Setkání někdejších německých vysídlenců a jejich potomků s těmi, kteří v Oldřichově žijí dnes, zahájilo společné pokládání květin starostů u pomníku přátelství.

Následovala společná bohoslužba duchovních z Hrádku nad Nisou, Bogatynie a Žitavy. Poté se desítky lidí vydaly z Kopaczówa do Oldřichova, kde oslavy vyvrcholily lidovou veselicí a fotbalovým turnajem mezi mužstvy obcí.

„Mladí si dnes už neumějí ani představit, v čem žili jejich rodiče a prarodiče. Obcí vedly ostnaté dráty, u potoka stála strážní věž, ze které voják sledoval, jestli někdo nepřechází hranice,“ podotkla Hedvika Zimmermannová, duchovní Církve československé husitské a radní z Hrádku. „Evropská pouť přináší cesty, které nás spojují, to je její hlavní smysl. Je důležitá hlavně pro starší generaci, která v sobě nese paměť tohoto prostoru,“ dodala.

Obec Oldřichov byla původně německo rakouská, za první republiky pak německo česká. K jejímu rozdělení na dvě vesnice, českou a polskou, a souběžně s tím k vysídlení Němců došlo po druhé světové válce.

Ostnaté dráty zmizely až po vstupu České republiky do takzvaného Schengenského prostoru. K zemím, jejichž hranice mohou lidé volně přecházet bez celních kontrol, se tuzemsko připojilo na sklonku roku 2007.

„Má maminka pocházela ze smíšeného manželství, proto mohla po válce v Oldřichově zůstat. Já jsem se zde narodila a žiju tu celý život,“ řekla jedna z účastnic pouti, Jaroslava Libnarová. „Myslím si, že podobné akce, jakou je naše pouť, přispívají nejen k tomu, aby se sousedé přes hranice znali a přátelili. Pomáhají také k tomu, aby zde vznikaly společné projekty,“ doplnila.

Starosta Hrádku Martin Půta (Starostové pro Liberecký kraj) vzpomněl, že ostnaté dráty mezi Kopaczówem a Oldřichovem ještě byly při prvních ročnících poutě v obci normálně natažené. Jen na čas konání poutě je pohraničníci narychlo sundávali. „To považuji za nejzajímavější jak se změnila hranice od prvního ročníku pouti do dneška,“ řekl starosta.

Hraniční čára v Oldřichově dnes kopíruje zdejší Oldřichovský potok. Můstek přes něj vede už do Polska.

Most tu stál už za socialismu, ale logicky přes něj nikdo bez povolení na druhou stranu nepřešel. Vloni můstek poničily povodně, nyní se opravuje. „S německými vysídlenci a jejich potomky mluvím. Ti, co ještě žijí a dobu po válce pamatují, sem jezdí rádi. Ale vrátit se sem natrvalo by už nechtěli,“ zdůraznil Martin Půta.

Letos poprvé se oslavy konaly na fotbalovém hřišti. Minulé ročníky proběhly ještě v oldřichovské hospodě.

„Čas nám dává za pravdu. Hranice mizí doslova,“ podotkl šéf Brány Trojzemí Vít Štrupl. „Dnešní děti by vůbec nemohly pochopit, že před lety nemohli jít lidé volně do Polska ani na houby. A to byla přitom také socialistická, spřátelená země,“ řekl.