Liší se nějak výsledky vašeho výzkumu od toho, co známe z hodin dějepisu?
Obraz Liberecka za války chceme dát dohromady z příběhů lidí. A bude se myslím hodně lišit od toho, co známe shora.

Co vás k neveselému výzkumu podnítilo?
Třeba odsunová střediska fungovala až do padesátých let, byly tam hrozné podmínky, lidé umírali. Válka se přesunula do mírnějšího režimu. Nacismus se sice nedá srovnávat s tím, co bylo potom, ale pořád umírali lidé. A to není v pořádku. Celý výzkum by měl být satisfakcí za ty zemřelé.

Kolik jich vlastně v rámci pracovních, zajateckých a koncentračních táborů na Liberecku bylo?
To teprve zjistíme, ale byly jich určitě stovky, i s Polskem tisíce. Například podle archivních zpráv dorazilo do koncentračního tábora v Rychnově 1 600 lidí a tady po nich stopy končí. Umírali tu a my o nich nemáme žádné zprávy. Libereckými koncentráky prošlo několik tisíc lidí, jen v Chrastavě kolem 1500 žen.

Bylo Liberecko co do počtu táborů srovnatelné se zbytkem republiky?
Dodnes jsme vypátrali mnoho desítek jenom pracovních a zajateckých táborů. Koncentrační jsou jasně popsané: v Chrastavě dva, ve Smržovce, v Rýnovicích, Rychnově. Někdy se uvádí i Nové Město pod Smrkem, ale tam to opravdu není jisté. Nelze z bádání vynechat polskou stranu, byli jsme připojeni k říši, mezi námi a Poláky neexistovala žádná hranice. Našli nová fakta pro koncentrák třeba v Miloszowě, což je asi kilometr od hranice. Objevili jsme dosud neznámou lokalitu tábora v Milecicích.

Co máme chápat pod pojmem „našli“?
Objevili jsme tam podzemní dílo, které nebylo od konce čtyřicátých let otevřeno. Po tom koncentráku tam zbyly dva bazény. Místní nám říkali, že ať se tam kopne, kam se kopne – třeba při výkopu pro silnici nebo pro základy domů – všude se dodnes naráží na ostatky těl.

Proč bylo tolik táborů právě tady?
Němci hlavně ke konci války chtěli, aby se zdejší kraj stal zbrojnicí říše. Od všech front sem totiž bylo nejdále. V tomhle ohledu byl pohled na historii Liberecka ve většině knih zcestný. Dočteme se v nich, že tu byli továrníci, v době ekonomické krize úpadek výroby a přes válku se z nich staly sklady apod. Pak se popisovalo až po znárodnění. A co mezi tím? Tvářilo se to tak, jako by se tam přes válku nic nedělo. Naopak! Do mnoha továren byly dodány špičkové technologie, vyráběly se tu součástky pro letecký průmysl.

Jak jste to zjistili?
Našli jsme poznámku v kronice bývalé Tesly, kde byl za války podnik Elektromechanik. Z přepisu původní německé kroniky se tam dozvídáme, že Liberecko soutěžilo s německým Düsseldorfem o to, kam se postupně přesune letecký průmysl. Zvítězil Liberec. Z archivu teď vytahujeme akta s žádankami o přemístění průmyslové výroby. Podniků, které se chtěly přesunout do pásu Sudet, je několik set.

Souvisí to s vysokým počtem táborů?
Čím víc se blížil konec války, tím víc docházela pracovní síla. Třeba v Rychnově byla na začátku války továrna a existovaly plány, že tam vznikne krásné sídliště pro německé obyvatelstvo. Pod ním obrovský protiletecký kryt. Válka pokračovala, na pozemku továrny se plánoval obyčejný pracovní tábor. Později ani ten nestačil, kousek od továrny se vystavěl obrovský pracovní a zajatecký tábor. Pak přišla třetí fáze – firma si vyžádala koncentrační tábor. Ten byl až do konce války rozšiřován. I s postupem fronty, která se blížila, evakuovaly se i koncentráky směrem do vnitrozemí. Náš „kmenový“ koncentrák Gross Rosen byl skoro tak velký jako třeba Osvětim.

Jak výzkum financujete?
Bohužel ho nemáme nijak finančně kryt mimo tu možnost provádět ho v rámci své práce dokumentátora. Samozřejmě to s kolegy z muzea a speleology financujeme i sami ze svých prostředků, terénní obchůzky děláme o víkendech. Ale sháníme sponzory třeba na využití georadaru. Zaměřujeme se na podzemní díla, protože to jsou poslední dochované památky na ty tábory. Pokud se chceme někdy v budoucnu zabývat konkrétními osudy lidí v táborech, musíme vědět, kde ty tábory byly…

Seriál o koncentračních, zajateckých a pracovních táborech čtěte od soboty!