Málokdo se zapsal výtvarnými návrhy předmětů každodenní potřeby, těch obyčejných věcí, které bereme jako samozřejmou věc, natolik významně jako český a zároveň světově uznávaný designér Stanislav Lachmann.

Přestože byl autorem více jak dvanácti stovek návrhů, z nichž naprostá většina byla realizována, teprve před čtyřmi lety se dočkal veřejného uznání. Za své celoživotní dílo v oblasti návrhářství byl uveden Akademií designu České republiky do Síně slávy Czech Grand Design. Na podzim se chystal se svou rodinou, ženou Marií a dcerou oslavit životní jubileum. Své devadesáté narozeniny. Už se jich nedočká. V sobotu 5. února zemřel.

Přestože významnou část svého života prožil v Jablonci nad Nisou, pocházel z východních Čech. Své nadání, v němž se mísil výtvarný talent se zaujetím pro technický detail, projevil už na stavební průmyslovce v Hradci Králové. Následovaly zkoušky na UMPRUM, ale zároveň také druhá světová válka a s ní i práce v Reichu.

Práce v Reichu mě naučila přemýšlet

Stanislav Lachman byl ročník 1921. A tomu se totální nasazení pro německý zbrojní průmysl nevyhnul. Jeho neobyčejná osobnost se projevila i v zarputile pozitivním vidění světa. A tak zaujetí pro věc, pro dílo dokázalo přemazat ne právě radostné vzpomínky na práci v muniční továrně. Byla to právě tvorba, která ho dokázala povznést z otrockých podmínek.

„Pracoval jsem v muniční továrně jako kreslič a konstruktér, kde zaměstnávali i slepé dělníky. Vymýšlel jsem pro ně různé pomůcky a tehdy jsem si uvědomil, jak důležitá je u pracovního nástroje ergonomie,“ vyprávěl mi kdysi. „V tom, že jsem později dokázal o všech věcech přemýšlet z mnoha stran, mi paradoxně pomohl Hitler,“ vracel se ke vzpomínkám. Po skončení války se mohl dál věnovat oboru a studiu architektury na UMPRUM.

Ještě před jeho absolvováním, v roce 1948, vymyslel jeden ze svých prvních patentů, pákové ovládání vody. Tehdy totiž dostal za úkol to vymyslet. V roce 1952 nastoupil do Výzkumného ústavu Kovotechny, konstrukčního a vývojového ústavu pro všechny národní podniky, zabývající se výrobou spotřebního zboží. Stal se vedoucím oddělení a spolu s dalšími třemi návrháři a třemi grafiky pracovali na podobě mnoha průmyslových výrobků.

Žehlička s patentem

Jeho kosodélníková žehlička s největší žehlící plochou na světě, byla dokonce chráněna patentem. Z výroby však byla brzy stažena. „Komunistům asi vadilo, že bych za patent dostával moc velké peníze, a to se nehodilo,“ mávl rukou nad tím, co bylo. S daleko větším zaujetím mi vyprávěl, že návrh nejprve konzultoval v žehlírně, aby věděl, co je při žehlení nejdůležitější, jak se žehlička odkládá, co při téhle nesympatické práci znepříjemňuje život. A žehličku vymyslel tak, aby se s ní dalo žehlit všemi směry a nemusela se otáčet.

Návrhy z jeho dílny zkrátka nikdy nebyly jen samoúčelnou designovou hříčkou, ale vždy ctily účel, kterému měly sloužit. A respektovaly technické zadání, které pečlivě promýšlel.

Nebyl jen výtvarník, ale i technik

U výtvarníků je to poměrně vzácný úkaz. Však se také nikdy nepovažoval za umělce, ale jen za součást velkého orchestru, který tvořil společně s techniky, vývojáři, výzkumníky, ale i obchodníky, kteří konečný výrobek musí udat na trhu. To všechno se vždy skromně snažil zohlednit. Nebyly to totiž jen drobní, ale užiteční pomocníci hospodyněk. Pracoval i na velkých průmyslových zakázkách. Například na leteckém trenažéru, a kdyby nepracoval v sehraném týmu, výsledek by se těžko dostavil.

I proto byly a jsou domácí pomocníci, kterým vtiskl svou podobu, dodnes oblíbení v mnoha domácnostech. Ukazoval mi kdysi zápis v pamětní knize ze své výstavy, který ho hřál víc než oficiální uznání. „Pane Lachmane, tenhle mixér máme doma už třetí generaci a pořád slouží!“ Podle jeho návrhů vyráběli zejména ve firmě Elektro Praga Hlinsko, což mu vyneslo přezdívku „pan Eta“.

Na jeho návrhy možná vzpomínají i v Novoborských strojírnách a různých výrobních družstvech, celkem asi v osmi desítkách podniků. V roce 1971 přešel do podniku Prago-Union, od roku 1982 byl hlavním designérem v UTRIN Praha. Zní to všechno dost vznešeně, ale oproti současným podmínkám, kdy se známí designéři řadí mnohdy k celebritám a pro svou práci mají nepopsatelně lepší možnosti, vznikaly jeho návrhy za poměrně kuriozních podmínek.

Ateliér v suterénu

„Vzpomínám si na jeden ze svých ateliérů v Kovotechně, byl to suterén a o ateliéru jako takovém se rozhodně nedalo mluvit, ale zase jsem měl blíž ke kolegům a mohl jsem s nimi všechno diskutovat,“ rozvzpomínal se a jeho laskavé oči se při té vzpomínce usmívaly. Stejně, jako když mi vyprávěl o jednom z nejkurioznějších zadání, které během života dostal. Ale to se už smál naplno svým živým, nakažlivým smíchem, který svědčil o tom, jak moc měl rád život i s jeho kotrmelci.

Vagón pro Stalina

„Bylo to v roce 1949, když jsem dostal ještě ve škole za úkol navrhnout železniční vagon pro generalisima Stalina. Měl to být dárek našich komunistů k jeho jubileu. Paradoxem bylo, že nikdo z našich profesorů pro komunisty zrovna nehoroval, ale byl to úkol shora, a tak se nedalo nic dělat. Bylo to ohromně nákladné, prý ať to stojí, co to stojí, a tak jsme se s tím nepárali. Nechyběla tam promítací kabina, klimatizace, dokonce i koupelna. A stěny byly obložené tou nejlepší kůží! Ovšem ještě než ho generalisimus od našich soudruhů obdržel, tak ho nedaleko Rostova rozkradli a ke Stalinovi se nikdy nedostal,“ vyprávěl mi Stanislav Lachman, když jsme se viděli naposledy.

Za své dílo obdržel celkem osm zlatých medailí na Mezinárodních veletrzích v Brně, zlatou medaili v Kolíně nad Rýnem. Ve světě by byl bohatým a uznávaným člověkem. Tady získal jen uznání svých kolegů a lidí, kteří měli možnost jeho bohatou a činorodou osobnost průmyslového návrháře, ale i citlivého výtvarníka, grafika, ale i osobitého fotografa poznat.

Obrazárna v paneláku

Až do své smrti bydlel v obyčejném panelákovém bytě v jedné z jabloneckých čtvrtí. Místo to ale bylo neobyčejné. Vlídnou atmosférou, kterou mu dodávali jeho obyvatelé i uměleckým duchem, které povyšovalo skromné zařízení na skutečný domov výtvarníka. Zdobily ho četné obrazy a grafiky na stěnách i technické hříčky například v podobě stolní lampy z kousku vzduchotechniky…

V roce 2001 uspořádalo Národní technické muzeum v Praze rozsáhlou výstavu jeho výrobků. Dílo našeho předního návrháře si ale díky iniciativě osobních a celoživotních přátel mohli v posledních letech prohlédnout, alespoň ve formě výtvarných návrhů, také návštěvníci Městského divadla v Jablonci či kostela Dr. Farského. Tam mu loni u příležitosti jeho poslední výstavy zahrál i studentský orchestr jeho jmenovce Ondřeje Lachmana. „Stáníček“, jak mu s láskou říkala jeho paní Maruška, miloval jazz. Snad ho tóny jeho naplněného života provázely i na jeho poslední cestě. Mnohým bude chybět..

Design je jako socha

Stanislav Lachman nebyl jen vzácným, tvořivým a inteligentním člověkem. Byl i vzorem svým nástupcům, byť i nepřímo. „Učil své žáky to, co se jim snažím vštěpovat i já. A sice, že design je socha, že jde o estetický prvek, který má v první řadě přinášet emoce,“ říká o velké osobnosti českého designu současný slavný návrhář Rony Plesl. Připojil i osobní vzpomínku. „S panem Lachmanem jsem měl čest setkat, když byl zvolen do Síně slávy českého designu. Byl to nesmírně inteligentní člověk. Na jeho díle a jeho přesahu bylo velmi znát, že byl designér–architekt,“ ocenil přínos Stanislava Lachmana pro český design Rony Plesl.

Malá osobní vzpomínka na designéra a výtvarníka Stanislava Lachmana

S výtvarníkem a designérem Stanislavem Lachmanem a jeho rodinou jsem měla tu a čest setkat se v životě několikrát. Vždycky to bylo nesmírně milé a příjemné. Přátelsky mě přijali mezi sebe a já si znovu uvědomila známou pravdu i zkušenost, že čím je osobnost člověka větší, tím je skromnější a pokornější k životu i druhým lidem.

Stanislav Lachman byl takový bez výjimky. Je mi jen líto, že připravovaný rozhovor si už nepřečte. Snad vzpomínka na něj alespoň potěší ty, kteří si stejně jako já už mnohokrát řekli, že setkání s blízkými lidmi nemáme oddalovat. Zítra, příští týden, tenhle měsíc, říkáme si a ….najednou je pozdě na to říct jim, že nám je s nimi hezky, že nás obohacují a co pro nás znamenají. Když jsem se zprávu o tom, že „Stáníček v sobotu odešel“ dozvěděla v telefonu, dopadla na mě lítost a smutek.

Člověk v takové chvíli těžce hledá slova. A tak možná namísto těch, která nenalézá, by si měl vzpomenout na všechno hezké, co nám ten člověk dal, jak jsme se v jeho přítomnosti cítili. Stanislav Lachman za sebou zanechal obrovské bohatství nejen ve své tvorbě, ale i v lidech, kteří měli to štěstí, byť třeba krátce, pobýt v jeho přítomnosti.