VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Farář je něco jako podnikatel, říká liberecký arciděkan

Liberecký kraj - S duchovními se člověk, není–li věřící, setkává zpravidla o velkých svátcích. Velikonoce jsou pro křesťany těmi největšími. Příprava na povídání o nich pro mě byla příležitostí k zajímavému setkání.

19.4.2011
SDÍLEJ:

Radek Jurnečka.Foto: Deník/Jan Škvára

S R. D. Mgr. Radkem Jurnečkou, který v Liberci působí od loňského léta, jsem měla tu čest poprvé hovořit před Vánocemi. Působil na mě nesmírně sympaticky, civilně a otevřeně. A takový i ve skutečnosti je. Když k tomu připočítám moravskou srdečnost a srdečný smích, kterým provázel naše povídání, musím konstatovat, že pobýt s ním alespoň krátce ve společnosti je skutečně radostí a obohacením.

Co vlastně má arciděkan všechno na starosti?
Farář jako správce farnosti musí být u všeho. To znamená nejen po stránce duchovní, ale i technické. Upadne–li někde kus římsy nebo je potřeba vymalovat, udělat plány na obnovu zahrady, vyřešit, co se dřevomorkou, u toho všeho musím bohužel zatím být. Velká potíž je totiž v tom, že spadáme do kolonky živností! Takže farář je něco jako podnikatel, což je někdy trochu kuriózní. Ale teď sem naštěstí přišel velmi šikovný člověk, který část starostí převzal na sebe, a já se mohu věnovat více tomu, k čemu jsem byl vysvěcen.

Kolik kostelů máte na starosti? Řečeno současnou terminologií, jak velké je vaše „pracoviště“?
Celkem pět. Je to zdejší kostel svatého Antonína, kostel Nalezení sv. Kříže, poutní kaple U Obrázku v Ruprechticích, kostel ve Stráži nad Nisou, v Kryštofově údolí a za kopcem v Křížanech.

Vy sám kážete ve všech těchto kostelech?
Ano. Bohoslužeb mám celkem pět, jen tady jsou každý den dvě, ale o některé se dělím s duchovními, kteří vyučují na Technické univerzitě.

Který den odpočíváte? Duchovní mají nejvíce „práce“ v neděli, nemají volné víkendy, měli by mít tedy alespoň z celého týdne volné pondělky.
No, to je zatím takové mé zbožné přání. Když jsem sem nastoupil, říkal jsem si, že v prvním roce mít asi žádné volno nebudu a opravdu – tato prognóza se naplnila… Ale vážně, do budoucna jsem si předsevzal, že bych alespoň na půl dne chtěl zmizet někam do hor, do kopců… A alespoň jednou za dva měsíce odjet na Moravu za mámou, tátou. Ještě mám i babičku, která nás ve svých čtyřiadevadesáti letech vždycky postaví do latě, ale jezdím tam rád, protože je to můj domov a místo, kde jsem vyrůstal, uvidím všechna ta pole, stáje.

Prozradil jste mi, že za sebou máte působení v Přepeřích u Turnova a následně v Mnichově Hradišti. Jaký je Liberec z pohledu duchovního?
Byla to pro mě obrovská změna, protože každé velké město je tak trochu atypické. Je patrné, že tu lidé o víře hodně přemýšlejí a pravdivě hledají podstatu a smysl. Přichází také množství těch, kteří nejsou věřící, ale hledají někoho, s kým si mohou promluvit o svém životě. A to mě velice mile překvapuje. V těch menších působištích šlo většinou o jedince, tady je čím dál víc lidí. Je to dobře, protože tím se naplňuje pravá úloha církve, jak tomu bylo ještě někdy v 8., 9. století.

Hledají lidé, kteří za vámi přicházejí odpovědi na téma duchovního života nebo mluví o svém životě vůbec, protože nikde jinde nenacházejí žádnou odezvu?
Vždycky to začíná u toho, co je potkalo v životě obecně. Zpravidla, když o něco přišli. O práci, o partnera. A teprve pak se dostáváme k tomu, co bylo příčinou, dostáváme se dál. Jeden člověk mi dokonce řekl, že přede mnou navštívil psychologa a rozmluva se mnou mu připadala plodnější. Samozřejmě mě to potěšilo, ale zároveň jsem si uvědomil, kolik podobných lidí bloumá po městě a potřebují pomoc. Přemýšlel jsem, jak pomoci ještě víc, ale upřímně řečeno v tom počtu, v jakém tu jsme, je to dnes na hranici únosnosti, a to ještě i církev čeká propouštění laických zaměstnanců, kteří teď pomáhají v jiné práci.

Bavili jsme se o domově, což je místo, kde člověk, je–li v nesnázích může načerpat velkou sílu. Může být v náboženském smyslu tím „domovem“ právě kostel, farnost, společenství lidí, kteří se tam scházejí?
Já myslím, že ano. To je stále věc, která mě v těchto končinách nesmírně těší, a sice, že i když do kostela přijdou nevěřící, zpravidla tam nesměřují jen na prohlídku historické památky. Stále víc lidí přichází za ztišením. Bez mobilu, bez sluchátek, MP3. Stačí, když sem přijdou, dívají se, naslouchají tomu tichu, které je kolem nich, protože to vyplaví mnoho věcí, které v sobě hluboko nosí. A člověk by měl nalézt místo, kde ty věci bude chtít nějakým způsobem zpracovat, řešit nebo hledat řešení.

Jenže na druhou stranu se lidé toho ticha v sobě bojí a stále spíš hledají pomoc u psychologů či přátel, kteří je vyslyší. Potřebují hlasitou reakci.
Ano, lidé se ticha bojí, protože v něm vyplave naše já v celé své kráse, ale někdy i škaredosti. Člověk je pak nucen si přiznat, že má svou omezenost, že občas někomu ubližuje. Bojí se i toho, že by je poznání nutilo někomu odpustit, za něco se omluvit. Myslím, že strach z těchto věcí je u lidí obrovský. Na druhou stranu chvíle vnitřního ztišení může přinést i chvíle radosti z díla, které člověk koná.

Mluvíte o odpuštění. Setkávám se s tím, že toho lidé nejsou schopni, zejména, když se jim stane něco hodně zlého, jakoby říkali: Když odpustím, budou mě ostatní považovat za slabocha. Nedovedou si vybavit sílu odpuštění v tom, že se očišťují sami, že uleví především sobě. Proč se momentu odpuštění tolik obáváme?
Je otázkou, zda tito lidé někdy zažili pocit, jaký odpuštění vnitřně přináší. S tím by se měl setkat už v rodině, protože čím je člověk starší, tím hůř se člověk tyto věci učí, tím hůř je přijímá. Proto církev posledních deset let apeluje na rodiny, na rodinný život. Pokud už v rodině člověk zažije to, co skutečné odpuštění přináší – to znamená vnitřní usmíření, pokoj a z toho plynoucí pocit štěstí, když spolu lidé dál mohou mluvit. Pokud se člověk naučí už jako dítě odpuštění přijmout, pak je i ochoten ho sám druhým dát. A naopak. Lidé často neodpouštějí druhým nikoliv proto, že by nechtěli, ale proto, že to neumí.

Mluvíme o rodině, o umění udělat si na sebe čas. Není ale i v tomhle smysl náboženských rituálů, že určují jakýsi pevný řád, který nám na tyhle věci vymezuje čas? Ať už je to třeba to nejmarkantnější v podobě svěcení nedělí, souvisí to s tím?
Souvisí a hodně. Víceméně už od počátku křesťanství se klade důraz na to, že už sama rodina je malá církev. To už věděli na počátku 2. století, kdy se obřady původně sloužily a světily v rodinách. Kněze tu nahrazoval otec, jako hlava rodiny. To se dnes promítá trochu o Velikonocích, kdy lidé na Boží hod velikonoční přinášejí do kostela košíky se svátečními pokrmy k požehnání a v některých rodinách je právě otec rodiny rozděluje a tím jednak připomíná Kristovo lámání chleba, ale zároveň tím vyjadřuje úctu a lásku k jednotlivým členům rodiny.

Když odmyslíme blížící se Velikonoce, jak by měla vypadat skutečně sváteční neděle?
Jedna věc je nedělat to, co děláme přes týden, to znamená, že se sejdeme doma, neboť nemusíme do práce nebo do školy, pokud je to tedy možné. Druhá věc je slavení neděle v náboženském smyslu, kdy se rodiny potkají v kostele při slavnostním obřadu. Mnozí spolu odpoledne vyrážejí na výlety, což je důležité nejen pro samotné rodiny, ale i farnost jako takovou. Tím třetím momentem je skutek blíženectví, tedy vykonat něco pro druhé, někoho navštívit nebo zavolat. Ale stačí třeba i něco pěkného si přečíst a šířit a odrážet pak kolem sebe pohodu. Dát druhým v rodině najevo, že je vám tu dobře. Bez toho se církev ubírá někam, kam by neměla.

Když o tom ale takhle mluvíte, mám pocit, že většina z nás, aniž by byla věřícími, žije velmi církevním životem, aniž bychom to tak nazývali. Proč se tedy církvi tolik bráníme?
Tento národ vyrostl na křesťanství a to mu zůstalo. Myslím si, že v mnoha lidech je to velmi zakořeněno. A to, o čem se bavíme, tedy důraz na rodinnou pospolitost, je jedna z podob. Ale lidé se bojí organizovanosti. Církev považují za jakousi instituci, která říká, co se smí a co se nesmí, což je trochu neštěstí, ovšem abych byl upřímný, v historii to tak opravdu často bylo.

Tím druhým důvodem, který vzbuzuje nelibost k církvi jsou její dějiny, které přiznejme si nebyly vždycky úplně košer. Kdybychom tvrdili, že ta doba nebyla, lhali bychom sami sobě. V lidech to zůstalo a myslím, že je to právě jeden z důvodů, proč se na církev dívají skrz prsty jak na něco, co bylo zlého či špatného.

Ale dějiny církve v těch temných stránkách nebyly jen našimi dějinami, ale dějinami celé Evropy. Přesto lidé za hranicemi nemají problém přiznat, že jsou, byť formálně, členy nějaké církve. Tady to vždycky vyvolá přinejmenším rozpaky… Proč právě my jsme země s nálepkou ateistů? A opravdu jsme?
Je pravdou, že například i u nás někde na Moravě nejít do kostela lidem připadá přinejmenším zvláštní. Tady zase připadá zvláštní do kostela jít. Litoměřická diecéze, severní Čechy jsou na tom asi nejhůř z celé republiky. Lidem tady chybí kořeny. Myslím, že ještě několik desetiletí bude trvat, než se tento kraj z toho vzpamatuje, nejen po stránce vnitřní, protože stále starší lidé se z minulosti ještě nedostali, ale i z náboženského hlediska.

A opravdu jsme nejvíc ateistický národ? Neopakujeme jen stále dokola nějaké klišé?
Ne, opravdu jsme. Nedávno jsem viděl barevně vyznačenou mapku, která podle sytosti barev znázorňovala, jak na tom jednotlivé evropské země s vírou jsou. A zatímco všude kolem nás byla sytě fialová, my jsme představovali takový bleďounký ostrůvek, kde lidé berou náboženství jako něco, co k životu nepotřebují.

Co je příčinou kromě té nechuti k institucím?
Jednoznačně to byl minulý režim, který neustále opakoval, že církev je zpátečnická a jenom lidem vymývá hlavy.

Zatímco jim je potřebovali vymývat sami…
Přesně tak, navíc duchovní, zvláště ti starší, byli velmi vzdělaní v mnoha oborech, takže dokázali velmi dobře argumentovat proti tomu, co o nich nové zřízení hlásalo. To se systému moc nelíbilo, a proto s nimi v padesátých letech zatočila velmi tvrdě.

Ale totalitní režim byl například i v silně katolickém Polsku nebo zemích bývalého Sovětského svazu. Přesto si církev udržela stále své výrazné postavení?
Polsko je obrovská země s obrovskou masou věřících, toho se tamní režim přeci jen víc bál. Co se týče bývalého Sovětského svazu, rozkvět pravoslavné církve nastal až v posledních letech. Církev tam také byla potlačována, ale na druhou stranu byla určitým způsobem spojována s kulturou. Kostely se začaly měnit v kulturní sály či síně tradic, takže určitým způsobem církev dotovali a tolerovali, zatímco tady se raději postavily kulturní domy.

Vidíte i u nás nárůst lidí, kteří víru, náboženský život potřebují?
V minulých působištích ten nárůst patrný byl. Tady jsem na hodnocení krátce, ale vidím, že přichází víc rodin s malými dětmi. A také lidé tak kolem čtyřicítky, kteří hledají a nacházejí cestu zpět ke křesťanství. Jsou mezi nimi tací, kteří byli pokřtěni jako malí, pak o víru nezavadili, a teď hledají nějakou smysluplnost svého bytí. Jsou to právě otázky o smyslu bytí, které je vedou ke křesťanství, z něhož de facto náš národ vyrostl. Je to vidět i podle toho, kolik dospělých se připravuje ke svátosti křtu.

Jsou Velikonoce také obdobím, kdy lidé víc přicházejí do kostela jako třeba o Vánocích?
Ano, zvláště v neděli na Boží hod velikonoční sem chodí spousta lidí, kteří přinášejí jídlo k požehnání. Víme, že o svátcích, které jsou pro křesťany těmi největšími, sem přijde lidí víc, a tak jsme se na to připravili i v tom, že třeba na Zelený čtvrtek a na Velký pátek nás bude doprovázet pěvecký sbor Cum decore.

Také samotný obřad připravujeme tak, abychom liturgii doplnili komentářem, abychom upustili od nějakých klišé, aby zazněla slova, kterým budou lidé rozumět. Myslím si, že tyto Velikonoce by mohly být velkou výzvou pro naši farnost. Přeju si, aby lidé neměli obavy. Pocit, že jde o nějaké gheto, které chce žít a hrát si samo pro sebe, ale naopak, aby poznali, že církev je tu pro všechny, protože i samotné slovo „katolický“ znamená všeobecný.

Určitě záleží i na způsobu výkladu Bible… A v tom se jednotliví duchovní velmi liší. Jsou stále tací, co ji vykládají velmi doslovně a pro většinu lidí tím pádem nesrozumitelně, nevykládají ji jako podobenství…
Určitě je mým velkým přáním, abych Bibli převedl na řeč současného člověka a připodobnil ji na příkladech dnešní doby. Je pro mě velmi důležité, aby lidé věděli a chápali, že Bible je kniha velmi nadčasová a platí dodnes. Je jen nutné vyhýbat se pojmům jako „Nesmíš“ a „Musíš“, protože to tam de faco nikde není.

Autor: Jana Švecová

19.4.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Pivo Aurosa se prodává v třetinkové lahvi s růžovým nádechem.
DOTYK.CZ
5

České pivo určené ženám pobouřilo Britky. Je to sexismus, zlobí se

Trenér libereckého Slovanu Jindřich Trpišovský.

Evropské poháry? Oslabený Liberec si musí nechat zajít chuť

Opravy – kdy je hradí nájemce a kdy pronajímatel?

Nájmy bytů jsou poměrně obvyklé, méně častý byl donedávna pronájem domů, nicméně to se mění. S ohledem na vysoké ceny pozemků dává řada lidí přednost právě pronájmu. Přesto i na první pohled jednouchý pronájem s sebou nese řadu právních aspektů, na které je třeba dávat pozor. Jedním z nich jsou nepochybně opravy pronajímané nemovitosti.

Další víkendová nehoda si vyžádala jednoho mrtvého a dva zraněné

Jeřmanice – Po půl čtvrté ranní vyjížděli profesionální hasiči ze stanice Liberce k další vážné nehodě.

Oldřich Kvasnička: „Svět se tak trochu zbláznil do emoční roviny“

 S Oldřichem Kvasničkou jsme si povídali o tématech, která se dotýkají jeho práce kouče a konzultanta. Poradenská firma Aperta, jejímž je spolumajitelem, se mj. zaměřuje na vzdělávání zaměstnanců. 

Hrady lákají sběratele na unikát

Liberecký kraj – Obyčejné vstupenky se brzy změní ve sběratelskou edici s historickými snímky památek. Turisté si je budou moci lepit do „vandrbuchu“, který zároveň získají. Nejpozději do dvou let.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení