Grabštejn: Marčík, Psí vojáci a Figarova svatba

Čím je tato památka zvláštní, jedinečná a možná i trochu pozapomenutá ve stínu slavnějšího Sychrova, Frýdlantu či hradů Českého ráje? To jsou otázky pro kastelána hradu Jana Sedláka.

Je to záměr, že jste kromě nově zrekonstruovaných interiérů vsadil tak významnou měrou na kulturní akce, kterými je už Grabštejn vyhlášený?
Grabštejn nemá to štěstí, že by se nacházel na nějaké vyhlášené turistické trase, ale tím, že sem začali jezdit lidé právě za kulturou, podařilo se hrad zviditelnit. A to je dobře, protože i když hrad dlouhá desetiletí pustl, dnes má co nabídnout a dokonce i ukázat to, co jinde není. Obrovský podíl na tom mají bezpochyby benefiční koncerty, které tu řadu let pořádá Luděk Vele a díky kterým se podařilo získat miliony na opravu.

Čím ještě se Grabštejn liší od jiných památek. Co mu dává tak výjimečnou atmosféru?
Každý hrad je svým způsobem jiný a výjimečný. Podobnou atmosféru jsem zažil v italském Venzone, městečku, které stihlo před řadou let zemětřesení. Byly tam ještě trosky, něco bylo už opravené, místo zatím zelo prázdnotou, ale už jste vycítili, že je tam něco nastartované, že to brzy znovu ožije...
Ale v tom, myslím, není jen podobnost s Grabštejnem, ale i s jeho okolím, s celým zdejším krajem. Ten také dává pocit určité zanedbanosti, bezútěšnosti. Velké plochy země tu leží ladem, ale na druhou stranu tušíte, že se tu může něco nastartovat, že je tu obrovská šance a motivace něco nového vytvořit.

Je tu nějaká podobnost s minulostí?
Když sem přišli první kolonisté, našli tu jen pusté lesy. Říká se, že první generace najde na novém území smrt, druhá dřinu a teprve třetí něco nastartuje. Je to výzva, začít něco budovat. Zejména v oblasti turistického ruchu. Já vím, že předchozí generace se této oblasti nevěnovaly, a je to škoda. Ty továrny, které dřív živily lidi, už se znovu neotevřou, a tak proč nezačít stavět na něčem novém? Nedaleko za hranicemi kraje, v tak zvaném „Záhvozdí“ mají snad v každé chalupě penzion, kde nabízejí skvělé služby, lákají tam kvůli klimatickým podmínkám na vzdušné lázně. Tady lidé raději žijí na podpoře. Mrzí mě to i kvůli zázemí Grabštejna, které stále neožívá tím, co k hradu patří. Hospůdky, služby, vždyť i řemeslníci sem jezdí ze stokilometrové dálky. Je to škoda.

Jak dlouho na Grabštejně žijete a jaké to je?
Určitě lepší než v paneláku... S přestávkami tu žiju už dvacet let. Když jsem kvůli okolnostem na dva roky musel odejít a zkusit „činžák“ už mi to moc nešlo. Cítíte tu prostor. Vždyť už jen samotná zahrada má několik hektarů...

Když o ní mluvíte, jak pokračuje její obnova? Vloni jste začal s projektem bylinářské zahrady. Jakou ji vůbec chcete vrátit podobu?
Zahrada je živý organizmus, který nejde vrátit do podoby, kterou ji vtiskli její zakladatelé. Asi nejvíc se přiblíží romantické podobě 19. století, bude tu i střípek zahrady barokní a renesanční, chceme oživit některé zajímavé průhledy, ale v podstatě chceme zachovat zahradu takovou, jaká by byla, pokud by desítky let nepustla.

Jací lidé si na Grabštejn hledají cestu?
Je to jako s tou zahradou. Některá rostlina žije na slunci, jiná vyhledává spíš stín. Ale vždycky se hledají ty, co mají něco společného. Tak je to i s lidmi. Je to vždycky dané podmínkami, jaké konkrétnímu typu vyhovují. Tu zvláštní atmosféru tu dělají i další obětaví lidé, kteří sem zvou zajímavé hosty třeba z oblasti alternativní hudby.