Dejte nám pájku a pusťte nás k ponku

Jako ve včelíně to v sobotu ráno vypadalo v jedné z poslucháren Technické univerzity v Liberci. Dospělé vysokoškoláky nahradily v učebně děti ze základních škol, které sem přilákal hlad po technice. Po možnosti vyzkoušet si, jak se drží pájka, hoblík, jak funguje elektrický obvod, co jsou mikroprocesory. Nebo třeba zjistit, že počítač neslouží jen k počítačovým hrám nebo sestavení vlastní webové stránky, ale třeba jako nástroj pro konstruktéry.

Mezi devadesátkou dětí, které sem přijely nejen ze samotného Liberce a okolí, ale i mnohem vzdálenějších míst České Lípy, Varnsdorfu, Tanvaldu, či dokonce z Mělníka, kupodivu převládali žáci prvního stupně. A kupodivu mezi nimi nechyběly ani holčičky.

Všechny je sem přilákal unikátní projekt s názvem Dětská univerzita. Vymysleli ho na Technické univerzitě v Liberci, spolupracují na něm se Střední průmyslovou školou strojní a elektrotechnickou a už druhým rokem se s jeho pomocí snaží podchytit přirozený zájem dětí o svět vědy i techniky. V praxi dokazují, že fyzika, chemie či elektrotechnika nejsou žádné složitosti, ale věci, které nás obklopují v každodenním životě. A že mohou být dokonce větší zábavou než virtuální dění na počítači. „Kluk chodí do školy spíš pro zábavu. Touží po nových znalostech, informacích. Nasává všechno jak houba, ale nikde se mu nic nového nedostane,“ svěřil se otec drobného druháka. Do Liberce přijeli až z Čelákovic. Ani v metropoli totiž šikovný, technicky nadaný klučík nenašel uplatnění pro šíři svých zájmů. Na rozdíl třeba od angličtiny, s níž se děti setkají v každé mateřince.

„Vypovídá to o tom, že děti mají skutečně po informacích hlad. Zvláště ty v mladším věku. Ale nikde nenacházejí uspokojivou nabídku v oblasti technických směrů,“ potvrdil mi Miloš Hernych z Fakulty mechatroniky TUL, autor a manažer projektu Dětská univerzita. Technické kroužky jsou totiž na rozdíl třeba od umělecky či přírodovědně založených směrů mnohem dražší. Je potřeba vybavení i odborný dohled. Sebelepší dům dětí a mládeže těžko může dětem v reálu ukázat počítačově řízený soustruh, pracovat s nimi ve špičkově vybavených laboratořích. „Je to drahé,“ připouští Miloš Hernych, „ale jako investice do budoucnosti dětí se určitě vyplatí,“ dodává.

Kovárna i soustruh

V loňském roce se tak ti nejmenší například seznámili s prací v kovárně i s obráběním kovů. V rámci základů mechatroniky a robotiky si ty nejšikovnější děti samy naprogramovaly a sestrojily nejrůznější motorky či podvozky aut. Některé držely v ruce poprvé pájku. A letos přišly znovu. Zájem o techniku je chytil a už nepustil. K loňským sedmdesáti letos přibyla dvacítka dalších. To zatím stačí k tomu, aby se odborníci mohli dětem věnovat ve zhruba desetičlenných skupinkách. A aby to pro ně nebyl jen suchý zdroj informací, ale mohly si všechno osahat vlastníma rukama.

„Pro děti je nejdůležitější osobní zkušenost. Nejde nám o to, abychom si tu plánovitě vychovávali budoucí adepty studia, i když to bychom samozřejmě také rádi. Primární je to, aby si děti rozšířily obzor a lépe se jednou rozhodovaly, čím budou. Jestli z nich bude skvělý lékař, právník, technik nebo manažer je jedno, ale nejhorší je, když si profesi vybírají bez konkrétní představy. A neznám nic horšího, než manažera, který rozhoduje o něčem, co v životě neviděl na vlastní oči,“ říká po „přijímačkách“ Miloš Hernych.

Děti je berou vážně, ve skupinkách vyplňují orientační písemné testy nebo si povídají s profesory, co je na technice zajímá.

Dětská univerzita přitom probíhá stejně jako klasické vysokoškolské studium. S přednáškami, prací v laboratořích a dílnách, semestrální prací i závěrečnou obhajobou. Zhruba za měsíc čeká děti i slavnostní zápis včetně imatrikulačního slibu, který děti složí samotnému rektorovi TUL.

Pod mikroskopem

V letošním roce se nabídka Dětské univerzity rozšířila o další studijní obory. Kromě robotiky a mechatroniky na základní i složitější úrovni si školáci mohli vybrat studijní obory robotika a výpočetní technika ve strojírenství, kde se naučí modelovat části auta pomocí počítačů, či konstrukce automobilů, kde je čeká i návštěva automobilky.

Absolutní novinkou pak je program přírodních věd, kde děti získají základy chemie a její aplikace v jaderné fyzice či geologii.

V oboru mikrobiologie a sanační technologie zase v laboratořích uvidí na vlastní oči pod mikroskopem sinice a seznámí se s technologiemi, které proti nim bojují.

Taje jaderné fyziky

Kromě celoročního programu, který dětem liberecká univerzita nabízí, je připravena i řada jednorázových aktivit. Těmi nejbližšími je například přednáška Dany Drábové, která i těm nejmenším dokáže poutavě vyprávět o tajích jaderné fyziky nebo Putování za vědou a technikou, kterou organizátoři přirovnávají k jakémusi „pohádkovému lesu“ ve světě vědy a techniky a která dětem ukáže zajímavé pokusy ve zdejších laboratořích. Tato akce se koná 5. listopadu.

Internet nám nepomůže, stěžují si děti

Liberec, Mělník - Zajímají ho auta. Asi jako každého dvanácti či třináctiletého kluka. Jenže prohlížet v časopisech nebo na internetu mu nestačí. Chtěl by se věci dostat pořádně na kloub. Jak vypadá motor, jak při novém vývoji slouží počítačové modelovací systémy, co musí technik znát při konstrukci automobilů?

Odpovědí na to se dvanáctiletý Tonda nedočkal ani v hodinách fyziky, ani v žádném kroužku. „Chtěl bych se naučit víc o autech, o jejich konstrukci, o nejnovějších technologiích. Chtěl bych se podívat, i jak motor vlastně podrobně vypadá, ale k tomu bych se takhle zblízka nedostal,“ řekl mi tenhle vyčouhlý kluk gymnazista, který bude do Liberce na Dětskou univerzitu jednou za měsíc dojíždět až z Mělníka.

To, že to znamená vstávání brzy ráno, aby se sem s dalšími spolužáky dostal, a obětovat celou volnou sobotu, mu nevadí. To, co se tu během šestihodinových seminářů dozví, mu za to stojí.

„Chtěl bych jednou pracovat ve vývoji automobilového průmyslu,“ má už teď Tonda jasno. Stejně jako jeho spolužačka Lucka. Ta chce pro změnu studovat „MATFYZ“ a v budoucnu pracovat jako programátorka. Na Dětské univerzitě si proto vybrala obor robotika a elektrotechnika. „I když se z internetu o nových technologiích hodně dozvíme, nemůžeme si je nikde vyzkoušet,“ takhle doslova odpověděl na otázku, co ho sem přivedlo, Jakub z mělnické primy, který touží jednou po své firmě, v níž by realizoval své vlastní patenty. Jen o něco málo starší Honza se zase touží věnovat technologickým novinkám na železnici. Profesorka Dana Hilská své svěřence, zejména ty starší, pozoruje s velkým uspokojením.

„Ještě nevím, kterému oboru se budu v technice věnovat. Asi tomu, co bude, až vyrostu, potřeba,“ odzbrojí mě svou úvahou Jakub. Desetiletí manažerů zdá se odzvonilo.