Nejviditelnějším krokem Sobotkovy vlády v oblasti reformy penzí bylo zrušení II. pilíře, který zavedla Nečasova vláda. Od roku 2013 bylo možné přesměrovat do druhého pilíře tři procenta z vyměřovacího základu příjmu, tedy poslat je do vlastního spoření ve fondech. K tomu bylo ještě potřeba přidat částku ve výši dvou procent ze svého. Možnosti využilo přes 83 000 lidí, kteří vyvedli 1,19 miliardy korun. Žádnou náhradu za II. pilíř vláda nezavedla.
INDEX DENÍKU pohledem kraje
Podle 52,8 procenta panelistů Deníku z Libereckého kraje bylo zrušení II. pilíře dobrým krokem, o opaku je přesvědčeno 47,2 procenta dotázaných. Odpovídalo 36 lidí, z toho 34 mužů a 6 žen.
Z odpovědí panelistů Libereckého kraje
Michael Canov starosta Chrastavy a senátor
Vláda neudělala správné rozhodnutí. Naopak učinila tím hrubou chybu, která vede k dalšímu podceňování ekonomické přípravy na vlastní stáří. Především mladí lidé si stále dost neuvědomují, že bez dobrovolného penzijního spoření nebude jejich budoucí důchod ani zdaleka stačit na důstojné a aktivní stáří.
František Gábor, zastupitel Liberce za TOP 09
Druhý pilíř penzijního spoření možná nebyl ideální. Byl to však reálný pokus o nápravu důchodového systému. Peníze ze zvýšené DPH byly určeny na nastartování důchodové reformy. Bohužel zvýšená DPH zůstala a peníze určené na naše důchody se utratily.
Ladislav Smejkal, historik Vlastivědného muzea a galerie Česká Lípa
To je otázka politického postoje. Ukládání peněz na stáří a dokonce spoření na pohřeb, to bylo charakteristickým rysem doby našich babiček. Každému bylo jasné, že to tak má být.
Když si odpustím golf, zbude mi i na jídlo, říká s ironií důchodkyně a bývalá ředitelka
Podstatnou část profesního života působila ve vedoucí funkci. Bohužel v kulturní instituci, kde platy nebyly nejvyšší. To se odrazilo i na starobním důchodu. Mezi svými kolegyněmi patří k těm „vyšším" příjmovým skupinám. Pobírá totiž 11,5 tisíce.
„Pokud bych si měla platit byt, nevím, jak bych to sama zvládla," říká žena, která se stará o dům a zahradu svým známým a za to u nich může bydlet. „Když se moc nerozcapuju, všeho se zřeknu a odpustím si golf, zbude mi i na jídlo," říká s ironií, když vypočítává životní náklady měsíční zálohy na energie, poplatky za léky, jízdné. „Je to komické, když slyším, že máte žít z úspor. Nevíte, z čeho by si tak člověk v kultuře s dvěma dětmi, které nechal vystudovat, asi tak měl naspořit," ptá se a zároveň konstatuje, že na tom není ještě nejhůř. „Jsou i nižší důchody," dodává ironicky.
NA UHLÍ I NA ZUBAŘE
Za pravdu jí dává žena, která pracovala celý život v liberecké tiskárně. Teď pobírá bez pár korun 10. 800 měsíčně. „Za bydlení dám měsíčně necelých pět tisíc. Platím vysoké zálohy, pro jistotu, kdyby něco. Naštěstí jsem si byt koupila, jinak nevím, jak bych to zvládla, když dnes jen za garsonku zaplatíte nějakých sedm tisíc," říká žena, která si přivydělává i ve vysokém věku úklidem. Spokojené stáří… „Musím, potřebuju mít nějakou rezervu. Třeba na zubaře. Něco stojí léky, nejvíc se musí šetřit na jídle. To je pro člověka, který žije sám nejdražší," vysvětluje. „Je to směšné. Vláda deklaruje, jak přidala důchodcům v průměru 200 korun, ale už se neříká, že nákupní koš se měsíčně zdražil o 320 korun," přitakává bývalá ředitelka.
BEZ DĚTÍ BYCH BYLA NA MIZINĚ
Podobnou zkušenost jako obě zpovídané ženy má i paní Zdena z Liberce. Pracovala ve zdravotnictví. Důchod? Necelých devět tisíc. „Naštěstí mě děti přemluvily a koupily byt, bez toho nevím, jak bych vyšla," svěřila se. Na měsíc jí po zaplacení pravidelných záloh zbydou čtyři tisíce. Mnohým ale nezůstane ani to. Společným jmenovatelem je, že žijí samy, vdovy nebo rozvedené. Jako samoživitelky neměly šanci pořídit si vlastní byt. „Důchod jim dělá osm, deset tisíc, z toho šest, sedm dají za bydlení. Na životní náklady a nezbytné služby jim tak zbývá kolem dvou, tří tisíc měsíčně. Takových žen je mnoho a my jim nemůžeme pomoct. Tak, jak jsou nastavená pravidla pro sociální dávky, nemají na ně bohužel nárok," vysvětluje státní úřednice z Liberce, která se s podobnými případy setkává denně. Trn z paty jim podle ní může vytrhnout jen dávka na bydlení. Pokud ovšem splní podmínku, že jim po odečtení životních nákladů nezbude částka vyšší, než kolik tvoří životní minimum. To v současné době činí 3410 korun. Pokud jej přesáhnou třeba jen o padesátikorunu, mají smůlu.
A stěhovat se do menšího? „Pokud žijí ve starším bytě, zaplatí zpravidla stejně, jako kdyby si najaly garsonku. Výměny bytů už jsou minulostí, ale i kdyby, kde by vzaly třeba jen na stěhování," stýská si sociální pracovnice.