VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Běžkyně Ivana Pilařová: Písečná výzva - Marathon des Sables 2009

Liberec - /REPORTÁŽ/ Běžecká vytrvalkyně Ivana Pilařová se doslova vyžívá v bězích, které jsou na hraně. Absolvovala řadu maratonu, i ty v Himálájích, v Jižní Africe, napříč Alpami. Tyto extrémní závody neměří jen klasicky kolem 42 km, ale jsou podstatně delší.

16.4.2009
SDÍLEJ:

Ivana Pilařová na Sahaře.Foto:

Naposledy běžela Marathon des Sables na Sahaře, nejtěžší etapový běžecký závod na světě. Takový Dakar v motorismu. Dejme prostor vyprávění aktérky toho nejextrémnějšího etapového závodu.

Příprava

Přípravě na závod jsem obětovala mnoho tréninkových hodin, od ledna do poloviny března jsem naběhala 750 kilometrů (většinu s batohem vážícím 6 – 9 kg) a dalších 550 km jsem najela na běžkách. Mnoho času jsem strávila sháněním toho nejlehčího - jídla a vybavení - s vědomím, že doslova každý gram je důležitý. Několik měsíců předem „žiji na Sahaře“, neustále přebírám vybavení, převažuji, doplňuji, vyhazuji.Sbalený batoh váží 10 kg, s touto zátěží to musím odběhnout. Sedm dní se nebudu převlékat a nejspíš ani mýt, nebudu skoro nic jíst, budu hovořit a myslet anglicky a orientovat se podle kompasu a mapy. Stresuji se několik měsíců. Po oběhu Balatonu týden před odjezdem už vím, že se do Maroka těším.

V Africe

V marockém Quarzazate prší, v poušti to bude jistě jinak. Na cestě trvající 6 hodin každých 5 km projíždíme rozvodněnou řeku. Už jsme v poušti, leje jako v Jizerkách. Po Sahaře tečou řeky a rozlévají se jezera. Dobrý úvod, celkem logicky nekončíme v bivaku. Skrz něj tečou proudy vody, organizátoři utopili až po střechu v řece terénní auto. Končíme v hotelu. Přichází však to, čeho jsem se nejvíce bála – komunikace. Nikdo nic neví, všichni chodí odnikud nikam. Já také, navíc ještě ničemu nerozumím a nemám se koho zeptat.

Trčím sama na pokoji a je mi strašná zima. První etapa je zrušena z důvodu povodní, bude až ta druhá. Mám pečlivě přeložený popis cesty, první mapa je tedy k ničemu (postupně se ukázalo, že i zbývající). Také proběhla kontrola vybavení a kontrola zdravotního stavu – akce na celý den, nekonečná fronta s nejistým výsledkem. Bojí se všichni – když něco nemáš, pravděpodobně končíš dříve, než jsi začal. Prošla jsem, musela jsem anglicky vyjmenovat obsah mojí lékárny. Sehrála jsem příznaky několika chorob s tím, že moje lékárna je umí vyléčit. Prošla jsem, mám číslo 152.

1. etapa – 33 km

Na Saharu se vrací slunce, do tváří organizátorů se vrací úsměvy. Vše špatné zapomenuto, 812 lidí ze 40 zemí světa stojí na startu před mystickou startovní bránou s logem, o kterém jsem snila roky. Všichni pádí, běhají zběsile i v dunách – nahoru i dolů. Po několika kilometrech většina lidí jde, já si užívám svého pomalého běhu. Jsem v polovině etapy a je mi úžasně. Běžím a nestojí mě to žádné úsilí – zvláštní stav. Předbíhám spousty pochodujících lidí. Jsem na první kontrole a dostávám první láhev vody (každý má tu svoji popsanou, aby se vědělo, kdo odhazuje lahve v poušti). Na dvacátém kilometru po překonání hřebenu se otvírá nekonečné údolí – cesta až za obzor. Áááách, zní davem při představě, že musíme na konec (několika dalších) údolí. Je to na hlavu, ale kdo jednou v poušti byl, toho to nepřekvapí.

Bavím se tím, jak se blíží hory na konci údolí. Je to jako ZOOM, přibližují se a přibližují. Závěrečných 5 km je v dunách, je to hodně vyčerpávající – nahoru jako hlubokým sněhem, hned prudce dolů rozdupaným hlubokým pískem, pak rovinka (to by se mělo běžet) a znovu. Na vršku další duny je vidět, že to jen tak nekončí. Jsem v pohodě, nic mě nebolí, zdolávám kilometr za kilometrem a už vidím bivak. První pohled je úžasný – 110 stanů běžců a obří plocha pro zázemí – celkem kilometr čtvereční. A už jsem v bráně, v cíli. Fasuji vodu a jdu bydlet. Cesta kempem je dlouhá, všude je daleko – pro vodu, do stanu, k lékaři, na start. Stan je takové áčko bez přední a zadní stěny. Po západu slunce je zima. Strašná zima. Ve všem co mám lezu do spacáku a do rána zimou nespím.

2. etapa – 36 km

Konečně slunce, trochu se ohřívám. Vařím kafe a kaši a přemýšlím, jak po probdělé noci budu fungovat. Stojím na startu a je mi zase zima – nejen mě, klepou se všichni, Silně fouká, je zataženo. Hltáme první kilometry a postupně roztáváme, vylézá slunce. Ani jsem si nevšimla, až v kempu se mi slunce připomene oteklými a spálenými pruhy kůže na nohách. Dnes je to těžší, postupně začíná být jasné, že soupeři nejsou to hlavní – hlavní je dokončit a přežít. Mě se to zatím daří, jsem sice pomalejší než včera, ale pořád je koho předbíhat. A opět večer do stanu. V pohodě vařím a odpočívám. Musím dohnat ten spánek. Zimu řeším zabalením do koberce, který je na zemi ve stanu. Je to neuvěřitelně špinavý kus kokosáku plný písku.

3. etapa – 91 km

Ráno čekají hned dvě překvapení. Než jsme mohli cokoliv udělat, přišla parta beduínů a doslova nám odnesla stan nad hlavami. Nejen nám, za chvíli to potká celý tábor. Je to úžasná podívaná. Představte si, že by vám v 6 ráno někdo odnesl stěny a strop ložnice a koupelny a to samé by se stalo všem sousedům. Takový panelák bez stěn a stropů. V mžiku celý prostor kempu vypadá jako tábor utečenců. Druhé překvapení nás srazí do kolen. Místo plánované etapy 70 km nám organizátoři připravili lahůdku – 91 km. Je to tak a je to ve 24 leté historii nejdelší a nejtěžší etapa a nikdy prý ani v budoucnu nebude delší. Z toho půlku půjdeme v noci, tato etapa je dvoudenní, ale zato non stop.

Na startu je jak před funusem, každý si to představuje. Vzhůru do pekla! Slunce pálí jak ďas, je půl desáté ráno. Kromě čela závodu dnes nikdo nezávodí. Nepadají ani obvyklé legrácky, ticho jako na hřbitově. Na dvacátém kilometru mě strašně bolí záda a vůbec mi to nejde. To brzy. Nepřipouštím si, že mám před sebou 70 km. Kdo se jednou dá na pochod, nemá jiné cesty, než dopředu. Moc to nefunguje. Když to jde, tak to jde, když to nejde, tak se musí běžet a všechno časem přejde. Ano, i mě to nakonec přešlo. Sápu se dál a je mi dobře. Užívám si ale jen pár hodin. Slunce se kloní k západu, nevěřím, že ty červené značky budou ve tmě vidět.

Propadám panice, že zabloudím. Běžci se roztáhli, sem tam je někdo vidět, za chvíli bude černočerná tma a ke kontrole je ještě daleko. Je to tady, čelovku mám v batohu, stejně jako ostatní, nikdo nevidí nikoho, všichni si mysleli, že to za světla dojdou. Nikdo nechce zastavovat a hledat světlo, snad to už bude kousek. Probleskují světla kontroly, pro tuto chvíli jsem zachráněná, ale co bude pak? Je mi strašná zima a nic nevidím, mám hlad a strach a jsem zase sama. Teď závidím týmům, kdy jde třeba pět lidí spolu, jeden vpředu řeší orientaci, udává tempo a zbytek se veze – jen jdou a na nic nemyslí a časem se vystřídají. Na kontrole jsou desítky světel – každý něco dělá a svítí vlastní čelovkou, ale jinak je všude tma, Vůbec nevím, kudy z kontroly pryč. Nakonec nacházím svítící tyčku a vyrážím. Zase jsem sama v poušti, je absolutní tma, navíc jsem v dunách, na vršku je vidět bod, dole absolutní nic. Duny jsou velmi prudké – nahoru se leze po čtyřech, dolů organizovaný pád. Po hodině jsem dala tři kilometry. Světla míří do kopce, hodně do kopce. Není to duna, to je prý dobře, slyším před sebou.

Sápeme se neuvěřitelně prudkým svahem, korytem napadaných volných kamenů a písku, nic nevidím, padám chvíli dopředu, chvíli dozadu, lezu po čtyřech. Neschůdné i za světla, navíc to nekončí. Netěším se na vršek, protože vím, co bude dál – to samé dolů. Není to stejné, dolů je propast, kde se týmy spouští po podaných rukách. Chvíli si sedám, najím se a uklidňuji se, abych to sešla ve zdraví. Po sérii pádů jsem dole. A zase jsem sama, nikde nikdo. Cesta je ale rovnější, tak jsou vidět světla. Už dávno měla být další kontrola, ale nikde nic. Tady se láme chleba, je to nadoraz, na krev. Jsem u světelné tyče a pode mnou je propast. Nevěřím, že je to tudy, ale nevidím jinou cestu. Musím na někoho počkat a musím se ho udržet. Ze tmy se noří Ital Carlo, známe se z Tunisu. Beze slova mi podá mi ruku a zvedá mě ze země.

Má toho taky dost. Pajdáme spolu a dojdeme na kontrolu. Musím si nutně odpočinout. Vařím čínskou polévku, na kterou se těším 30 km. Kolem mě obraz zkázy. Spousta lidí padla do písku do spacáku a spí s rozsvícenými čelovkami. Někteří ošetřují krvavé nohy. Někdo se jen tak plouží. Na chvíli zalézám do mého tenoučkého spacáku, ale je mi strašná zima. Zvedám se a jdu dál. Ale kudy? Zase jsem sama a zase nevím kam. Spousta světýlek, ale nikdo na cestě. Navíc fouká, přichází písečná bouře, zvedá se písek, špatně se dýchá a není nic moc vidět. Ze tmy se noří Carlo, nebyli jsme domluvení, jásám. Před námi je 17 km údolí (naštěstí není vidět), svět se scvrkl na dobytí dalšího a dalšího postupového světla. Carlo to docela valí. Za žádnou cenu se nechci pustit, různě padám, zase ho dobíhám.

Nikdo na nikoho nečeká, nikdo nic neříká, nejsou síly, je to jako ve vysokých horách, každý sám za sebe. Jsme utahaní, zakopáváme o šutry a keře, oči unavené, ale musíme se dostat k poslednímu kontrolnímu bodu. Každým krokem se tam blížíme, každou minutou se blíží svítání, už vidím úzký proužek světla před sebou. Za světla bude úsilí poloviční. Hraju krásnou hru – jako co bude dřív, jestli světlo nebo kontrola. Oba výsledky jsou úžasné – od kontroly je to totiž už jen 11 km do cíle. Vyhrálo světlo. Ohlížíme se s Carlem nekonečným stoupajícím údolím, utrousím italskou nadávku, směje se jako malý kluk. Od kontroly to valíme do cíle. Teď už je jisté, že to dáme. Stojíme spolu v cíli, je 8 hodin ráno. Nemůžu dojetím ani poděkovat. Tečou mi slzy. Později píšu v dopisu: Milý Carlo, navždy pro mě zůstaneš rytířem z dávných časů, který sestoupil z nebes a dovedl mě tmavým peklem ke světlu a teplu – do cíle. Nikdy ti to nezapomenu. To není z pohádky, to je pravda.

4. etapa – 42,2 km

Vstáváme do slunce (stan zase odnesli), útrapy včerejška jsou pryč. Dnes je poslední etapa, zato maratonská. Na startu to vypadá, že už jsou všichni v cíli, samé legrácky a úsměvy. Hned na začátek stoupání na hřeben a po chvíli další. Nemohu uvěřit, že jsem včera doběhla 90 km a dnes zase běžím. Než se rozkoukám, jsem v polovině! To není možné, kdo to za mě odběhl? Od kontroly vedu v duchu rozhovor s panem Krausem v pořadu Uvolněte se, prosím. Výborně se bavím a vydrží mi to 10 kilometrů. Běžím tam, kde ostatní jdou, je mi krásně, občas fotím. Samozřejmě mi ta pohoda až do cíle nevydrží, zase kopec, kolikátý už? Nemůžeš? Tak se nech vyfotit a ono to dál půjde lépe. Toužebně doufám, že za hranou na obzoru uvidím cíl.

Najednou zpoza hrany vykoukne česká vlajka. Od rána ji vyhlížím a dočkala jsem se. Normální člověk to tak neocení, s českou vlajkou se potká tak na 1. máje, u voleb nebo na státním pohřbu, ale na závodech to je jinak. Je málo krásnějších pohledů, než na české barvy na Sahaře. Na hraně je Libor, přijel mě na závěr podpořit, úžasný pocit. Za hranou mě čekají poslední dva kilometry. Beru vlajku do ruky a užívám si to. Úsměvy a fotky, a zase úsměvy. Cíl se blíží, naposledy vidím bránu z této strany. Naposledy v životě.

Dostávám medaili a nějak mi nedochází, že je konec. Objímám Libora, a tvoříme sérii fotek. Na kopci nad táborem otvíráme pravý český šampus a užíváme výjimečné chvíle. Mít u sebe v tuto chvíli někoho blízkého je úžasné umocnění zážitku. Jsem mu hluboce vděčná, bez něj bych tady nikdy nebyla. Teď už mě čekají jen samé výhody a sociální jistoty – jako třeba čisté triko, teplý spacák, večeře od organizátorů a koncert orchestru Pařížské opery přímo v kempu. Ráno bude ještě snídaně a po odjezdu z kempu taky sprcha v hotelu.

Závěr

A jsem zase v civilizaci, šátek ze závodu teď nesundám alespoň týden, doma za oknem v pekáči dosouším mokrý saharský písek. Naposledy (než je uložím) a se stejným dojetím jako na závodě čtu e-maily mých fandů. Tak jsem nikoho nezklamala, jsem v cíli závodu, který byl sice o dvě etapy kratší, zato při zachování stejného celkového počtu 203 kilometrů. Skláním se před všemi, kteří mi pomáhali, cítím hlubokou vděčnost. Vážím svého 511. místa ze 770 závodníků, kteří závod dokončili (47. místo ze 103 žen).

Nelituji ani minuty z celkových 40 hodin a 57 minut, které jsem strávila na trati závodu na největší poušti světa. Moje nohy na to ani nevypadají, pár otlačenin a puchýřů, klidně mohu zítra zase někam běžet. Klidně i po poušti, je totiž barevná, rozmanitá a nádherná. Jestli bych jela znovu na MDS? Určitě ne, bylo to tak krásné, že podruhé by to mohlo být jen horší a to by byla škoda. A co dál? Je spousta dalších krásných závodů na světě, mohu si v klidu vybírat. Nemám totiž kam spěchat, ten nejtěžší už mám. Navždy.

16.4.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Minulý týden došlo na hasičské stanici v České Lípě k předání 10 kusů obleků (bunda + kalhoty), které jsou určené hasičským lezcům pro zásahy v nepříznivých klimatických podmínkách.

Lezcům nebude zima. Mají speciální obleky

NAHLAS Petra Vondřicha.

NÁZORY: Panenka

Vyslovovat písmeno „ř" mě naučil číšník Pepa

Liberec - Seriál Deníku představuje cizince, kteří našli domov v Libereckém kraji. Další z nich je skotský překladatel Stephen Johnstone.

DOTYK.CZ

Největší poslanečtí snaživci? Na špici jsou Kalousek i Okamura

Už více než dvě stovky zákonů předložili současní poslanci. Sice jich protlačili jen 26, ale nesmutní z toho. Hlavně, že jsou vidět.

Procvičujte mozek a moc nesledujte televizi, radí paní Vlasta. Oslavila už 100. narozeniny

Česká Lípa - V kruhu rodiny si oslavu stých narozenin užila Vlasta Vogelová z České Lípy. Pochází ze středočeských Štíhlic, ale více než polovinu svého života žije v České Lípě.

Kradli auta na součástky, už čekají na soud

Liberecký kraj – /GALERIE/ Více než rok sledování se vyplatil. Policistům z libereckého Autotýmu se podařilo v rámci utajené akce Kukačka rozbít gang zlodějů aut. Dva muži z Jablonecka a tři z Prahy mají podle policie na svědomí krádež desítky osobních vozidel.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies