NA VLASTNÍ KŮŽI: Jak jsem trénovala se Slovanem

Fotbal hraji odmalička. Dokonce jsem pět let trénovala s druholigovým týmem. Teď už kopu jen rekreačně.

Libereckým fotbalistkám letos na podzim jen o bod uteklo prvenství v druhé lize. Na jeden večer mě vzaly mezi sebe a absolvovala jsem s nimi jejich trénink. Zítra tým čeká U Nisy na umělé trávě od 14 hodin pohárový zápas s prvoligovou Spartou.

Dámy ze Slovanu dokonale boří mýty o fotbalistkách. Nejsou to žádné mužatky a nemluví vulgárně. Když sundají dresy a kopačky, jen málokdo by je tipoval na kouzelnice s balónem. Jsou hezké a neztratily svou ženskost. Když ale načutnou balón, je to rána jako z děla.

Nožičky a hlavičky

„Už jsi někdy hrála fotbal?" křikne na mě trenér a stávám se součástí kolotoče, který právě probíhá mezi malými kužely. Tři hráčky si přihrávají míč a hbitě se mezi sebou mění na různých postech. Poprvé jsem to popletla, pak už to docela jde.

„Rozdělte se do dvojic," zavelí trenér a mě napadá. Sakra, teď se mnou nikdo nebude chtít být. Naštěstí zahlédnu bývalou kolegyni, se kterou jsem trénovala na Malé Skále. Snad jí to moc nezkazím.

Přichází na řadu má nejoblíbenější činnost: rychlé přihrávky, hlavičkování, střídání nožiček. Po nich si jdeme vystřelit dvakrát na bránu. Gól jsem sice nedala, ale k bráně to dolétlo a brankářka se musela i pohnout. Ozve se pár pochvalných zamručení. „Docela dobrý," říká jedna z dívek.

Nácvik herních akcí je taky zábava. Sunu se po čtyřech stanovištích výkop, nahrávač, útočník, obrana. Jednou dokonce zabráním gólu a seberu jedné z fotbalistek míč. Trošku ji podezřívám, že mě nechala, ale možná mě jen podcenila. Stejné akce opakujeme z druhé strany. Zleva mi to sedlo lépe.

Jeden z trenérů pokládá před velkým vápnem různobarevné mini kužele. Vždy řekne barvu a hráčka musí obejít tři a kolem každého se zatočit. U posledního dostává nahrávku a střílí na bránu. „Žlutá," křičí. Super, moje oblíbená barva. Jdu na věc.

V dalším kole počet obejitých kuželů snižuje na dva a dalším na jeden.

Ještě si každá dvakrát vystřelíme na bránu. Tentokrát však pod pohrůžkou, že pokud nepadnou čtyři góly, budeme běhat. To se splní.

Běhací trest

Z lajny na malé vápno, zpátky na velké vápno. Tak tohle moc nedávám. Holky jsou tak o tři kroky přede mnou.

Pak přichází zrada! Trenéři se radí a já zaslechnu cosi o kotrmelci a dřepech. A sakra. Kotoul jsem nedělala tak čtyři roky. Naposledy v prváku na vysoké. To bude bída. Snad si nezlomím vaz.

Sleduji slečny, jak poctivě dělají pět dřepů. Některé i s výskokem. A pak úhledný kotrmelec dopředu.

Kotrmelec a gól

"Ty jsi ještě nebyla, ne?," říká hezká blondýnka. A naoko uraženě jí odpovídám, že jí tedy pěkně děkuju. „My to taky neumíme. Kdyby to byl kotrmelec dozadu, to bys teprv viděla," směje se.

Udělám pět dřepů a hodím křivý kotrmelec. Trošku mi luplo v krční páteři, ale dobrý. Zvedám se a dokonce jsem vstřelila gól. „No vida, máme nového střelce," směje se trenér.

Pak už se dámy konečně dočkají vytouženého fotbálku. Já ale musím zklamaně konstatovat, že mě mnohem víc baví nácvik různých herních situací a technické kopání.

Bohužel moje fyzička mi příliš nedovoluje dostat se k míči. Vyslechnu ale pár drbů od hráčky, kterou vyfasuji „na hlídání". Je bohužel dost rychlá. Prozrazuje mi ale, který trenér je hodnější, kdo je v týmu nejstarší a další zajímavosti. Po necelé hodině a půl trénování končí.

Uffff, … Zvládla jsem to. „Byl to jeden z mírnějších tréninků," směje se za mnou jedna z hráček. Radost mi ale nezkazila. Vracím se domů s pocitem, že mi fotbal moc chybí.