Je po prezidentské návštěvě 
v Liberci, sledoval jste ji?
Ano, velmi pozorně.

Co je první podmínkou úspěchu takové cesty?
Měl bych asi říci dobře postavený program, ve skutečnosti je to počasí. Hned celá půlka úspěchu. Liberec uvítal prezidenta pod sicilským sluncem. To docela jinak lidi vyladí, ty v týmu i občany města.

Jak byste hodnotil, jako spolutvůrce vnitrostátních cest prezidenta Havla, tu Zemanovu libereckou?
Měl jsem po příchodu do čela Odboru vnitřní politiky Kanceláře na tenhle úkol dva experty s dlouholetou praxí, především svého zástupce Jablonečáka Jardu Šafaříka, ten byl s Havlem od 90. roku nepřetržitě a své věci rozuměl dokonale. Zemanův liberecký program byl postaven velmi dobře po všech stránkách (nemluvím o kiksech, které občan nepozná a které pak musí tým zanalyzovat). Byl jsem rád, že prezidenta prováděli městem právě primátorka Rosenbergová a hejtman Půta. Vysoce jsem ocenil setkání se středoškoláky. Z toho, co jsem si přečetl, prezident nezklamal, měl studenty k provokativním otázkám, nic nahladko. Tak jsem ho i poznal.

Jak se takový program připravuje?
Je to občas i magie. Např. by se mělo jet do západočeských lázní, ale zákon o lázních se teprve rodí, a tak se cesta odloží. Programový tým vyjede do cílového města 
a probere s místními, tj. 
s hejtmanem a primátorem, co by preferovali. Pobaví se 
o tom spolu a vezmou v úvahu i přání prezidenta, co by rád v tom Liberci viděl, 
s kým by se tam chtěl sám setkat. Poslední slovo má ale Kancelář. Je-li cesta schválena, rozdělují se úkoly přípravy. Vypíše se tzv. minutovník, pevný scénář programu opravdu na minuty. Za jeho plnění jsem odpovídal osobně.

„Před prezidentskou volbou jsem nestál na jeho straně a vytýkal jsem mu leccos, ale politika je tak kamenitá cesta, že není dobře dělat účet předem."

Je těžké udržet program v určeném čase?
Je to často nesnadné. Někdy se hlavě státu zalíbí právě tady na tomhle místě a nechce dál. Jsou stanoveny kroky, jak ho „mít ke kázni", ale on vzdoruje a nereaguje. Umíte si jistě představit, jak to pak bývá i zábavné… 
S Václavem Havlem se to stávalo často.

Když jste zmínil to setkání se studenty, také jste ho jako bývalý kantor zařazoval do programů cest?
Všechno musí být přece jen v proporci. Takže jenom, když pro to byl nějaký důvod. Nejhezčí setkání se studenty středních škol proběhlo 
v jednom západočeském městě u hranic. Přijel jsem tam čtrnáct dní před cestou 
a nechal jsem si školským odborem vytipovat pětadvacet studentů se zadáním „ne jedničkáři, ale aktivisté a rebelové". Když jsme seděli proti sobě, překvapil jsem je pozváním a metodicky je připravil, aby při besedě jedli a pili, aby to bylo bezprostřední. „Víte, pan prezident nemá děti, a tak si bude o mládeži dělat obrázek i podle vás. Nic mu nedarujte, ale buďte zdvořilí, oslovujte ho. Kdybyste přece jen ztratili kuráž, tak se takhle podrbu na hlavě…" Bylo to velice úspěšné setkání a prezident dával pak nejednou novinářům studenty za příklad.

Vy jste si s Milošem Zemanem od 90. roku hodně blízko, byli jste přátelé. Zůstalo to i po jeho zvolení?
Ano a zůstáváme přáteli, mám přátelství za „vysoké svěcení" a hned tak něco ho nenaruší. Právě pro ty skvělé roky ve Federálu, večer v Semaforu i pak, když jsem stál při Havlovi. Oni si spolu dobře rozuměli a Havel mu naslouchal pozorně. Nezapomenutelná setkání v Milošové bytě u nábřeží s dýmkou 
a s tuzemským rumem – byli jsme tenkrát ještě chudí poslanci. Pak v jeho služební vile s Ivankou, kterou máme stále rádi. Před prezidentskou volbou jsem nestál na jeho straně a vytýkal jsem mu leccos, ale politika je tak kamenitá cesta, že není dobře dělat účet předem. Politická morálka je složitá a nesnadná záležitost. Jeho postoj k Rusku a Ukrajině, k EU a k NATO jako záruce bezpečnosti, podpora vzdělávání a další mi dává naději. Moc rád bych mu jednou ze srdce zatleskal.

Byl jste jako prezidentův přítel pozván na setkání s osobnostmi do kavárny Pošta?
Pan hejtman mě pozval, možná že i na přání prezidenta. Ale omluvil jsem se, ještě tomu dám čas. Přitom mé původní „předvolební" výhrady vůči němu postupem času koriguji. Je mi čím dál zřejmější, že Miloš Zeman zvolil jednu v politice obvyklou metodu: dostat se až nahoru, snad i jakkoli, tedy podle Machiveliho, ale pak se předvést. O jeho předpokladech nemám pochyb. Snad porozumí, proč Václav Klaus při všech svých schopnostech a jeho příznačném nasazení nakonec odešel neslavně.