Někdy se až stydím, že jsem muž, říká lékař

Proč jste si vůbec vybral gynekologii jako obor?
Začínal jsem na patologii, rentgenu, klasické kolečko. Po vojně jsem šel do Frýdlantu a výběr oboru, kterému jsem se věnoval po celý život pravděpodobně ovlivnil jeden z mých profesorů. To byl nesmírně noblesní pán. U zkoušek se nás vždycky zeptal: „Tak co, kolego, jste spokojen s otázkou?“ A když jsem mu řekl, že ne, protože jsem nevěděl, rozvážným hlasem mi řekl: Tak ji zahoďte a vemte si jinou…“ Asi věděl své a byl to skvělý člověk, takže mě to zřejmě motivovalo.

Strávil jsem dlouhé roky „na obvodě“, a i když jsem deset let dělal v nemocnici primáře, nebylo to nic moc pro mě. Vždycky jsem se cítil spíš dělníkem medicíny. Proto jsem byl taky až do důchodu v ambulantní praxi. A kdybych nebyl gynekolog, tak bych byl asi klasickým obvoďákem.

Něco jako doktor Šafránek v Básnících?
Tenhle film miluju. Byl jsem taky takhle ze všeho vykulenej, když jsem po škole začínal na obvodě. Byla tam úplně stejná sestra, jako ve filmu paní Hlaváčová. Úplně stejně to tam řídila, protože to za ty roky dokonale znala a taky mi říkala, co mám napsat za potvrzení a co na tohle předepisoval pan doktor, tedy rozumějte, můj předchůdce, nikoliv já. Dokonce i soutěž s nástěnkami jsem zažil. Vždycky říkám, Bezdíkov, no to je o mně. A v duchu si přesně vybavuju ty pytlíky od mouky po pěti vajíčkách, takže když jsem za službu vyfasoval tři, věděl jsem, že máme na večer patnáct vajec.

Když se bavíme o mladých lékařích, o lékařských začátcích, jak se díváte na aktivity vašich kolegů, lékařů, kteří hromadnými výpověďmi ukazují na černé díry ve zdravotnictví a podfinancování lékařských platů?
Tak lékaři nikdy nebyli bůhvíjak placení. Proto nám všichni podkuřovali, třeba v servisech. Jednak nás potřebovali a pak věděli, že doktoři jsou v podstatě chudý. Já měl v roce 1986 plat tři tisíce. Koupili jsme ojetý auto, dovolená standardně ve stanu, maximum bylo autem do Jugoslávie. Dneska si vážíme toho, co máme. Ale doba je jiná a já mladší doktory úplně chápu.

Co je podle vás základním problémem zdravotnictví?
Jeho totální rozklad. Teď je aktuální problém lékařů v nemocnicích, ale ona se totálně rozpadá i ambulantní síť. Obvoďáci, dětští lékaři, většina je jich v důchodovém věku. A mladí nejsou. Proč to nikdo nechce dělat? Myslím, že pojišťovny by měli odměňovat lékaře, kteří za sebe seženou náhradu! Takže ti staří toho nemůžou nechat. Takový člověk je naštvaný, vyhořelý, depresivní, chodí do práce a tam už mele z posledního. Je to zoufalá situace. Třeba na Frýdlantsku bude během několika let jediný pediatr! Většina jich už je v důchodovém věku. My jsme si taky malovali, že tady budujeme ordinaci, pak ji někomu necháme za odstupné, že to bude „vejvar“… Omyl. On totiž není, kdo by to chtěl! Problém vidím hlavně v dovzdělávání mladých lékařů, což je jedna z podmínek samostatné ambulantní praxe.

Dřív systém nebyl taky ideální, taky v tom byla politika, ale přeci jen byl nějak nastavený. Zato teď se s mladými lékaři zachází šíleně. Po škole, když pracují na atestaci, dělají celý den pod dohledem, nedostanou se k samostatné práci nebo mají úvazek 0,1. To je přeci strašné. V liberecké nemocnici dokonce za bývalého ředitele Krutského chtěli, aby si mladý lékař atestaci platil! Kde by na to ten chudák po škole asi tak vzal? Třeba v Americe je po škole taky dřou. Taky tam dělají za hubičku, ale když to dodělají, je to skok. U nás chybí nějaká perspektiva.

To není moc radostná vize profese…
Není to jen tohle. Nemůžu nevidět, že se tahle společnost totálně rozkládá. Doktora často po celém dnu v ordinaci a vyšetřování nebolí večer ruce, ale duše. Přijde ke mně paní, vyšetřím ji za pár minut, ale v ordinaci je půl hodiny. Všichni se potřebujeme někomu vypovídat a k doktorovi mají lidi důvěru, skoro jako k faráři. Člověk naslouchá, připadá mu, že se to špatné nějak hromadí, a to strašně tíží. I to je jeden z důvodů, proč jsem skončil. Cítil jsem se totálně vyhořelý. A to jsem člověk v jádru radostný.

Roky jste naslouchal ženám. Co je trápí?
Valná většina našich těhotných pacientek, a že jich za těch posledních šestnáct let bylo, je nejméně jednou rozvedená. Lidé se dnes už ani neberou. Ani se neptám na důvod. Vím, co bych slyšel. Když se vezmeme, tak se stejně rozvedeme. Oni už to dopředu vědí! To je zoufalý. A myslím si, že problém je v nás mužských. Podle mě se to zlomilo, když skončila vojna. Kluci odešli z domova, museli se učit zodpovědnosti a rodina věděla, že už se do ní nevrátí. Mužskej bytostně potřebuje někoho, kdo by se o něj staral. A proč by si hledal ženu a budoval vztah, když má maminku v pokojíčku od narození? Individuálně to chápu, ale jako obecný jev je to hrozný.

A není chyba u matek předchozích dvou generací, které ty syny vychovávají? Zvykly si po rozvodu na muže se nespoléhat a dnešním chlapům chybí mužský vzor?
Těžko říct, ale něco na tom je. Od třicetiletých pacientek, marně toužících po partnerovi a dětech často slýchám: Nejhorší jsou mamánci. Běhají tu stovky krásných holek a o pořádnýho chlapa nezavadí. Občas také slýchám od žen středního věku, mezi čtyřiceti a padesáti, které se rozvedou po delším manželství: „Mně je bez něj líp.“ No to je hrozná vizitka pro nás chlapy! Šílený zjištění, že vlastně muži k ničemu nejsou, že jsou ženám jen přítěží.

Kde se to tedy zvrtlo?
Chlap dnes nemá žádnou roli. Historicky chránil ženu před nebezpečím – aby se manželce a dětem nic nestalo, aby se dosyta najedly a tak dále. A teď? Půlka z nich neplatí ani alimenty! A je to společensky přijatelný. Muži se nevážou, nestarají, dnešní žena je často na všechno sama, bez alimentů, ale nezřídka platí i za bývalého manžela dluhy. Exekutor se neptá. Často je mi až stydno, že jsem muž. Muži to mají jednodušší. Když se nerozvedou, tak hodí mrtvého brouka, zalezou někam do garáže a ty se starej o děti. Jsou to tvoje děti. A tak se ani nedivím, že typickou mladou „rodinou“ dneška je partner, partnerka a pes. Nebo činčila.

Jaké si z toho můžeme dělat závěry?
Porušujeme přírodní zákony. Druh, který se přestává množit, nemůže dlouhodobě přežít. Když se přestanou množit koňadry nebo vrabci, tak tu dejme tomu za deset let žádní nebudou. U lidí to bude sto, dvě stě let a prostě vymřeme. Skončíme. Před lety se mluvilo o střetu civilizací, islámu a křesťanství. Trefně to vyjádřil představitel jedné islámské země, když řekl. „Nic takového neexistuje. To už dávno vyhrály dělohy našich žen!“ Pokojnou cestou, volebním systémem. Vždyť se podívejte na evropská města. Evropané, to jsou singels.

V čem je chyba?
Rozhodnutí se odkládá, protože chlap v principu dítě moc nechce. Je to klasický sameček. Chce mít samičky a klid, kdežto samička chce co? Mláďata a hnízdo. To je její biologické poslání. Proto nám pámbů dal sex. Příroda to měla vymyšlené dobře. Ale nevím, co se to děje, když dnes nosí mladí lidé na řetízku písmeno A, jako že jsou asexuálové…

A co říkáte na jev, že věk prvorodiček se dnes posouvá hluboko za třicítku?
Z toho profituje jak společnost, zaměstnavatelé, ale především různá reprodukční centra, kam ale chodí většinou zdravé ženy. Do třiceti dítě mít nechtějí, pak se rozhodnou a ono to nejde. A když na povel neotěhotní, tak se jí to v hlavě zablokuje a v tu chvíli je skutečně funkčně neplodná. Kdyby rok vydržela a nechala věcem přirozený průchod, tak tam nemusí. Sexuolog Radim Uzel trefně říká, že většina gynekologických potíží má původ na opačném konci těla!

Není to třeba tím, že jsou dnešní budoucí rodiče zodpovědnější, že chtějí mít nejdříve nějaké zázemí a ne těhotnou partnerku v dvoupokojovém bytě u rodičů?
Samozřejmě to tam také hraje roli. Ale… je to i otázka preferencí. My jsme byli „chudý“ a naše děti s námi vyrostly v té relativní chudobě. Ale další generace už musí mít dům, proto má hypotéku, čtvrtý auto, byla všude ve světě a teď do toho má přijít dítě?! Klesne jejich produkce, příjmy, no to já chápu, že dítě to teď všechno zkazí. Není žádná správná chvíle, kdy má přijít na světě. A když se ptám, kdy budete mít dítě? Zní odpověď: Až mu budeme schopni všechno dát. A já se ptám: co to znamená všechno? Co dítě potřebuje kromě lásky?!

Kdy je podle vás ta správná chvíle? Přesněji, jaký je správný věk či rozmezí z pohledu odborníka, gynekologa?
Jsem přesvědčen, že u prvního dítěte by to mělo být do těch třiceti. Víte, mám takovou příhodu, přišla ke mně holka, bylo jasné, že otěhotněla ještě než jí bylo patnáct, ačkoliv se mi snažila namluvit, že se „to stalo“ přesně v den jejích narozenin. Řešil jsem tehdy hrozné dilema, protože správně šlo o trestný čin a jako takový bych ho měl nahlásit. Ale říkal jsem si – když to udělám, chlapa, kterého rodina dívky přijala, zavřou, dítě dají do dětského domova a všichni budou nešťastný. Snad už je to z právního hlediska promlčené, protože z morálního jsem rád, že jsem se rozhodl mlčet. Z holky je dnes bezvadná máma, v osmnácti už měla druhý a děti jsou jak ze žurnálu. Takže mám docela dobrý pocit, že jsem se sice zachoval nezákonně, ale lidsky.

Jenže dnes gynekologové a hlavně porodníci řeší spíš opačný extrém, prvorodičky po čtyřicítce…
Je to důsledek toho všeho, o čem jsem tu mluvil a nevidím to jako správné. Ano, my se o ně postaráme. Projdou genetikou, po medicínské stránce všechno proběhne v pořádku, budou vědět, že dítě bude zdravé. Ale co za takových patnáct, osmnáct let? Pak nastane znovu ta situace, kdy muž hodí mrtvého brouka, sedne na kolo nebo si bude v důchodovém věku okopávat kytičky a vy s tím dítětem budete dělat úkoly! Ty nervy už na to nejsou! Dítěti je deset a doma má místo rodičů fakticky dědečka a babičku a ti ho nevychovávají, ale rozmazlujou. Někdy to úplně vidím, paní bude šedesát, na gauči leží floutek v kanadách, na uších přehrávač, v puse cigaretu nebo „marjánku“ a koutkem pusy říká: „Matko, to neřeš.“ Co s tím asi tak uděláte. Bohužel to je obraz dnešní společnosti. Do práce nechodí a žije z máminýho…

Léta se hodně diskutovalo o antikoncepci a hlavně jejím dopadu na zdraví ženy. Jste pro? Ostatně i ta opožděná mateřství jsou jejím důsledkem…
I přes problémy, které jsem zmínil a které jsou spíše etického rázu, jednoznačně. Dneska totiž téměř neexistují interrupce. Mladé dívky na potraty nechodí vůbec. Jestli jedna za rok… A není to tak dávno, kdy antikoncepční metoda číslo jedna byla v Čechách interrupce. V osmdesátých letech jich bylo víc než porodů.

To je prevence. A dopad, o němž se stále diskutuje?
Dlouho, snad třicet let se mluvilo o tom, že antikoncepce ženám škodí. Až teprve před několika lety se to zcela otočilo a podle údajů Světové zdravotnické organizace masa žen, která antikoncepci užívá, je zdravější než ty, které ji neužívají. Nejsou chudokrevné, mají menší sklon k zánětům, antikoncepce je docela dobrá prevence proti rakovině vaječníků, proti rakovině dělohy a tady těm věcem. Samozřejmě, že pět procent žen má sklony k srážlivosti krve. Tam je to bez diskuze, jenže to se dopředu nepozná, nevyšetřuje. Ale obecně je zatím podle všech výsledků prospěšná zdraví ženy. Uvidíme, co ukáže příroda za sto let, ale já ty mladé dneska chválím.

Zatímco naše generace pořádně nevěděla, co to je a jak si o ni bez uzardění říct, generace mé dcery si ji prostě nechá napsat tak nějak preventivně, kdyby něco. Z medicínského pohledu je to na jedničku, ale jako matku mě to přeci jen trochu zaráží …
Máte pravdu. Dnešní dívky si většinou chodí pro předpis na antikoncepci v den patnáctých narozenin. Maminky jsou z toho úplně vyděšené a přitom často vůbec netuší, že 95% těchto dívek už dávno sex provozuje jinými technikami, takže jsou stále panny. Od třinácti, od čtrnácti. Ale když antikoncepci nemají, tak s tím klukem prostě nespí. Dnešní generace je paradoxně méně promiskuitní než naše. Jenže za nevěru považují reálný sex. A když si to o přestávce „udělají“ s kamarádem ve škole, tak to podle nich ještě není nevěra.

Za našich babiček přišla žena, která spala s mužem před svatbou do pekla. A my si dnes říkáme: Co to dneska dělají tu chudinky malý za ohavnosti! Jenže proč? Copak ve většině případů existuje nějaká rodinná výchova? Vždyť velká většina dnešních mladých lidí vůbec neví, že maminka s tatínkem spolu CHODILI! Oni tenhle pojem už dnes téměř neznají. Děti v sexuální výchově učí internet, a tak mají za to, že to co tam vidí, je prostě normální. Řeknu vám, že to byly někdy situace. Co mi vyprávěly šestnáctileté holky… Samozřejmě jsem se tvářil jako odborník, ale často jsem vůbec nevěděl, o čem to mluví, a musel jsem si to sám na internetu najít, abych věděl, o čem to mluví, a nebyl tak příště za úplného vola…

Přiznám se, že teď se mi nechce vracet k vážným tématům, ale přesto. Jste znám svým řekněme odtažitým přístupem k tolik propagovaným preventivním vyšetřením na mamografu. Dokonce jsem slyšela vaši repliku, že ženské prso nemá po čtyřicítce mamograf až na výjimky vůbec poznat. Ale osvěta přitom tvrdí opak a pojišťovna to navíc hradí!
Mamografie, to je podle mě těžký byznys. Z osmdesáti pacientek, které jsem měl v evidenci s pozitivním nálezem jich bylo asi jen pět, šest, u nichž nemoc objevil při preventivní prohlídce mamograf. V ostatních případech si změnu našla sama pacientka a přístroj nález pouze potvrdil. Takže já tvrdím, že z hlediska prevence je důležité hlavně a především samovyšetřování!

Bohužel to ženy spíš řeší opačně. Jednou za dva roky si dojdou na vyšetření, výsledek je negativní, ony si oddechnou, že mají do další prohlídky klid, jenže… Dva roky je hrozně dlouhá doba. Mezitím se tam může něco objevit a tím pádem zbytečně zanedbat. Ženy se bojí samovyšetřování ze dvou důvodů. Jednak tvrdí, že to pořádně neumějí a pak je tu ten psychologický moment strachu. Bojí se, že si něco najdou. Přitom zbytečně, protože speciálně u tohoto druhu rakoviny je prognóza velmi dobrá, 90 – 95 procent pacientek se vyléčí a dokonce dnes už ve většině případů nedochází ani k odstraňování prsu. Když si prsa často a pravidelně prohlížíte, nejlépe je znáte a pak sebemenší změnu včas objevíte a nemoc se dá dobře léčit. Strach je špatný rádce!