Cena mě těší, ale stejně skončím „na pracáku"

24. 9. 2014

Habartice (Frýdlantsko) - V soutěži Svazu měst a obcí ČR byl vyhlášen nejlepším starostou Libereckého kraje za roky 2010 až 2014. František Kryšpín v čele Habartic už ale stojí od roku 1991.

František Kryšpín. | Foto: Deník

V čele Habartic stojí František Kryšpín více než třetinu života. Původně o to přitom příliš nestál. „Před revolucí jsem tu dělal tajemníka a po převratu jsem chtěl odejít. Lidé mě ale doslova „ukecali", abych zůstal. Nikdo tenkrát nevěděl co a jak. Tak jsem na to kývl. A jsem tu dodnes," říká. Teď si za své působení v čele malé vesnice vysloužil titul Starosta roku 2014 až 2014.

Čemu podle vás za ocenění vděčíte?

To je těžké říct. Hlavně proto, že už moje maminka mi říkala, že samochvála smrdí. Asi to bude tím, že tu práci už dělám nějaký pátek a je za mnou cosi vidět. Protože jen za odpracované roky se nedává. Líbilo se mi, co řekl prezident Zeman. Že si váží všech, kteří projdou druhým a dalším volebním obdobím. Protože starostou se může stát každý, kdo lidem něco naslibuje. Ale ti, kteří projdou vícekrát, už z toho naslibování musejí něco udělat, něco splnit. Tak jsem asi udělal a splnil.

Byla pro vás cena překvapením?

Naprostým. Ve svazových novinách jsme si přečetl, že kandidátů je asi 600. Pozvánku na vyhlášení ale dostali i kolegové z jiných měst a obcí kraje, takže jsem nic netušil. Samozřejmě jsem na Hrad přijel, protože taková pozvání se neodmítají. Ale do poslední chvíle jsem sázel spíše na kolegu Canova z Chrastavy.

Co na cenu říkají lidé z Habartic?

Moc jsem neříkal, že někam jedu, ale teď už to vědí. Chodí za mnou a někteří mě přemlouvají, abych ve vedení obce zůstal. Ale odmítám to.

Nebudete už na starostu kandidovat? Teď, když máte potvrzeno, že to děláte dobře?

Nebudu. Kandiduji jen do zastupitelstva. Už jsem víceméně důchodového věku a je třeba, aby funkci někdo převzal. Uznávám a oceňuji starosty, kteří zůstávají i 40 let. Ale kdyby to se mnou lidově řečeno „praštilo", jen bych vesnici uškodil. Takže bude lepší, když přijde někdo nový s chutí do práce. Rád mu předám své zkušenosti a poznatky.

Jak takové předávání po skoro čtvrtstoletí praxe bude vypadat?

To jsem také zvědavý. Už asi tři měsíce sepisuji předávací protokol. Běžně obsahuje údaje o financích, rozpracované věci, připravené akce. Já už jsem na bůhvíkteré stránce a pořád není konec. Asi budu předávat své zkušenosti po svazcích.

Kam po nástupu nového starosty míříte?

Vidíte, to je paradox. S oceněním Starosta roku skončím s největší pravděpodobností v evidenci Úřadu práce. V únoru totiž odcházím do důchodu a těžko mě někdo na ty tři měsíce zaměstná. Ale beru to s humorem.

Žádná funkce už vám na úřadě nezbude?

Možná že ano. Vypadá to, že bych mohl dělat kronikáře, tedy spíše zapisovatele. Vlastně už ho dělám od roku 1999, kdy zemřela naše kronikářka. Jen bych na to teď měl daleko více času. Jak ale říkám, kronikář to není. Protože ten zapisuje minulost, já zaznamenávám přítomnost. A navíc si musí člověk podle našich mdlých zákonů dávat dost pozor na pusu. Těžko může napsat, co kde kdo ukradl. I když to bývají nejzajímavější kroniky. Jenže ti kronikáři, kteří to takhle píší, pak ze zkušenosti vydrží maximálně rok.

Když se jako odcházející starosta podíváte zpátky, na co jste nejvíce pyšný?

Hlavně na to, že jsme se nikdy nepředlužili, jako to bývá jinde. A že jsme odolali tunelování majetku. Pochopitelně se podařila řada důležitých věcí v obci, ať už jsou to chodníky, oprava silnic, kompletní rekonstrukce školy a tělocvičny. Nebo budovy úřadu, která byla nejošklivější v celé obci. Jako plus vidím také to, že se vždycky podařilo přitom věnovat peníze i na podporu sportu nebo hasičů.

A co vás ve vesnici pálí?

Zvýšená příhraniční kriminalita. To asi nejvíc. Podle statistik policie je sice kriminalita tady průměrná, ale je to tím, že lidé drobné krádeže už ani nehlásí. Musím však říct, že už to není tak hrozné jako dřív, kdy se tu přepadávali lidé nebo zloději odnášeli celé střechy. Nicméně pořád s krádežemi bojujeme. Policie tady sice na hranicích je často, ale ve dne. My máme tu smůlu, že sousedíme s pětitisícovým městem s obrovskou nezaměstnaností. Lidé tak musí být stále ve střehu.

Máte nápad, jak z toho ven?

Možná by byla šancí společná služebna policií obou států, jako to mají třeba na hranicích Polska a Německa.