VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dala jsem si plán naučit se sto slovíček denně

Liberec – Nový seriál Deníku představí cizince, kteří našli domov v Libereckém kraji. Další z nich je vietnamská překladatelka Lien Hoangová.

27.2.2017
SDÍLEJ:

Vietnamská překladatelka Lien HoangFoto: Ibrahim al Sulajman

 Do Liberce se paní Lien Hoangová přistěhovala před dvaadvaceti lety. Bylo jí patnáct, neuměla místní jazyk a celý svůj dosavadní život strávila ve svém rodném městě. Její rodiče stejně jako řada jejich krajanů začala v Česku pracovat jako obchodníci, ona sama už je ale představitelkou nové generace: vystudovala vysokou školu, živí se jako překladatelka a její děti mluví jak vietnamsky, tak česky. Přesto nezapomíná na tradice svého národa a snaží se je představovat i Liberečanům.

Proč jste se přestěhovali do Česka? A proč vlastně zrovna do Liberce?
Do Česka jsme šli asi hlavně z finančních důvodů, i když si myslím, že jsme se ve Vietnamu měli docela dobře. Tatínek pracoval jako policista, maminka provozovala obchod se smíšeným zbožím. Nebyli jsme na tom špatně, ale tatínek asi chtěl, abychom měli lepší život. A do Liberce jsme šli z jednoduchého důvodu – žil tady už strejda, který se živil jako překladatel.

Rozdíl mezi životem ve Vietnamu a v Česku musel být obrovský…
To ano. Ve Vietnamu se žije úplně jinak. Například se tam v té době vůbec necestovalo. Bydleli jsme ve městě jen kousek od venkova, ale já jsem tam byla za celé dětství jednou nebo dvakrát. Vůbec jsem nevěděla, jak tam lidé žijí, jak se třeba pracuje na poli. U moře jsem byla za těch patnáct let jednou. Moji rodiče na výlety neměli vůbec čas, pořád pracovali. Znala jsem jen město, ve kterém jsem vyrůstala, nic jiného. Teď už je to ale trochu jiné, teď už Vietnamci cestují po celém světě.

Jak velké je město, odkud pocházíte? Je srovnatelné s Libercem?
Nachází se asi sto kilometrů od Hanoje. Co se týče rozlohy a obyvatel, bude zřejmě mnohonásobně větší a početnější než Liberec.

Jaký byl váš příjezd do Liberce? Pro patnáctiletou dívku to asi musel být docela šok.
Zrovna jsem dokončila devátou třídu a měla jsem se rozhodovat, na jakou půjdu střední školu. Místo toho jsem musela nastoupit znovu do šesté třídy, protože jsem neznala jazyk, ani vaše zvyky a všechno bylo úplně jiné. Naštěstí s tím neměla paní ředitelka vůbec problém. Dnes už mohou děti nastoupit jen o jeden rok níž.

Jak jste zpočátku bojovala s češtinou?
Bylo to velmi těžké. Učila jsem se hlavně podle slovníků a hodně mi pomáhal i můj strejda, který uměl česky. Dal mi především základy gramatiky. Hodně jsem se ale učila i sama, opisovala jsem z tabule do sešitu, pak to překládala podle slovníku. Dala jsem si za cíl naučit se denně sto nových slov.

To muselo být v tom věku hodně náročné.
Bylo. Naštěstí jsem po dvou letech přestoupila na anglicko-francouzské gymnázium, kde probíhala výuka v angličtině. Spoustu předmětů jsem ale musela stejně zvládnout v češtině. Neměla jsem žádnou výjimku. A do toho jsem se učila i francouzsky. Teď už si z rancouzštiny sice pamatuji jen základy, ale dříve jsem se i domluvila.

A jak se vám líbil Liberec? Neměla jste problém si tady zvyknout?
Tak to byl asi osud, protože hned od začátku se mi tady líbilo. Všechno tady bylo jiné, úplně jiná architektura, jiný typ bydlení. Například ve Vietnamu jsme museli chodit spát v ponožkách a čepici, byty tam nebyly vytápěné a všude samá díra. Tady je sice venku zima, ale doma hezky teplo.

Co spolužáci? Jak vás přijali?
Všechno proběhlo bez problémů, protože jsem se s nimi domluvila v angličtině. Všichni se mi snažili spíše pomoci. Například moje češtinářka, když viděla, jak se snažím, mě omluvila z předmětů, kde jsem už měla náskok, a mohla jsem k ní chodit na hodiny češtiny. Chodila jsem k ní i na doučování a také to byla ona, kdo mi doporučil Euroregionální gymnázium.

Takže spíš než s diskriminací jste se setkala se vstřícností?
Vlastně ano. Některé děti sice měly občas tendenci nás napodobovat, ale to prostě děti dělají. Nebylo to nic hrozného.
Co dělali vaši rodiče, když jste se sem přistěhovali? Zpočátku prodávali ve stáncích. Taky si zde rychle zvykli, i když samozřejmě měli větší problém s jazykem. Oba dobře rozumí, s mluvením už je to trochu horší.

Jsou Češi v tomhle chápaví?Nebo jsou bezohlední a chrlí na Vietnamce česky?
Občas dokážou být nepříjemní, ale většinou jsou hodní.

Jak jste se vypořádala s českou kuchyní, která se od asijské dost liší?
V tomhle mám štěstí. Mně chutná všechno, takže jsem neměla problém ani s jídly v jídelnách. Moje děti mají naštěstí taky rády všechno. Ve školce jedí česká jídla, doma vařím vietnamská, ale oblíbily si i špagety a pizzu.

Vy sama jste překladatelka, ale jste vystudovaná inženýrka ekonomie.
Studovala jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze. Ze začátku jsem pracovala ve finančnictví, ale to mě moc nebavilo. Chtěli po mně, abych chodila po domech a nabízela produkty. Pak se narodily děti, takže jsem byla doma. A teď hlavně pomáhám ostatním Vietnamcům. Když někdo potřebuje poradit, nebo něco přeložit, může se na mě obrátit. Do budoucna bych si ráda udělala kulaté razítko, abych mohla být i soudní překladatelka.

Vietnamská komunita se nám Čechům zdá trochu uzavřená. Snažíte se více proniknout do české společnosti?
My jsme pohostinní a přátelští, ale moc se to o nás neví. Pořádáme spoustu akcí a byli bychom moc rádi, kdyby na ně Češi začali chodit. Na naše oslavy Nového roku zveme například i zástupce města. Já jsem ve vedení Vietnamského svazu v Libereckém kraji a naší snahou je představit vietnamskou komunitu společnosti a informovat o ní. Kromě toho je paradoxní, že vám připadáme uzavření, protože my si přesně tohle myslíme o vás. Tady přijdete domů, zabouchnete za sebou dveře a ani neznáte své sousedy. Ve Vietnamu máme dveře otevřené dokořán, pořád se navštěvujeme a žijeme více pospolu.

Na českých vesnicích to naštěstí pořád takhle funguje…
To je pravda, byla jsem na Moravě u kamarádčiných rodičů a byla jsem nadšená. Měla jsem štěstí, že jsem zažila zrovna Velikonoce. Chodili koledníci, všichni se znali, bylo veselo. Dokonce byla i zabijačka.
Je pravda, že Češi a Vietnamci žijí spíše vedle sebe než spolu, ale u dětí je to už jinak. Vidím ve svém okolí, že zapadly mezi své české spolužáky bez problémů.

Když ale dostudují, nevrátí se zpátky do své komunity?
Ne. Řada z dětí už ani neumí vietnamsky. Chodí do českých škol, mluví česky, mají českou mentalitu, chovají se jako Češi, takže budou i nadále žít jako Češi. Říkáme jim banánové děti, žlutí napovrch, bílí vevnitř. Vidím to i na své dceři, jak vyrůstá a vnímá život kolem sebe, jak komunikuje. A to se doma snažíme udržovat tradice a až budou starší, chci je ještě více seznámit s vietnamskou kulturou.

Co třeba Vánoce? Slavíte?
Cukroví zatím nepeču, ale jinak Vánoce pro zpestření slavíme. Máme taky stromeček, zabalené dárky… Pro nás je nejdůležitější Nový rok, MDŽ a Den dětí.

To je zajímavé. U nás Mezinárodní den žen degradoval komunistický režim, takže jej slaví spíše recesisti.
My ho slavíme také osmého března a je to pro nás spíše příležitost ke sblížení, setkávání se, kdy si zazpíváme, zatančíme, muži kupují květiny. Den dětí slavíme jindy než vy, v září. To se zase pořádají různé akce a hry pro děti.

Nemají Vietnamci, kteří přišli do Čech jako dospělí, problém s tím, že jejich děti žijí jiný životní styl než oni?
Pokud žijí v Čechách, tak ne. Myslím, že na děti tady nejsou tak přísní, jako by byli ve Vietnamu. Vietnamci kladou důraz na vzdělání, takže pokud si děti splní svoje povinnosti, mají volno. Jejich práce je učení, a pokud pomáhají rodičům v obchodě, je to proto, že chtějí. Vzdělání je pro Vietnamce základ, takže i když třeba nemají tolik peněz, tak šetří, aby dětem mohli zaplatit různé kurzy nebo doučování a ony pak šly na vysokou školu. Ve Vietnamu mívají lidé dokonce hned několik vysokoškolských titulů.

Takže tady vyrůstá generace Vietnamců, kteří opustí stánkové prodeje a večerky?
Ano. Pokud z nich budou obchodníci, tak v trochu jiném měřítku. Řada Vietnamců už vlastní například oděvní řetězce nebo sítě rychlého občerstvení. A mezi Vietnamci žijícími v Česku už jsou i lékaři, manažeři, herci, reportéři v televizi. Postupně najdou uplatnění ve všech oborech.

Kolik Vietnamců se momentálně stěhuje do Čech?
Počet už je stabilní, moc nových se jich už sem nestěhuje. Je to hlavně kvůli horším podmínkám v podnikání. Například v Liberci už stagnuje stánkový prodej a jediné, co vynáší, jsou nehtová studia a restaurace. Spousta Vietnamců už s podnikáním musela skončit a pracuje v továrnách.

Kdy jste byla naposledy ve Vietnamu? Chtěla byste se tam vrátit?
Naposledy jsem byla ve Vietnamu v roce 2011, jezdím tam za prarodiči. Zatím jsem neuvažovala, že bych se tam vrátila. Jsem tady zvyklá, život je tady v některých ohledech jednodušší. Například tady není tak konkurenční prostředí i podnebí je příjemnější. Ve Vietnamu je moc vedro, jsou tam problémy se smogem, infrastruktura není dobrá. Ale je to krásná země, teď tam začala jezdit spousta Čechů na dovolenou. Je tam dobré jídlo, život ve městě je luxusní a ani na venkově už není situace špatná.


Vietnamská překladatelka Lien Hoangová je dalším z protagonistů putovní výstavy Tady jsem doma, která představuje patnáct osobností různých národností, pro něž se stal Liberecký kraj novým domovem. Výstavu připravilo Komunitní středisko Kontakt společně s Krajskou vědeckou knihovnou Liberec, Libereckým krajem a městem Liberec.

Autor: Gabriela Volná Garbová

27.2.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
AUTOMIX.CZ

Až budete prodávat auto: 10 rad, jak snadno a rychle zvýšit jeho cenu

Liberecký obránce Radim Šimek se dočkal vysněné smlouvy v NHL. Bude hrát za San Jose Sharks.

Šimek sonduje, jak to chodí v San Jose: Budu teď hodně bombardovat Hertlika

Vlak z Liberce na Mácháč pojede i letos

Liberecko, Českolipsko - Pro velký úspěch bude i tyto prázdniny jezdit spěšný vlak Liberec Doksy.

FOTO: Muzeu v Liberci vévodí krásná Lagonda

Liberec – Místo „lidových plastových vozítek" trabantů tak návštěvníky Technického muzea v Liberci nově vítá elegantní Lagonda. Impozantní automobil není však jedinou novinkou. K vidění je také nezvyklý vůz Zündapp Janus a především unikátní sbírka historických jízdních kol.

FOTO: Kdysi jim patřilo celé Liberecko, teď po nich pojmenovali park

Liberec – Hned dva jejich příslušníci jsou čestnými občany Liberce. Eduard a Franz, hrabata rodu Clam-Gallasů. Jenže to je asi tak to jediné, co je v Liberci oficiálně připomíná.

Jednání s dopravci jsou tvrdá

Liberecký kraj - Hned dva dopravci vypověděli kvůli nedostatku finančních prostředků Libereckému kraji smlouvu na obsluhu autobusové dopravy.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies