VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Nejsem jenom zavřený v kanceláři, říká Půta

Hrádek nad Nisou /ROZHOVOR/ – Radnice v tomto příhraničním městě nikoho nenechá na pochybách, že se nachází v česko–polsko–německém kotlíku. Martin Půta v něm dokáže dovedně vařit…

8.3.2011
SDÍLEJ:

Martin Půta, starosta Hrádku nad NisouFoto: Deník/Petr Šimr

Jak využíváte polohy Hrádku v trojzemí?
To, že jsme na hranicích, má mnoho výhod i nevýhod. Třeba spádová oblast je velmi malá, máme hranice úplně kousek. Občas slýchám od některých kolegů, že máme výhodu, protože můžeme využívat všelijaké přeshraniční fondy, které opravdu čerpáme poměrně zdatně.

To je pravda a kdyby byli v mé pozici, měli by to také snazší. Samozřejmě lépe spolupracují třeba hasiči dvou sousedních měst, než ti, kteří jsou od sebe 50 km. A to se týká všech, kdo působí v příhraničních oblastech, tedy i firem a různých spolků.

Daří se to i mezi lidmi? Češi jsou přeci jenom poměrně uzavření, zvlášť před cizinci se mají na pozoru…
Je to o jednotlivých lidech. Jsou tací, kteří ze svého města nevyjedou za celý život častěji než třikrát a jen když musí – porodit děti do porodnice, pak do nemocnice a pak umřít. Ale po otevření hranice v roce 2007 se prostor lidem otevřel mnohem více.

Mnozí si pamatujeme kontroly na hranicích. A i když už před rokem 2007 byla formální, ve spoustě lidí vzbuzovala vzpomínky na to, jak nás tady v Žitavě na nádraží kdysi pěkně pečlivě a dvakrát kontrolovali… Od roku 2007 jsou tedy vztahy intenzivnější, i když stále existují lidé, kteří nemají své sousedy rádi, zvlášť když mluví jiným jazykem.

S kým se lépe spolupracuje, s Němci nebo s Poláky?
S každým partnerem je to jiné, musíte očekávat něco jiného. S Poláky se spolupráce lépe začíná, je srdečnější, někdy je ale obtížnější dotáhnout to do konce. U Němců je počáteční oťukávání delší, ale když se potom dohodneme, je to už samozřejmé a všechno platí.

Každý jsme jiný. Poláci o nás říkají, že jsme Němci, kteří se nenaučili německy. Asi jsme mentalitou blíže k Němcům. Chtěl bych, aby za nějakých padesát let už uměli lidé mnohem více žít se svými sousedy, a aby hranice zůstaly volné.

Panovaly tady obavy o to, aby nás Němci takříkajíc „neschramstli“?
Určitě po revoluci ano. Ale za tu dobu se ukázalo, že je to nesmysl, nyní spíš Češi kupují nemovitosti u Žitavy. Myslím, že tyhle nálady se vyvolávají vždycky před volbami, když politici nemají jiná témata.

Pomáhá vám, že jste ženatý s Polkou?
Ve dvou rovinách. Jednak jsem díky tomu získal druhou mateřskou zemi, člověk se na sousedy hned dívá. Mám lepší informace o historii té země a přes to lépe chápu, jací jsou. Že když člověk překročí nějakou hranici, už to dál nejde, zabejčí se… V druhé rovině to otevírá dveře při spoustě jednání přímo v Polsku. Jedna polsky mluvím a také jim lépe rozumím. Děti také vychováváme dvojjazyčně.

Ve zdejším regionu by to mohlo být budoucností…
Zatím se děti ve školkách moc nestřídají. Odsud chodí pár dětí do žitavských školek. Ale připravujeme projekt společné školky, hledáme nyní legislativní cesty, abychom to mohli financovat dohromady – Němci, Češi i Poláci.

Spolupracujete s nejvýznamnějším hráčem na polské straně, elektrárnou Turow?
Já bych tomu úplně spolupráce neříkal, ale komunikujeme. Naučili jsme je, že když mají nějaký záměr, je lepší, když se ho dozvíme předem od nich, než potom z novin. Například jejich projekt na dostavbu nového bloku se projednával dost nešťastně.

Vloni se ale podařilo vyjednat exkurzi starostů a to vnímám jako první krok k tomu, aby se věci řešili lépe než dosud. Je to stále velký zdroj znečištění, i když už je to s emisemi lepší. Ale bohužel tu bude i dál, to uhlí podle mého názoru prostě vytěží a v té elektrárně spálí.

Co vás jako starostu zrovna pálí? Co teď řešíte?
Peníze na odstraňování povodňových škod. To máme s mnoha kolegy stejné. Minulý týden jsme dávali žádosti na MMR, celkem za asi 193 milionů. Tak budu doufat, že všichni ti, kteří tu vloni slibovali, své sliby dodrží. A že se vláda postará, aby peníze na obnovu obcí byly.

Ono už je to více než půl roku … My jsme lidem před volbami říkali, že tyto čtyři roky budou o tom, aby se město dostalo do stavu, v jakém bylo před povodněmi. Nic jiného jsme neslibovali, tak doufám, že se nám to podaří.

Zrovna v Hrádku bylo ale dost lidí, kterých se povodeň vůbec nedotkla. A jiným sebrala vše. Musíte jako starosta tyto dvě skupiny vyvažovat?
Čas běží a ti, kterých se povodeň nedotkla, už to jako téma vůbec nevnímají. Někdy je to obtížné, zdůrazňovat, že je tu problém v řádu 200 milionů, který musíme vyřešit. Zatím jsme v zastupitelstvu téměř jednomyslní, ale je jasné, že čím déle budeme muset ty peníze shánět, tím to bude obtížnější. Protože nastanou další problémy k řešení.

Ale věřím, že lidé budou soudní a pochopí, že nejdříve je třeba řešit zásadní věci, jako je infrastruktura, a pak si můžeme zase začít hrát s tím, aby město vypadalo lépe. Ale tak je to asi vždycky u nějaké velké katastrofy, že existuje časově omezené období solidarity a když už se překoná, je to mrtvé téma.

Co vás na starostování baví?
Že můžu věci ve městě měnit tak, jak jsem o nich měl představu, že by měly fungovat. Starosta není jen od toho, aby fungoval úřad, ale aby se věci, které jsou ve městě špatně, změnily k lepšímu. To je moje motto.

Jak jste se stal starostou a proč?
Někdy v roce 2001 se tady plánovala druhá etapa vnitřního obchvatu, která měla - jak říkal můj předchůdce - „drobně štrejchnout“ městský park. Vznikla petice, kterou podepsalo asi 1 600 lidí. Já sice mezi organizátory petice nebyl, ale strašně se mě dotklo, že pan starosta v nějakém rozhovoru prohlásil, že si nenechá město řídit „pár zahrádkářema“.

Říkal jsem si, že už je to asi špatné, když starosta prohlásí o petici, kterou podepíše 1 600 lidí, což bylo výrazně více, než kolik hlasů on jako starosta dostal ve volbách, že ho to nezajímá. Vytvořili jsme nezávislou kandidátku, dali jsme si za cíl, že chceme mít tak 3-4 zastupitele, abychom otravovali… ale vyhráli jsme.

Splnilo to vaše očekávání?
Zpočátku to bylo velké překvapení, protože jsem zjistil, že věci jsou mnohem složitější, než jak vypadají zvenku. To říkám úplně otevřeně, že člověk v pozici kritika nemusí spoustu věcí řešit. Ale mám už od roku 2002 kolem sebe tým lidí, kteří mi dokáží i po těch letech říci, že je něco špatně.

Dokud má člověk kolem sebe zpětnou vazbu, dokud ho neobklopí taková ta skupina kejvačů, tak do té doby to má šanci fungovat. A také je to hodně o energii, kterou je tomu člověk ochoten dát. Jde o pozici tak na dva plné úvazky. Když člověku dojdou nápady, je nejvyšší čas odejít.

Před volbami jste říkal, že už kandidovat příště nebudete…
Říkal jsem to tehdy nahlas, abych si to nemohl rozmyslet, protože v těchto pozicích je to hodně důležité. Dvanáct roků v jednom kuse je tak akorát. Už tedy kandidovat nebudu. Jsem relativně mladý a chtěl bych v životě dělat ještě něco jiného, než politiku.

Co třeba? Máte nějaké zadní vrátka?
To nevím, co budu dělat. Volební období končí ve 2014, tak to budu řešit tak za dva roky.

Ale to budete korumpovatelný, až se roznese, že budete shánět práci?
Já neříkám, že sháním práci. Já jsem těžko korumpovatelný a snad to o mě všichni vědí. Příští rok budou krajské volby a v rámci zkušeností, které jsem si tady vytvořil, zcela nepokrytě říkám, že mám ambice – pokud se domluvíme s kolegy ze Starostů a z TOP 09, tak bych chtěl usilovat o to, abych mohl být v čele společné kandidátky a abychom vyhráli volby.

Proč?
Kdyby kraj fungoval tak, jako funguje celá řada malých vesnic, bylo by to o 100 procent lepší než teď. Velký problém je v tom, že obyvatelé kraje se s krajem vůbec neidentifikují, nevědí, co má na starosti. Když je rozbitá silnice, přijdou na starostu a je jim jedno, komu silnice patří. Toto ale na krajské úrovni nefunguje a toho podle mě krajská reprezentace využívá.

Ono odpovědět z krajské úrovně: silnici u vás neopravíme, nemáme na to peníze, je mnohem jednodušší, než říci na obci: v té ulici vám to neopravím, protože na to nemám peníze. Tady jste nucen hledat řešení mnohem intenzivněji, protože na vás lidi mají přímý kontakt.

Nebojíte se, že budete také nucen říci – nejsou peníze….?
To asi budu. Ale myslím, že je v tom rozdíl. Když řeknu, že v Hrádku neopravím nějakou silnici, která není postižena povodní, je to docela relevantní argument. Ale když kraj řekne, peníze na opravy povodňových škod nejsou – a já na druhou stranu vím, za co se na kraji peníze utrácejí …

Netvrdím, že by se všechny silnice daly opravit hned, ale kdyby se kraj začal chovat jako zodpovědný správce, tak to v nějakém horizontu půjde.

K tomuto usilování vás přivedly záležitosti kolem povodní?
Ne, je to jen další událost na řetězci událostí,které k tomu rozhodnutí vedly. Ve chvíli, kdy kraj nemá peníze na opravu škod, neměl by je dávat na věci, které primárně nepotřebuje. Já vím, že olympiáda dětí a mládeže se tvářila jako dokonalá akce, zahraniční hosté říkali, že bychom klidně mohli uspořádat olympiádu. Super, ale až v době, kdy budeme mít opravené silnice, budou nám fungovat školy a nebudeme vědět roupama, co s těmi penězi dělat.

Co kromě odstranění následků povodní je prioritou pro nejbližší dobu?
Přivést do města investory. Chceme naplnit průmyslovou zónu a vytvořit nová pracovní místa. Chceme, aby odsud lidi neujížděli za prací, aby odsud nakonec neodcházeli. Také máme připravenou řadu drobnějších projektů. Například nastavit město tak, aby jeho provozní náklady byly dlouhodobě udržitelné. Třeba zateplit veřejné budovy. Myslím, že není problém sehnat peníze na investice, ale na provoz pak ano.

A třetí směr je ten, který jsme nabrali tady v centru. Zrekonstruované náměstí mě každý den nabíjí energií. Chceme z Hrádku udělat městečko, kde se nejenom dobře žije, ale kam lidé rádi přijedou na víkend.

Čím se bavíte?
Mám docela velkou zahradu kolem domu, dvě malé dcery, a snažím se jezdit na kole. V létě chodím hrát beach volejbal, ale o hodně méně, než kdysi. To už tak asi bývá. Ale nejsem jenom zavřený v kanceláři.

Co v běžném pracovním dni stíháte?
Stíhám být tady a když je nějaký problém, tak se na něj jet podívat. Protože myslím, že kontakt s lidmi je důležitý. Neumím si představit, že bych město řídil na dálku. Když si mám na něco udělat názor, musím to vidět…

Je pravda, že jsem takový ten typ tatínka, který přijde večer domů a za to je dcerami oslavován. Zásadně nedělám žádná rozhodnutí, ty musí udělat manželka. Snažím se to rodině nahradit o víkendu, i když to často vypadá tak, že je vezmu na nějakou akci, na kterou stejně musím.

Autor: Jana Patková

8.3.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Někteří účastníci si vyzkoušeli i boj muže proti muži
5

Na Sychrově padaly i letos nové české rekordy

Fotbalová juniorka: Slovan Liberec - Slavia Praha
14

První tři body po výhře nad Slavií

Že by to šlo bez tréninků?

Liberec - Šok! Za 33 minut vedli studánečtí fotbalisté v premiéře I. A třídy nad Desnou 4:0! Co se děje, ptali se přítomní diváci, kteří domácí nepoznávali. Těm to prostě vycházelo. "Přitom jsme moc netrénovali. V úterý jsme byli ve čtyřech, ve čtvrtek nás bylo jedenáct," říkal předseda Studánky Lukáš Palán.

Přehled TOP zpráv za minulý týden

Liberecko – Přečtěte si výběr toho, co se dělo ve Vašem městě a okolí minulý týden.

Stádo ovcí na Frýdlantsku napadli vlci

Jindřichovice pod Smrkem – Letos v dubnu na Frýdlantsku vlci napadli stádo ovcí a jednoho berana. Za oběť jim padly čtyři dospělé ovce a třicet dva jehňat. 

Největší marmeládovou soutěž ve střední Evropě ohrožuje letošní neúroda ovoce

Kunratice – Zatímco v jiných letech už pořadatelé tradiční Kunratické Jamparády pečlivě evidovali na 30 vzorků, letos jich zatím do malé obce na Frýdlantsku, která proslula výrobou marmelád, přišly dosud pouhé dva.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení