Lidstvo je jak obrovská plíseň, říká cestovatel

Příroda tu zaniká a já chci stihnout aspoň poslední zbytky mizejícího světa. Na většinu takových míst se dnes člověk dostává ne za pět minut dvanáct, ale deset minut po dvanácté.“

Autorem těchto slov je šestačtyřicetiletý liberecký přírodovědec, entomolog a cestovatel Jaroslav Šťastný. Těsně před Vánocemi se vrátil z výpravy v Laosu. Expedici tvořili kromě něj také ornitolog Vladimír Lemberk a zoolog Dušan Trávníček.

Proč jste si vybral ze všech stále ještě zapomenutých koutů právě Laos?

Po letech strávených v Africe jsme hledali klidnější zemi, myslím klidnější co se týče vlastního cestování. Rozhodovali jsme se mezi Vietnamem a Laosem. Nakonec volba padla na Laos, protože je původnější, zachovalejší a jsou tam také z celé východní Asie největší plochy zachovalých přírodních oblastí. O tom svědčí velké množství z poslední doby popsaných nových druhů velkých zvířat z povodí středního Mekongu nebo z hraničních pohoří, jako například Annamitských hor.

Navštívili jste také unikátní Planinu hrnců s dva tisíce let starými kamennými nádobami?

Planinu džbánů jsme záměrně vynechali, protože na svých cestách se turisticky atraktivním lokalitám často vyhýbáme. Je pro nás důležitější vidět zachovalou přírodu nebo mizející etnika, jako například kmen lidu Žlutých banánových listů. Jsou to příslušníci malého kmene, který za pár let zřejmě zcela vymizí z povrchu planety a s nimi zmizí jejich kultura a náboženství. Jejich filozofií je nic nevlastnit, chodí polonazí, nesmějí obdělávat půdu pro svůj užitek, svoje vesnice stěhují zhruba každé tři týdny, vždy když zežloutnou banánové listy, které pokrývají střechu jejich chatrčí. Po tomhle etniku nebude za pár let ani památky, ale Planina džbánů bude zřejmě i za tři sta let vypadat pořád stejně.

Výprava trvala tři týdny. Strávili jste je v džungli?

Měli jsme samozřejmě vytipované oblasti, které jsme chtěli důkladněji prozkoumat. Začínali jsme na severu v oblasti Muang Sing. Tady nás ovšem čekal šok v podobě gumovníkových plantáží. Původně tu totiž byly nekonečné horské lesy s bystřinami, jen občas přerušené políčky rýže a opia pěstované horskými kmeny. Příslušníci těchto kmenů ještě nedávno žili původním způsobem života, avšak v posledních letech stihli prales, který je živil, vykácet, dřevo prodat do Číny a půdu přeměnit na plantáže.

Místo na lov zvěře a sběr pralesních plodů vychází každé ráno skupina místních mužů ošetřovat chemickým postřikem gumovníkové plantáže. Většina tamní produkce jde do Číny. Vesnice se stěhují k silnicím, lidé opouštějí svůj sice tvrdý, ale nezávislý způsob života a vyměňují ho za závislost na civilizaci. A vůbec jim nepřijde divné, že za věci, které měli ještě nedávno úplně zadarmo, musí nyní platit.

Mnohem lepší a zachovalejší přírodu jsme našli ve středním a jižním Laosu, tedy dál od vlivu Číny, kde jsou obrovské chráněné oblasti, turisticky téměř nepřístupné. Tam jsme hledali zvířata. Ovšem většinu z nich v lese nelze potkat; o tom, že tam ale skutečně žijí, jsme se ráno přesvědčovali na vesnických tržištích, kde lovci nabízejí své noční úlovky. Často šlo o zvířata velmi vzácná, pro biologa doslova pravý zázrak vzácné druhy hlodavců, sovy, outloně, luskouny. Podobně byly objeveny některé dosud vědě neznámé druhy zvířat na tržištích horských kmenů.

Co zajímavého jste objevili?

Hledali jsme zvířata, která Laosany nezajímají, protože jsou malá a nedají se jíst, jinak bychom je měli některý den určitě k večeři…

Zajímali nás hlavně vodní brouci a v této skupině není o překvapení a obzvlášť v Laosu nouze. Nikdy nevíte, co objevíte. Úlovky zatím nejsou zpracované, ale i mezi nimi se zřejmě najdou druhy pro vědu dosud nepopsané. Viděli jsme třeba největší jeskynní pavouky na světě nebo pozorovali fantasticky zbarvené obří motýly.

A co divoká zvířata?

Když jsme se pohybovali v pralese, v neprostupném terénu jsme nacházeli čerstvé stopy tygrů, slonů, viděli jsme právě polámané větve, cítili jsme pach zvířat. Je to neuvěřitelné, ale tahle obrovská zvířata se zde pohybují téměř neslyšně, jako duchové, ona o nás věděla, ale my je v hustém porostu jen tušili.

Tuhle zemi si řadíme někam mezi chudý Vietnam a ještě chudší Kambodžu. Jaká je to země z pohledu životní úrovně a jak tam lidé žijí?

V Laosu je lidově demokratické zřízení, kde je povolené drobné podnikání, ceny jsou zde pevně dané, tedy žádné smlouvání. Pro cestovatele z Čech jsou ceny velmi příznivé. Na první pohled může Laos působit, že běžná populace má zhruba stejnou životní úroveň, prakticky jsme nepotkali žebráky. Lidé byli usměvaví, milí, ochotní. Laos prošel desetiletími válek, které zemi poznamenaly, byla to země těžce zkoušená.

V době Vietnamské války tam Američané shazovali obrovské množství bomb. Z laoského nebo thajského území startovaly bombardéry na Vietnam a cestou zpátky nad laoským územím se nepoužitých bomb zbavovaly. Neprostupné pralesy na hranicích mohly být potencionálním útočištěm vietnamských partyzánů. Je prokázáno, že v té době spadlo na území Laosu více než 500 kg bomb na jednoho obyvatele. Teď se Laosané očividně těší z toho, že v zemi vládne klid.

Jak se tam Evropan domluví?

Laosky. Laos je etnicky velmi pestrá země, úředním jazykem je laoština, ale existuje tu asi 50 hlavních jazykových skupin, kterými hovoří jednotlivé kmeny. Původně to byla francouzská kolonie, ovšem v turistických centrech se dnes domluvíte spíše primitivní angličtinou. Ale nebyl problém se domluvit kdekoli většina posunků je na celém světě stejná.

Taková cesta vyžaduje pořádnou přípravu, přesto, překvapilo vás něco zcela zásadně?

Jsem zvyklý cestovat nalehko, jen s malým batohem. Řídím se heslem jednoho libereckého skauta, že na cestách může i pouhý gram navíc vážit kilogram. Nejtěžší je fotografické vybavení. Jinak s sebou samozřejmě vozím vybavení typické pro biologa sběratele, také nějaká antibiotika a prostředky na dezinfekci vody. A proti komárům a malárii repelent, ale to tam nepište, moje žena by se moc zlobila. Jídlo s sebou nevozíme žádné, těšíme se na stravu.

Objevování nových druhů zvířat, ve vašem případě hmyzu, je tím hlavním, co vás k těmto cestám motivuje?

Učím biologii a mým celoživotním zájmem je vodní hmyz, dlouhodobě se věnuji studiu taxonomie (systematika, pozn. red.) a ekologie vodních brouků. Každý, kdo něco takového dělá, musí na vlastní oči vidět, jak ta zvířata žijí, a to mu umožní pochopit reálné a velmi složité vazby v přírodě. Důležité je, že to nemám vyčtené z knížek a výklad v mých hodinách biologie je založen na vlastních zážitcích. To je pro žáky mnohem zajímavější a hlavně přesvědčivější, vědí, že si moc nevymýšlím.

A pak ve většině mužů je zakódován jistý objevitelsko-lovecký instinkt (u mě obzvlášť silný), a ten mě nutí vyjet do míst, o kterých se ví jen málo a nechat si trochu vyplavit adrenalin. Navíc u mě vznikla určitá závislost na cestách do tropů je pro mě největším požitkem koupání v pralesních řekách. A v asijských městech je úžasné sledovat v ranním protisvětle páru stoupající z hrnců a kuchařku, jak spařuje nudle na polívku, která vám zaručeně dodá sílu na celý náročný den.

Jak se vám z pohledu této zkušenosti jeví svět, jaký obrázek o nás samých i o cizích kulturách jste si udělal, jakou zásadní zkušenost jste získal?

Po cestě do Laosu se moje domněnka změnila v přesvědčení že lidstvo je jedna obrovská plíseň, která Zemi postupně zmetabolizuje a poté sama zanikne.