VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Chceš poznat společnost, nauč se jejich jazyk

Liberecký kraj - /ROZHOVOR/ Nový seriál Deníku představí cizince, kteří našli domov v Libereckém kraji. Další z nich je syrský fotograf Ibrahim al Sulajman.

20.2.2017
SDÍLEJ:

Syrský fotograf Ibrahim al Sulajman, portrét z výstavy Tady jsem domaFoto: Ibrahim al Sulajman

Narodil se u bájné řeky Eufrat, svou rodnou zemi hned tak ale nespatří. Naposledy navštívil fotograf Ibrahim al Sulajman Sýrii v roce 2008 a momentálně není v kontaktu ani s řadou příbuzných, kteří zůstali ve své vlasti. „Bratr stojí na straně vlády, takže se s ním nestýkám. A ostatní nechci ohrozit. Žijí v zóně, kde vládne buď Asad nebo ISIS a je přísně hlídaná. Kontakt se mnou by jim mohl ublížit," vysvětluje fotograf, který stojí v opozici proti prezidentovi a kterému válka vzala už devět příbuzných.

Sedíme v liberecké kavárně Praha a během několika minut se pan Ibrahim zdraví s několika dalšími návštěvníky. Díky své otevřené povaze a povolání má tento domestikovaný Syřan v Liberci více známých než leckterý domorodec. Náš rozhovor však nemůžeme začít jinak než vyhrocenou situací na Blízkém Východě.

Jaká byla v Sýrii situace, když jste tam byl naposledy?

Přirovnal bych to k časované bombě. Situace se zhoršovala. U moci už byl několik let Bašar al Asad, kterého dosadil loutkový parlament a dokonce kvůli němu snížili minimální věk potřebný pro prezidentskou funkci. Už tehdy ovládal všechno. Dosazoval své příbuzné na výhodná místa, například největším podnikatelem v Sýrii byl jeho bratranec, znárodňovali půdu a rozdělovali ji mezi funkcionáře, kontrolovali média i školství. Taky se říkalo, že pokaždé, když se někomu z jeho rodiny narodí syn, vznikne nová tajná služba. Už tenkrát jich v Sýrii bylo třináct. Takhle bych mohl dlouho pokračovat. Když jsem se tenkrát chtěl sejít s kamarádem, dozvěděl jsem se, že je ve vězení kvůli rozvracení republiky.

Zpočátku ale jeho vláda vypadala nadějně, ne?

Sliboval reformy, ale nesplnil je. Situace se pořád zhoršovala, například nechal zatknout děti za posměšné nápisy. Když si pro ně rodiče přišli s tím, že jsou už řádně potrestány, řekli jim, že jestli chtějí děti, tak ať jim tam nechají svoje ženy, že budou mít další. Lidé proto začali demonstrovat, ale on do nich nechal střílet. A to byl konec. Když zabijete člověka, je to pád režimu.

Vy jste ale Sýrii opustil už mnohem dříve?

Ano, české občanství mám od roku 2000. Nedostal jsem je na politický azyl, takže jsem se mohl do Sýrie jet podívat. Byl jsem tam třikrát.

Proč jste vlastně odešel?

V Praze jsem vystudoval žurnalistiku, ale tu jsem v Sýrii dělat nechtěl. Musel bych fotit papaláše. Chtěl jsem jít proto učit na základní školu. Ale ani to už nebylo jednoduché, musela to schválit policie a já jsem neprošel z politických důvodů. Problémy jsem měl i s cestovním pasem, který se mi nakonec podařilo získat díky kamarádovi, co měl známého na ministerstvu vnitra. Jinak bych zřejmě musel utéct před režimem do Libanonu.

Myslíte si, že česká média o situaci v Sýrii informují objektivně?

To rozhodně ne, někdy nevím, jestli koukám na ČT24 nebo Russia Today. Já tedy nesleduji komerční televize, jen veřejnoprávní a občas se musím dost divit. Teď zrovna, když informovali o třinácti tisících lidech, které nechala vláda popravit, si do studia pozvali Libanonce nebo Egypťana. Což nechápu, žije tady přece spousta Syřanů.

Řada Čechů prezidenta Asada obhajuje…

Ano, a nechápu to. Už jsem se s tím setkal mockrát. Argumentují tím, že Asad držel sekulární stát, stejně jako je Česko. Ale Sýrie byla sekulární vždycky. Nebo ho obhajují, že chrání křesťany. Což je u Čechů, kteří jsou většinou ateisté, ještě absurdnější.

Setkáváte se v Liberci s krajany?

V Liberci je to trochu komplikované. O jednom vím, ale ten se snaží být neutrální. I když jsem tedy o něm slyšel něco jiného. A ve válce stejně neutralita neexistuje.

Změnil se přístup lidí k vám poté, co kulminovala uprchlická krize?

Je to velký rozdíl. Mediální masáž ovlivnila hodně lidí. A to i ty, které znám třeba už deset let. Jeden známý mi dokonce řekl: „Kéž by všichni byli jako ty." A já na to: „A ty ses bavil s ostatními? Ty je znáš? Já jsem z nich nejhorší. Řada z nich dokonce zveřejňuje hoaxy. (mystifikující zpráva šířící se prostřednictvím sociálních sítí, poz. red.) Média takhle zneužila například fotografie Jana Šibíka, pod které uvedla, že po sobě nechávají uprchlíci odpadky. Přitom jim tam na místě radí, aby tam ty věci nechali a vzali si jen nejnutnější.

My máme o uprchlících zkreslené představy. Co si ale myslí oni o nás?

Samozřejmě když slyší Zemana, myslí si, že takhle u vás uvažují všichni. Ale v zemi, kde panuje diktátor, lidem těžko vysvětlíte, že postoj prezidenta není postojem celé společnosti. A lidé u nás měli o Evropě často hodně zkreslené představy. Například, když se dříve mluvilo o táboru lidu, mysleli si, že tady bydlíte všichni v nějakém táboře. O Rumunech se zase říkalo, že nemají ani na toaletní papír, proto používají stránky z Bible.

Vraťme se teď od světových problémů k vašemu osobnímu příběhu. Co vás překvapilo, když jste přijel poprvé do Čech?

Když jsem vylezl z letadla, první, co jsem viděl, byl traktor, který řídila žena. To u nás neexistovalo. Nejenže u nás řídili traktory jen muži, ale traktorista to musel být pořádný tvrďák. Tak z toho jsem byl opravdu v šoku. A pak taky první večeře tady. Kamarád, taky ze Sýrie, mě vzal do restaurace a objednal mi guláš. Já se samozřejmě sháněl po pečivu, protože knedlíky jsem neznal. Samozřejmě to udělal naschvál. No, nechutnaly mi, chtěl jsem housky. Servírka se tomu strašně smála.

A co teď? Už jste si asi zvykl na českou kuchyni?

Už mám rád i knedlíky. Ale záleží, kdo je vaří. Obecně jsem s českou kuchyní problémy nikdy neměl. Na kolejích jsme dokonce často vařili.

Na studentský život většina lidí ráda vzpomíná. Co vy? Jak jste ho prožil?

Na kolejích to bylo nejlepší. U nás bylo pořád plno. Měl jsem největší konvici, co se dala tenkrát sehnat, a spousta lidí ke mně chodila na čaj. Vždycky říkali, že vařím nejlepší čaj. Dělal jsem ho po syrském způsobu. Chodili k nám studenti všech národností a všichni jsme mluvili česky.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučil bez problémů komunikovat v češtině?

Dlouho, je to nejtěžší jazyk. Čeština a arabština jsou nejtěžší jazyky. Arabština má dokonce složitější gramatiku než čeština. V té aspoň vím, že jsem něco udělal špatně, v arabštině to ani nepoznám.

Čtete knížky v češtině?

Čtu. Můj nejoblíbenější autor je Karel Čapek. Toho jsem četl hodně. Dokonce jsem i přeložil Bílou nemoc. To je úžasná hra, pořád aktuální. Z české literatury je do arabštiny přeložená řada věcí, populární je například Švejk.

Ne každý se je ale schopný češtinu naučit. Spousta cizinců to vzdá?

Já nechápu, jak je možné, že tady někdo žije roky a nenaučí se jazyk. Vždycky, když potkám Araba, říkám mu, hlavně mluv. Jestli chceš poznat společnost, musíš se naučit jazyk. Nesmíš být uzavřený, nestyď se zeptat. Neboj se, neřeknou ti, že neví. Čím více toho umíš, tím spíše se zapojíš do společnosti. Třeba v prvním ročníku mi jeden kamarád řekl: „Ibi, ty si zvíře." Já se zasmál, ale v duchu jsem se urazil. U nás je to urážka. Ale já jsem věděl, že ten kamarád mě má opravdu rád. I jeho rodiče mě k nim pořád zvali. Tak jsem se zeptal a dozvěděl jsem se, kdy je to pochvala a kdy nadávka. Musel jsem se prostě naučit rozlišovat, když někdo jen tak řekl „ty vole, šel jsem tam" nebo „ty vole, cos to udělal".

Ale co když je někdo introvert?

Samozřejmě tady žijí i takoví cizinci. Ti se pak ale špatně učí a jsou nespokojení. Znám jednoho, který tady žije už patnáct let a pořád mluví, jako by přišel včera. Je na něm vidět, že nerozumí Čechům, že nepozná pointu. Jednou se mě zeptal, jak to, že jsem se smál, když mi jeden kamarád řekl z legrace uprchlíku. A já na něho: to je právě ta pointa.

Pochopit humor v jiném jazyce je asi nejtěžší, ne?

Třeba Cimrmani. Když jsem je viděl poprvé, koukal jsem jak blázen, čemu se všichni smějí. Pro mě to byl nesmysl, ale řekl jsem si, že tomu musím rozumět. A teď je mám rád.

Všimla jsem si, že vy děláte vtipy v češtině naprosto s přehledem…

Snažím se pořád zdokonalovat. Hodně čtu, když něco nevím, jdu se podívat do pravidel nebo na google. Jednou jsem dokonce řek při rozhovoru o někom, že je doktor Cvach české politiky. Ten novinář se smál a divil se, jak to, že znám Cvacha. Ale nemůžeš přece poznat společnost, když neznáš jazyk. To je základ všeho. Ale musíš chtít.

Vy se živíte jako fotograf, fotíte sociální a street fotografii. Jaká má specifika druh fotografie?

Nedávno se mě na výstavě v Polsku ptal fotograf, jak dlouho fotím, protože jemu to nejde. Já jsem mu řekl, že za prvé to musí mít v sobě, za druhé na to musí být oko. Já mám tu fotku v hlavě ještě předtím, než zmáčknu spoušť. A funguje to tak u všech druhů fotografií. I když fotím akty, vím přesně, jak má snímek vypadat. A já i v době digitálů fotím na jedno cvaknutí. Pro mě je důležité, aby ta fotka měla příběh.

Jak si vyhlížíte protagonisty svých street fotografií?

Někteří se asi nefotí rádi. Měl jsem tady v Liberci vyhlídnutou jednu starší ženu, kterou jsem chtěl vyfotit. Často posedávala na Soukeňáku, ale vždycky, když mě viděla, tak přede mnou utíkala a posílala mě s tím foťákem někam… Jednou jsem ji ale zahlédl, jak stojí před výkladní skříní, jen jsem si změřil, jak daleko ode mě stojí, pak jsem se rychle otočil a cvak. Dneska každý dělá, že je photografer, že je art… Digitál bohužel umožňuje fotit každému. Ten je dobrý pro maminky na mateřské, který si fotí děti. Dokud ovšem nenapíše na facebook, že fotí děti za pět set. A lidé bohužel dneska nehledají kvalitu, ale koukají na cenu. Stačí, když se podíváte na fotky našich babiček. Jak byly vyšperkované, ti fotografové byli umělci a lidé si fotografií opravdu vážili. Zajímalo by mě, jak se budou v budoucnosti hodnotit současné fotografie. Bohužel se za umění dnes často vydává něco, co nemá žádnou hodnotu. Co je nic…

Syrský fotograf Ibrahim al Sulajman je dalším z protagonistů putovní výstavy Tady jsem doma, která představuje patnáct osobností různých národností, pro něž se stal Liberecký kraj novým domovem. Výstavu připravilo Komunitní středisko Kontakt společně s Krajskou vědeckou knihovnou Liberec, Libereckým krajem a městem Liberec.

Autor: Gabriela Volná Garbová

20.2.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Rozkopáno bude u Máchova jezera i během letní sezony

ANTONÍN HUDSKÝ Narodil se 20. března 
v liberecké porodnici mamince Dagmar Hudské 
z Liberce. 
Vážil 3,50 kg a měřil 52 cm.
5

Hlasujte pro nejhezčí miminko 12. týdne roku 2017

Maria Gornalova a Alexey Yurakov o své kariéře a baletní škole

Liberec – /ROZHOVOR/ Baletní soubor libereckého Divadla F. X. Šaldy na sebe v posledních letech poutá pozornost několika zajímavými představeními. Svou zásluhu na tom mají také sólisté souboru, Maria Gornalova a Alexey Yurakov. V Divadle F. X. Šaldy působí od roku 2009 a stačili zde vytvořit několik pozoruhodných rolí.

Liberec udolal Brno a zajistil si postup

Brno – Liberečtí volejbaloví mistři zvládli 1. kolo play off extraligy a v repríze posledního finále ve čtvrtfinále vyřadili vzdorující Brno 4:2 na zápasy.

Policie chytila podvodníky s auty

Liberecký kraj – Nabízeli ojetá auta za „pěkné" ceny, zkasírovali peníze, ale noví majitelé se svých vozů nikdy nedočkali. Policii Libereckého kraje se podařilo odhalit české buňky mezinárodního gangu podvodníků s ojetinami a sedm cizinců už čeká na soud ve vazební věznici.

Primátor se naštval na Změnu

Liberec – Paragrafu 105 Zákona o obcích chce využít primátor Liberce Tibor Batthyány. Není totiž spokojen s tím, jak se poslední dobou v radě města hlasuje. Většinu v ní má totiž Změna pro Liberec, která má 5 hlasů, zatímco členové bývalého ANO jen 4.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies