Velkoformátové knihy jsou sice vizuálně zajímavé, přinášejí krásné fotografie a obsáhlý text, který jde hluboko k jádru problematiky, ale jejich příprava je časově náročná a výsledná cena se většinou pohybuje vysoko nad průměrem spotřební literatury. Roman Karpaš, autor, který jde proti současnému proudu, se nevzdává a bojuje s knižním trhem. Po Knize o Liberci pokračuje v impozantním projektu a detailně mapuje Jizerské hory. První díl původně třídílné série se věnoval mapám, kamení a vodě. Druhý díl, kvůli kterému změnil denní návyky, vyjde v listopadu a bude se jmenovat Jizerské hory, o rašeliništích, květeně a zvířeně. S rozhovorem nám pomohla i jeho žena, Mária Karpašová.

Nesetkáváte se problémem, že se na knižním trhu musíte utkat s dalšími podobnými knihami jako jsou ty vaše? Jak lze v dnešní době dostat velkoformátovou publikaci z malého nakladatelství na knižní trh?

Roman K.: Těžko! Už s prvním dílem se to nepovedlo. Podobných knih, které jsem vydal, se prodalo pět tisíc, dvakrát se dotiskovala. Říkal jsem si, Jizerské hory, to je velká oblast, budu se držet při zemi, vytiskneme tři tisíce kusů. No a zatím se neprodala ani tisícovka. Bylo to tak, že první díl vydělá něco,aby se mohl vydat díl druhý. Jenže kniha nevydělala.

A přesto chystáte pokračování?

Mária K.: Slíbil tři díly, tak je musí dokončit.

Roman K.: Je to rozdělaná věc. Ty knihy nemůžou existovat jedna bez druhé. Ta kvalita se projeví, až budou všechny pohromadě. První díl byl o neživé přírodě a mapách, druhý se věnuje živé přírodě. Kniha se navíc rozrostla natolik, měla 800 stránek, takže jsem ji musel rozdělit na dva díly.Čtyři tisíce za knihu dneska nikdo nedá. Když seženeme sponzory, tak vyjde příští rok. Už jsem se do toho ponořil a doufám, že to dokončím.

Myslíte, že se jedná o krizi tisku a tištěných publikací, nebo o finanční krizi?

Roman K.: Myslím, že hlavním důvodem je, že lidi nemají peníze.

Mária K.: Když si má někdo vybrat, jestli si koupí něco, co potřebuje, nebo knihu, co myslíte, že si vybere? Takové knihy si většinou lidi kupují k Vánocům nebo životnímu jubileu, protože jinak je to drahé. Tím, že máme málo sponzorů, se do ceny promítnou všechny náklady.

První část druhého dílu knihy o Jizerských horách už je v tiskárně, znamená to, že vyjde ještě letos?

Roman K.: Ano, 25. listopadu by měl být v Experimentálním studiu křest knihy. Všechno roste pod mýma rukama. Jsme zvědavi, co bude s třetím dílem, jestli taky naroste.

Pro koho jste tu knihu napsal?

Roman K.: Pro člověka, který je tady doma a zdejší kraj mu něco říká.

Jak byste charakterizoval Jizerské hory?

Roman K.: Mají vliv na životy náš všech. Lidi mají ty hory rádi.

Chápu to dobře, že jste vlastně nakladatelství jeden člověk?

Roman K.: Ano, autoři jsou samozřejmě externí. S kolegou redaktorem jsme pracovali v Severočeském nakladatelství na konci 80. let, tak jsme spolu zůstali.

Mária K.: No a když se vyskytne něco, co nikdo nechce dělat, třeba jako rejstřík, tak nastupuje manželka.

Roman K.: Distribuce byla už nad mé síly, tu nám zajišťuje vydavatelství 555. Já jsem o nakladatelství uvažoval už někdy v 90. letech. Uvědomoval jsem si ale, že není zas tak velký problém knihu udělat, jako ji potom prodat. Edice historických pohlednic byl náš společný projekt. Pak se naše cesty rozešly, pořád spolu ale spolupracujeme.

Sběratelství historických pohlednic je oblíbený koníček. Půjčují vám je sběratelé ochotně?

Roman K.: Někteří je půjčit nechtějí, ale většinou se domluvíme. Navíc za ně dostanou zaplaceno.

Mária K.: Někoho třeba i potěší, že je uveden v tiráži. Někdo naopak zapůjčí, ale nechce, aby bylo jeho jméno uvedeno a aby kdokoliv věděl, že má tak hodnotnou sbírku. Když jsme dělali edici historických pohlednic, tak jsme si docela užili. Potkali jsme několik velmi svérázných sběratelů. Něco od nich získat, to bylo neskutečné. Šli jsme do hospody za jedním pánem, o kterém jsme věděli, že má velkou sbírku, ale on nám jen opakoval, že žádnou sbírku nemá.

Čím jsou pohlednice pro lidi tak zajímavé?

Mária K.: Já si myslím, že z vypovídacího hlediska.

Roman K.: Řeklo by se, že pohlednice jsou o přírodě, o městech, zvířatech, určené ke gratulacím a podobně. Nevěřil byste ale, za jaký póvl jsou považovány pohlednice s gratulacemi. Vydání s pohlednicemi psů, nejlepšími přáteli člověka, byl naprostý propadák. Nikdo to nechtěl.

Jak snáší autor situaci, kdy zarytě pracuje na knize několik měsíců, a když se objeví v prodeji, nikdo ji nekupuje?

Mária K.: Já myslím, že už je na to připravený. Málo- kdy se podaří správně odhadnout náklad. Když vyšel první díl o Jizerkách, říkali jsme si, je to fenomén, bude se prodávat, ale ukázalo se, že 1700 korun je pro někoho moc i na Vánoce. Ono se to prodá, ale bude to trvat. A když budete potřebovat zaplatit složenky, knihami je nezaplatíte.

Roman K.: Je to zklamání, samozřejmě. Teď už to vím.

Co je pro vás satisfakcí? To, že se kniha vytiskne a reálně existuje?

Roman K.: No jistě. Něco po mně zůstane.

Mária K.: My jsme vlastně začali s knihou o Liberci. Protože jsme vůbec netušili, jestli se bude prodávat, tak jsme se spojili s velkým vydavatelstvím. Navíc jsme posílali lidem dopisy, aby si ji objednali ještě předtím, než vyjde. No a nakonec, když kniha byla hotová, celý náklad byl předobjednán a zbylo asi 200 kusů. Bylo zrovna před Vánoci a nám každých pět minut někdo volal,že chce knihu o Liberci. Náklad se prodal a vyšlo i druhé vydání. Vydělalo na tom ale vydavatelství. Kdybychom to vydali sami a nebáli se, mohli jsme na tom vydělat my.

Celý život žijete v Liberci, co vás přimělo zůstat? Byly to Jizerské hory?

Roman K.: Já nevím.

Mária K.: Bylo to kvůli Jizerským horám. Já jsem se sem musela přestěhovat ze Slovenska.

Roman K.: Já jsem chtěl jít do Prahy, ale prošvihl jsem tu správnou dobu. Kamarádi mě zvali, jsi zahrabanej v Liberci, co tam budeš dělat? Záviselo to ale na bytové otázce. V tomhle jsem dost nepraktický. Navíc jsem v té době připravoval Malou výstavní síň. Zůstalo to tak na půl cesty. Teď už sem patřím. Je fakt, že jsem si během práce na Jizerky dost zvykl a teď už by mi asi chyběly.