Na svém kontě už mají první úlovek dva krokodýly a deset želv, které měli skončit na talíři tamního ministra. Jak vzpomíná Böhme na zajisté náročnou cestu?

„První vyprávění cesta Praha Paříž. Camička super až na Paříž. Stála jsem u nadměrných zavazadel, kam mrskly kennelku (cestovní přepravka pro zvířata, pozn. redakce) bez kolečka. To se pak našlo, Camičku to nerozhodilo. Byla nadšená, že mě vidí.

Nikdo mi nepomohl, jen všichni koukali, tak jsem Camu pustila na volno, ať si běhá a začala nasazovat kolečko. To stejně pořád padalo, tak šla na vodítku. Hledali jsme hotel, nikdo mi pořádně neporadil, kam mám jít, až nakonec policie s maliňáky byli mojí poslední záchranou. Byli moc ochotní, do toho Camička začala hárat a jejich pes začal kňučet. Doprovodili mě nakonec až do vlaku. To už jsem asi vypadala hodně zoufale, protože se mě ujal nějaký Arab. Ukázal mi, kde je hotel a pomohl mi i s kennelkou.

Druhý den znovu směr terminál. Tam už byli ochotní. Ještě na mě volali, že už můžu jít. Vyndat Camičku, zvážit a připravit k odbavení. Já už nervózní, ať už ji odvezou, potom jsem málem nestihla letadlo já. Nejdříve jsem stála ve špatné frontě, řekli mi, že musím na vlak.

To už jsem běžela a pak už se každého ptala na cestu. Konečně správně udýchaná sednu a přemýšlím, jestli se mám ptát, zda je pes v letadle. A najednou číslo mé letenky, jméno a co se zase děje? Chtěli po mně dotazník, co jsem dostala u odbavení, protože letím se psem. Tak asi bude v letadle.

Nastoupím konečně do letadla, sednu si a najednou se mi představil sám kapitán a ať jdu s ním. Tím děkuji profesorce Jiřině Kočové, mluvil francouzsky a já mu rozuměla. Sice raději moc nemluvím, to si nevěřím, ale něco rozumím.

Ptala jsem se, zda je něco se psem a on že ne, ale že je hodně divoká. Přišla jsem tedy ke kabině, dostala vestu a šla na letištní plochu. Camička převrátila kennelku vzhůru nohama, i podlážku. Nevím, jak se jí to podařilo, ale byla nadšená.

Potom už dlouhý let směr Brazaville. Přistání a konečně ven z letadla. Na letištní ploše jsem viděla Mbona, ten měl za úkol postarat se o Camu. Já jsem letěla nastydlá, nebylo mně dobře a hlavně jsem se modlila, abych neměla teplotu. To by byl už konec. Strašně mě ale pobavilo, letíme z Evropy a oni dělají, jak kdybychom vozili nemoci do Konga. Pak vyplnit dotazník a hurá pryč.

To jsem si myslela, než přišla pasová kontrola a jako vždy jediná z letadla…přišel celník, vzal mi pas a najednou že musím s ním. Hodinu mě dostávali z letiště, do toho přišel Adelphe, objal mě a přivítal. Já mu řekla, že nemám pas a on že to nevadí. Vítej. Byl kouzelný. Tím začala naše mise a pokračování příště."