Sedíme v „kobce" v podzemí Severočeského muzea a povídáme si o jeho nové knize Postindustriál. Vyjít by měla před Vánoci. Ivan si sice není jistý, naštěstí to potvrdila i jeho nakladatelka Květa Vinklátová z libereckého nakladatelství Knihy 555.

PRŮMYSLOVÉ DĚDICTVÍ

„Je to moje srdcovka," přiznává Ivan Rous. „Mělo by se v ní zúročit patnáct let mého bádání v průmyslových objektech," vysvětluje a pokračuje: „Důležité bylo definovat samotný pojem postindustriál. Nakonec jsme se shodli, že se za tímto pojmem pro nás skrývají opuštěné továrny a především to, co v nich zbylo po lidech. Industriálem pak nazýváme to, co je v provozu, co funguje. A spojovací prvek je historická hodnota industriální dědictví."

Ze sto dvaceti prozkoumaných objektů nakonec do publikace vybral autor jen kolem šedesáti továren. „Někde už nezbylo vůbec nic, zůstaly jen vybílené zdi. A to nestačí," vysvětluje. Ivana totiž nezajímá jen architektura nebo technické detaily, ale i život v továrnách, lidský prvek, který dokázal mnohdy nevlídné prostory továren přetvořit na příjemné prostředí.

„V Novém Městě pod Smrkem jsme našli například voodoo panenky. Přivezly je do Čech Kubánky, které zde za hlubokého socialismu pracovaly," poodhaluje kus zapomenuté historie. „Je zajímavé, že sem v této době přitáhly cizí náboženství," dodává.

„Analyzovali jsme i různé nápisy nebo malůvky. Lidé si to prostředí sami uzpůsobovali, byli schopni si ve volných chvílích vyrobit lavičku nebo dokonce zahradní domek. I například soustružník měl dílnu plnou kytiček," popisuje Ivan tehdejší realitu, kde by si zaměstnanci současných neosobních montoven připadali jako v Jiříkově vidění.

NEJEN OBALY NA STROJE

Kniha bude zachycovat poměrně širokou oblast: Liberecko, Jablonecko, celé Jizerské hory, a jak poznamenal Ivan Rous, vynechat nemohl ani příhraniční Polsko.

Kniha bude seřazená do patnácti kapitol. V první části autor přiblíží život továren v období jejich prosperity. „Říkám tomu obaly na stroje, popisuji, co továrna vyráběla, jak to v ní vypadalo, jaké se používalo zařízení. Zaměřil jsem se například na kotelny, které byly často tou architektonicky nejvzácnější částí stavby."

Další kapitoly budou věnovány válce a nuceným pracím. „Tady už vstupují do textu i lidé. Následující část knihy už je pak věnovaná právě lidským stopám v těchto areálech," popisuje Ivan Rous a pokračuje: „Zároveň jsme se zaměřili i na některé zajímavé detaily, například na barvy. Třeba v sedmdesátých letech bylo všechno hráškově zelené, stroje, podlahy, zdi… V osmdesátých letech to zase byla šedá a okrová, po revoluci bílá a tmavěmodrá.

POSTINDUSTRIÁLNÍ CHUDOBA

Závěr knihy patří znovuzrození starých továren, které si poté, co zanikla výroba a podnik byl rozprodán a „demetalizován", začaly žít vlastním životem. „Nazval jsem to postindustriální chudoba. To přijdou do bývalé fabriky sběrači a rozeberou ji, až zůstanou jen holé železobetonové zdi a dokonce někdy rozboří i ty zdi, aby se dostali k ocelovým tyčím," popisuje dramatickou epizodu ze života opuštěných továren.

Poslední kapitola už líčí návrat přírody, která neúprosně pohltí zbytky ruin a z kdysi prosperujícího podniku vytvoří jakýsi fantasy objekt, který svou zvláštní postapokalyptickou atmosférou láká zcela jiný druh návštěvníků dobrodruhy, hráče larpů nebo trampy.

Přestože Ivan Rous mluví celou dobu v množném čísle, bude nová kniha převážně jeho dílem. „Píšu ji sice sám, ale objekty jsem navštěvoval s kolegy nebo vlastníky starých továren," objasňuje.

Ti podle něj z 99 procent nakonec projevili pochopení a prohlídku objektu dovolili. „Nebezpečné to nebylo, ale samozřejmě musíte vědět, kam vstoupit," zavzpomínal Rous.

„V knize bych chtěl zachytit přirozený vývoj. Proč továrny vznikaly v určité době a na určitém místě, a že z toho samého důvodu také zanikly. Je proto zbytečné naříkat, že už skončila textilní výroba. Vybydlené textilky už u nás byly ve třicátých letech. Je důležité, že v Liberci nadále funguje výzkum a vývoj a cyklus tak stále pokračuje," uzavírá naše povídání Ivan Rous