To z ní činí jeden z posledních úlovků, který si můžeme z lesních procházek koncem listopadu a prosince přinést domů. Ne nadarmo se jí totiž říká Vánoční houba.

„Jde o jedinou houbu, která spolehlivě přežije zimu. S růstem končí až zjara. Oplývá vlastností, kterou jiné houby nemají, vadí jí totiž teplo, pak rychle měkne," dosvědčuje průvodce naším seriálem Zdeněk Pelda.

Právě u Peldů, kde se houbové pokrmy vaří pravidelně, je odvěkou tradicí mít na vánoční tabuli pokrm z penízovek. Jak liberecký mykolog dodává, dá se z nich připravit výborná polévka, ještě lepší je naložená ve směsi s octem. Ceněna je pro svou pevnou konzistenci a vynikající vůni. A můžete si u ní být jisti, že ani přemrzlé plodnice neškodí při konzumaci. Klobouky se díky své velikosti nemusejí krájet a houba je díky ročnímu období výjimečně čistá její úprava tedy není vůbec pracná.

Penízovky nasazují vždy podle teploty. Někdy je po prvních mrazících můžeme nacházet v říjnu, letos je teplý průběh listopadu zbrzdil a očekávají se až v prosinci. Vyskytují se na odumírajících pařezech listnatých stromů podél vodních toků, k potěše houbaře vždy v hojných trsech. Sbírají se velmi snadno po napadnutí sněhu jejich gumovité nažloutlé kloboučky podobné zlatým penízkům svítí v barvově chudém lese na míle daleko.

Zaměnit penízovku nemůžete, neboť v době jejího růstu v lese žádné jiné houby nenajdete. Její nástup se ovšem kříží s koncem růstu čepičatky jehličnanové, vzhledově podobné houby, která je ovšem smrtelně jedovatá. Obsahuje v sobě stejné toxiny, jako má muchomůrka zelená.

Zaměnit se dá ještě s opeňkou měnlivou, ta je ovšem jedlá a záměna není na škodu. Doporučit se dají dvě věci buď si v atlase hub oba druhy důkladně nastudovat a nebo se sběrem penízovky počkat do doby, kdy budou lesy pod přikrývkou sněhu. A nebo houbu nesbírat vůbec a pouze se pokochat jejím vzhledem.