Rodina z reportáže: Lidé nejsou lhostejní

„Jsme samy mámy. Dozvěděly jsme se, že Anička nemá ani cvičky, tepláky, nic. Snad tím trochu pomůžeme,“ řekla mladá žena, která si nepřála být jmenována.

Další dárkyní byla paní Petráčková z Liberce. Rodině nabídla psací stůl. „Ani nevíte, jakou mám radost, řekl mi Antonín Zátka v telefonu, když jsem mu zprávu předávala. Jsem vděčný už i za ten telefonát, že si chvíli mám s kým povídat mezi těmi pocity zmaru v prázdných obouchaných místnostech,“ netají se otec malé Aničky tím, co pro něj v těchto dnech znamená vyjádření podpory, pár slov.

Vzápětí ale smutek v jeho hlase vystřídá dojetí. To když se ptám na další dárce. „Zavolal šestaosmdesátiletý pan Mikuška z Liberce. Představte si, že nám daroval deset tisíc,“ Antonín Zátka se v telefonu odmlčí. I přes důchodový věk je to silný a kurážný chlap, přesto už jsem při první návštěvě u nich ve vyplaveném domě slzy v očích zahlédla.

„Budeme mít za ty peníze aspoň dveře. Sám má přitom smutný osud, jeho paní je těžce nemocná, přesto chtěl pomoci druhým lidem. Jen co budeme z nejhoršího venku, chtěli bychom ho sem pozvat a ukázat mu, jak dáváme domov zase dohromady. Potěšilo by nás to,“ říká jeden z těch, které voda připravila o hodně a já v jeho příběhu snad tuším zárodek nového přátelství mezi lidmi.