Sedí na invalidním vozíku v mostecké nemocnici následné péče a směje se. Je to hořký smích. Takový, co pomáhá lidem přežít a nezbláznit se. Nad ochrnutýma nohama a průsvitnou hadičkou, ve které mu do sáčku proudí z břicha moč, drží dopis. Státní úředníci píší, že mu uznali příspěvek na péči. Celkem 800 korun měsíčně. Jeho jediný příjem. Zřejmě jako bonus získal  také průkaz TP. Když jím zamává v přecpaném autobusu, musí mu někdo uvolnit sedačku. Představte si tu scénu: vozíčkář běží na autobus, požádá mládež o místo, ta ochotně vstává, mrzák se posadí a jede se vesele dál.
„Kdyby nebylo přítelkyně, tak je to na sebevraždu,“ hodnotí prohranou bitvu s úřady 42letý paraplegik Petr Junek. Nemá ani invalidní důchod.

Nevzdává se

Bude psát další žádosti o pomoc. Ví, že to bude těžké. Podle úřadů nemá na víc než 800 korun nárok, protože bydlí s přítelkyní, která pracuje, má se o něj starat a živit ho. To, že přítelkyně má podprůměrnou mzdu a splácí půjčku na byt, podle Petra nikoho nezajímalo. O přestavbě bytu na bezbariérový se jim může jen zdát.
Loni musel přerušit rehabilitaci, protože už neměli peníze ani na pobyt v nemocnici.
„Je to smutné,“ říká zdravotní sestra. Všichni se diví. „To přece není možné. Osm set korun nestačí ani na jídlo, natož na oblečení a hygienické potřeby,“ zlobí se na pokoji Petrův jednonohý soused. Nestačí to ani na sáčky na moč a léky.

Nohy se dají obouvat 

Petr, povoláním řemeslník, měl v roce 2002 nehodu při automobilových závodech do vrchu. Nechtěl zůstat na vozíku, makal na sobě a podařilo se mu postavit na nohy. Začal chodit o berlích a pracovat v chráněné dílně pro invalidy, v kartonáži a navzdory svému postižení byl i bagristou ve štěrkovně. Nemohl to ale dělat dlouhodobě. Další zlom v jeho životě nastal v roce 2012. Když se jednou vrátil domů ze zaměstnání, sedl si do vany a už se nezvedl. Od té doby je pořád na vozíku. Nedávno dostal speciální umělé „nohy“, které si může na pokoji obout na ochrnuté končetiny a ujít s velkým úsilím pár metrů. Samotné obutí je bolestivé a fyzicky náročné. Při zapínání ho tlačí močový vývod na břiše. Když předvedl obouvání, zadýchal se jako by uběhl maraton.

Florbal, nový smysl života

Většinu času tráví doma, na Meziboří, naštěstí rád vaří a je plný energie. Přihlásil se do mosteckého sportovního sdružení vozíčkářů Basset, které hraje florbal. Petr, který je ze sportu nadšený, chce být reprezentantem České republiky. Na tréninky do Obrnic ho vozí kamarádi. Hovoří o novém směru svého života. „Při setkání s florbalisty na vozíku jsem se do tohoto sportu zamiloval, panuje zde velmi příjemný team v čele s trenérem,“ napsal pro  web vozíčkářů. „Vítej v týmu Petře Junku!“ zní přátelské přijetí od jeho kolegů.