zubu, jenž má díky měkkosti ruky pilníkáře jiný profil než strojní a piluje tak mnohem lépe.