Kliknutím zvětšíteProbuzení ten den nebylo takové, jaké by pro dospívajícího chlapce v době letních prázdnin mělo být. Budíček tenkrát nezařídilo slunko nebo zpěv ptáků, nýbrž střelba z kulometů. V kalendáři se totiž skvělo datum 21. srpna. Tehdy nikdo netušil, že se právě toto datum zapíše černým písmem do národních dějin. A tak i budoucí novinář František Roček znovu usnul.
„Po nějaké době mě rachot kulometů probudil znovu, vyskočil jsem z postele a běžel do kuchyně. Pod okny našeho domu se ozýval zvláštní zvuk. Tehdy jsem ještě nevěděl, jak rachotí tankové pásy,“ vzpomíná po padesáti letech tehdy třináctiletý Roček.
Se svými rodiči tehdy bydlel v centru Liberce naproti soudu. Sovětská okupace jej zastihla jako školáka. „Chrastavskou ulicí směrem od mostu přes řeku Nisu nahoru k liberecké radnici stoupala dlouhou ulicí nekonečná šňůra tanků, obrněných transportérů a nákladních aut.
Tak velkou vojenskou přehlídku jsem už nikdy v životě neviděl,“ vypráví Roček. Jedenadvacátý srpen 1968 byl tenkrát pro chlapce spojen s jiným zážitkem návštěvou zubaře. Cesta do ordinace, která vedla přes liberecké náměstí Bojovníků za mír, byla ale úplně jiná než obvykle. Náměstí bylo plné lidí.
„Jako dítě jsem vnímal zvláštní atmosféru obav, vzrušení, nejistoty a tiché zarputilosti až vzteku. Ale hlavním pocitem byla naprostá bezmoc,“ vzpomíná Roček. Před radnici se posléze vrátil i po návštěvě zubaře. „Uviděl jsem zbytky skvrn od krve u radnice i u hlavní pošty,“ popisuje Roček.
„Tady to dostala nějaká ženská,“ řekl mu neznámý chlapec, se kterým se pak po městě procházeli. Trubky lešení na budově radnice, byly provrtané kulometnými projektily.
Ten den v Liberci přicházeli o život lidé. Jména devíti obětí sovětské okupace, které tu zemřely 21. srpna nebo svým zraněním podlehly o několik dní později, od roku 1990 připomíná památník přímo na zdi radnice. Když František Roček vzpomíná na atmosféru ve městě, požívá termín „jarmark beznaděje“.
„Hučelo to tam jako v úlu. Náměstí bylo plné diskutujících skupinek lidí. Poprvé v životě jsem zažil nepříjemný pocit, že ve světě existuje něco, co nejde žádným způsobem zastavit,“ říká Roček. Plné byly i přilehlé ulice. A podobné to bylo i v následujících dnech. „Na výlohách obchodů byly namalovány nápisy a nalepeny různé kresby a vzkazy sovětským vojákům,“ popisuje Roček to, co další generace znají především z dobových fotografií a řady filmů.
Z různých filmů jsou známé také různé snahy o zmatení orientace vojsk otáčení směrovek nebo sundávání cedulí. Roček vzpomíná i na svůj „klukovský protest“. „Pamatuji si, jak jsem stál na mostě u synagogy a plival na okýnka projíždějících vojenských aut,“ zmiňuje.
Jak příjezd „spřátelených“ vojsk dopadl, ví dnes téměř každý. Tenkrát ale nikdo netušil, co invaze vyvolá, zda je jen krátkodobá, nebo zda dokonce nevypukne válka. Lidé proto vyhlíželi jakékoli novinové zprávy, které tehdy přicházely jednou nebo dvakrát denně. „Jednalo se o provizorní tisk, většinou jenom jeden list místních novin Vpřed z liberecké tiskárny, někdy přivezli Průboj, občas se objevily i improvizované tisky pražských novin dovezené dobrovolníky až do Liberce. Kdo měl štěstí a ukořistil noviny, na místě je doslova hltal. Všichni toužili po dobré zprávě, ale v novinách nic takového nenašli,“ dodává.
Ročka však vzápětí čekaly jiné starosti. Přišlo září a školáci se museli vrátit zpátky do lavic. „Začal nový školní rok a tudíž čas těžké nudy,“ uzavírá pamětník. „Nuda“ podle něj trvala až do roku 1989. Sovětští vojáci republiku opustili až o dva roky později. Na našem území neoprávněně pobývali dlouhých 23 let.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
