Liberecko je v šoku. Voda zabíjela

Nikdo z místních nic takového dosud nezažil. „Jako malý jsem při povodni v roce 1958 pouštěl tadyhle loďky,“ ukazuje Jiří Kosina v Bílém Kostele nad Nisou místo, kudy se tuto sobotu valila divoká voda. Jeho slova přehlušuje nalétávající vrtulník, hukot valící se vody a dešťové kapky, které bez ustání bičují hladinu utopené vesnice.

Jindy krotká říčka Jeřice, odvodňující velkou část západní strany Jizerských hor, se vylila z břehů už v pátek v noci. Jak rozběsněný živel nabíral na síle, zatopil postupně obce Oldřichov v Hájích, Mníšek, Nová Ves a Chrastavu. Za Chrastavou se Jeřice vlévá do Lužické Nisy a síla spojených toků míří na Bílý Kostel nad Nisou, Chotyni a Hrádek nad Nisou.

Manželé Zátkovi žijí se svou šestiletou dcerkou v rodinném domě na konci Bílého Kostela. Zdena mi poprvé telefonuje v sobotu brzy ráno: „Můžeme k tobě přivézt Aničku? V noci nám voda vzala bazén a klouzačku, tak pro jistotu…“

Ještě netuší, že na bazén budou vzpomínat jako na prkotinu. Aničku odvézt nestihnou. Stoupající voda Nisy z jedné strany a náhonu pro malou nefunkční elektrárnu ze strany druhé jim odřízne cestu už dopoledne.

Voda stále stoupá, kolem poledne ale ještě lidé z Bílého Kostela zachraňují ze zahrad sekačky. O dvě hodiny později vyvěšují z oken bílá prostěradla. Čekají na vrtulníky, hasiči se záchrannými čluny už se přes mnohá místa s rozbouřenou vodou nedostanou. Z ocelově šedé oblohy se valí proudy vody.

Zátkovi volají na linku 112: „Vyjděte do patra a vyvěste něco bílého, vrtulníky už nalétávají.“ Letové podmínky jsou sice podle sdělení operátorky velmi špatné, ale evakuace začíná. Ze střechy domu v Bílém Kostele, který stával u silnice a teď ho ze všech stran obtéká kalná voda, vyzvedávají záchranáři první nešťastníky.

Z mostu to sleduje mladá žena z vesnice a brečí. Rotory vrtulníku čeří špinavou vodu, mezi trosečníky se spouští záchranář a navazuje první ženu. Za pár minut už letí vrtulník s dvěma lidskými závažími houpajícími se na dlouhém laně k mostu na rychlostní silnici z Liberce do Nového Boru.

Dopravní situaci na něm komplikuje fakt, že se už několik týdnů opravuje a provoz je na něm jednosměrný. Vrtulník ani nesedá, záchranář u země odpoutá sebe i ženu. Ta se odkutálí na stranu a v mokré trávě zvrací.

Zátkovi volají: „Nikdo neletí, voda jde do patra, už je v půlce schodů. A dole je to děsný, slyšíme jen rány a hukot vody. Ale Anička je statečná, úžasná, pomáhá nám…“ přemáhá pláč Zdena Zátková ze zpola zničeného domu. Vrtulník odlétá směrem k nedaleké Chrastavě.

Náměstí je pod vodou, Frýdlantskou ulicí se valí voda, tvoří hrozivé peřeje. Na „stodvanáctce“ jsou ochotní, ale bezmocní: „Čekejte, je toho moc,“ dozvídají se manželé. O pomoc volají obce nejen na Chrastavsku, ale i ze zcela odříznutého Frýdlantského výběžku. Frýdlant v Čechách, Višňová, Dětřichov, Raspenava – tam všude se také valí povodňová vlna.

V Chrastavě se podle vyprávění očitých svědků naklání do vody obytný dům. V poslední chvíli z něj vrtulník vyzvedne starou paní, pak se část domu zřítí do vody. Možná to byl ten vrtulník, který viděli Zátkovi odlétat…

Den bez slunce pomalu přechází v bezútěšný podvečer. Ve spodním konci Chrastavy operuje armádní vrtulník. Apokalyptickou scénu zvýrazňuje jeho silný světlomet. Blíží se k oprýskanému domu na bývalém pravém břehu Jeřice.

„To je Franta, ten ale nepůjde,“ komentují obyvatelé města pokus o záchranu svého souseda. Jako vždy, není jediný, kdo proti rozběsněnému živlu hodlá bojovat ve svém zaplaveném domě.

Do Chrastavy, stejně jako do Frýdlantu a dalších zcela odříznutých míst se nikdo po zemi nedostane. Zvoní mobil. „Jani, oni na nás všichni zapomněli!“ naříká Zdena z Bílého Kostela. „Už neslyšíme ani žádný vrtulníky. Anička od rána nejedla ani nepila. Nemáme nic, stihli jsme si vzít nahoru jenom doklady,“ na přeskáčku, než se vybije baterka jediného spojení se světem, říká Zdena. „Co budeme dělat, až přijde noc?!“

Znovu linka 112

Tentokrát dostáváme telefonní číslo přímo na operátory HZS v Hrádku nad Nisou, kteří práci v oblasti podle operátorky koordinují. Znovu vysvětlíme polohu náhonem i řekou ohroženého domu. Pak už cítíme jenom bezmoc. Víc udělat nemůžeme. Stejně se cítí stovky lidí. Linka 112 eviduje 1 200 nouzových volání. I my znovu a znovu voláme o pomoc pro své sousedy. „Nic. Oni nás tu nechaj,“ pláče Zdena.

Nenechaj, neboj

„Nechaj… Počkej… Slyším vrtulník!“ Za pár desítek minut byla malá Anička s rodinou v bezpečí. Na hodiny čekání na vrtulník nikdy nezapomenou. Nejméně tři lidé takové štěstí neměli – při povodni zahynuli. V kraji bylo evakuováno přibližně 2 000 lidí. Jen vrtulníky zachránily život 220 z nich. Lidé našli útočiště ve školách, školkách a jiných veřejných budovách.

Nedělní slunce odhalilo rozsah škod. Apokalypsa pokračuje. Manželům Zátkovým nezůstalo skoro nic. V roce 1958 byly na konci obce postaveny dva obytné domy, určené zaměstnancům Státního statku. Ve stejném roce Bílý Kostel postihla velká povodeň, při záchranných pracích tu zahynul desátník Miroslav Vavřiník, který byl vyznamenán in memoriam, a dodnes vedle budovy obecního úřadu stojí jeho pomník. Voda, vedle mnoha škod a jednoho lidského života, ještě odnesla dvě lávky, které byly nahrazeny kovovými můstky. Aby se v budoucnu podobným povodním zabránilo, byla v letech 1960-61 provedena regulace toku Nisy.

(Jana Patková)