VYBERTE SI REGION

Naděje mi znovu vrátila lidskou důstojnost

Liberecký kraj - Osm let žil a spal na lavičce před obchoďákem, probudil se vedle mrtvého kamaráda. Jediným jeho cílem bylo vyžebrat dvacku na krabicové víno, někdy na rohlík. Zpít se a zapomenout.

22.4.2012 1
SDÍLEJ:

Richard Piskor, muž, který se odrazil od samého dna.Foto: Deník / Vít Černý

Pětačtyřicetiletý Richard Piskor z Rochlice prožil ten největší svrab, jakým může člověk projít. Teď tu sedí přede mnou.

V útulném čistém pokoji pijeme turka. Je mi trapné, že mi na světlém koberci bez poskvrnky nedovolil zout boty. „Jste přeci hosté,“ dostali jsme s kolegou fotografem první lekci od člověka, který dlouhá léta neznal čisté oblečení. Už tři roky žije v téhle ubytovně, bez drog. Je „čistý“. Z ulice často není návratu. On to dokázal. Někdy se prostě stane zázrak.

Umírám!

Do domu Naděje v Kateřinkách, který za přísných pravidel slouží jako noclehárna pro bezdomovce a zároveň jako městská ubytovna pro sociálně nejpotřebnější, se Richard dostal před třemi lety. Nepřišel sám.

„Vzal jsem ještě kamaráda, museli jsme vypadat hrozně, čistý jsem nebyl, třásl jsem se po celém těle, bylo mi strašně zle. I když nějaký alkohol ve mně ještě byl, udělali výjimku a nechali nás přespat,“ začíná své vyprávění Richard Piskor.

„Nevypadali nejlíp. Přiznám se, že hlavně z pana Piskora šel trochu strach, ale viděl jsem, že je na tom bídně. Později jsme ho dokonce museli křísit, volat záchranku,“ popsal dramatickou situaci vedoucí libereckého střediska Naděje Jiří Beneš.

Přišel za mnou

„Zkolaboval jsem. Jako už mnohokrát předtím na ulici. Myslel jsem, že umírám. Něco mi píchli, druhý den jsem se snažil dát aspoň trochu dohromady. Třetí den, když už mi bylo trochu líp, zeptal se nás jeden ze zdejších zaměstnanců, jestli s ním nechceme jet do Jablonce, že stejně nemáme co dělat. Jel na bohoslužbu do baptistického kostela. Měl pravdu, stejně jsme neměli nic jiného na práci. Tak jsme jeli…

„Seděl jsem v lavici a prostě jen poslouchal. Kamarád, pan Šedý, taky. Za chvíli mě začalo mrazit po celém těle. „Už je to zase tady,“ pomyslel jsem si. „Absťák!“ Jako už mnohokrát předtím. Po chvíli mrazení ustoupilo, ale pak se vrátilo ještě s větší silou. Něco zvláštního se ve mně stalo. Jako když se zlomí stéblo. Během jediné hodiny se mi převrátil celý život. Pochopil jsem, že už nechci zpátky, že je to celé za mnou. Bylo to strašně silné,“ vypráví Richard o prožitku, který ho potkal.

„Myslel jsem si, že lidi, kteří věří v Boha, nějak zblbnou, že to takhle není, ale já jsem to zažil. Přišel jsem za ním a on přišel za mnou,“ prostě a srozumitelně líčí svůj nejniternější prožitek.

„Je to tři roky. Od té doby jsem se jedinkrát nenapil. A předtím? Osm let jsem byl věčně ožralej, nepomohly mi protialkoholní léčebny, psychiatrie. A najednou jsem se z toho dostal bez prášků, bez doktora. Říkám, že Bůh je ten doktor. Lidé ze záchranky i policisté nevěří, že jsem ten stejný člověk, kterého sbírali roky na ulici.

Příběhy o pádu na dno, o tom, jak se z člověka stal bezdomovec, což není zrovna cíl, který by si normální člověk dobrovolně vybral, mají jeden scénář.

Zpravidla začíná problémy v manželství, rozvodem. Muž se odstěhuje, žije v podnájmu, přijde o práci a brzy také o byt. Někdy tam už začínají problémy s alkoholem. A práh mezi domovem a životem na ulici je překročen. Mnozí netuší, jak tenká je to hranice. „Jsou to hodně lidé, kteří bydleli na podnikových ubytovnách, kteří přijeli za prací ze Slovenska, ale měli jsme tu i inženýra,“ dodává k tomu Jiří Beneš z liberecké Naděje.

„Někteří, hlavně mladí lidé, se na ulici dostanou z rozvrácené rodiny. Z dětského domova, ze vzdoru. Brzy ale poznají, že co je to za hrůzu. Že se nemohou umýt, že se musí dělit o pití, jídlo, cigarety. Vydrží to maximálně dva týdny a vrátí se. Když mají kam,“ doplňuje Richard Piskor, než začne vyprávět o své cestě ke dnu.

„Mám čtyři děti, práce nebyla, když jsem měl štěstí, vzal mě někdo načerno. Peníze někdy byly, často ne. Aby měly děti co jíst, kradl jsem. Maminka nás k tomu nevedla, vždycky s tatínkem pracovali, všech osm dětí uživili. Mí sourozenci také mají práci, jen se mnou byly vždycky problémy. Začalo to už tím, když jsem dostal povolávací rozkaz, opil jsem se s kamarády, rozkopal popelnici a dostal trest za výtržnictví. Pak už z vás tu nálepku nikdo nesundá. Byl jsem mockrát ve vězení, dva roky, deset měsíců…krádeže, výtržnosti. Žena mě opustila.“

Člověk v tísni

Naslouchám jeho zpovědi. Nejsem první. V rámci festivalu Jeden svět, který pořádala organizace Člověk v tísni, se s jeho příběhem setkaly desítky lidí z celé republiky. O své cestě na dno a zase vzhůru vypráví s naprostou otevřeností. Nesnaží se nic ze svého života zatajit, přelakovat. Mluví o sobě s důstojností člověka, který poznal peklo a jako jeden z tisíců dostal šanci nového života. „Jedna zdravotní sestra mi řekla, že tohle není možné, že tuhle práci dělala celý život, ale s ničím podobným se ještě nesetkala. Ale věřící lidé věděli, o čem mluvím…

Když ho kvůli průšvihům žena opustila, nabídla mu domov jedna ze sester. Nechtěl. „Víte, mezi cikány je mnohem větší solidarita. Všimněte si, že mezi bezdomovci skoro cikána nevidíte. U nás, když člověk přijde o vlastní rodinu, vezme ho k sobě jiná. Tak to chodí, ale nechtěl jsem sestře dělat problémy, má své děti. Šel jsem do města. Koupil jsem si flašku, sedl si na lavičku a přemýšlel, co přijde večer. Kam půjdu spát. Bylo tam víc bezdomovců, čekal jsem, že mě třeba někdo z nich vezme do nějaké party, řekne, co mám dělat… Ale nevzal mě nikdo,“ vypráví o první noci na ulici. Tak jsem tam takhle seděl celou noc. Byl to šok, probudit se ráno na lavičce, nemít kam jít, co dělat. Abych na to nemusel myslet, hned jsem sáhnul po flašce. A tak šlo den po dni. Bez alkoholu na ulici nikdo nevydrží. Nejdřív zapíjíte starosti, stud, snažíte se co nejrychleji zapomenout na svou situaci…a pak už je vám všechno jedno. Hlavně sehnat nebo vyžebrat tu dvacku na krabicové víno. Třeba korunu po koruně. Stalo se, že jsem nejedl měsíc a osm dní, to byl můj rekord. Někdy jsem si píchal alkohol přímo do žíly. Bylo mi všechno jedno, jen nic necítit. Byl jsem živá mrtvola.

Sourozenci mi zpočátku nosili jídlo, sestra mi koupila oblečení, ale já všechno hned prodal, abych měl na pití, jen tak se dalo přežít. Pořád jsem přespával na lavičce, v zimě jsme přežívali u KFC, odkud šlo větrákem aspoň trochu tepla, když je člověk utlumený alkoholem, zimu tolik necítí…Proto všichni pijou. Pijete, a nestydíte se za to, že žebráte. Často jsem se třásl tak strašně, že mi kamarádi museli lít alkohol do úst, než se to zastavilo. Pak už s tím nemůžete přestat. Co bylo na ulici nejhorší? Když jsem se ráno probudil vedle mrtvého člověka.…Za těch osm let jsem takhle přišel o deset kamarádů,“ dostává se k nejhorším okamžikům.

DOMOV. V ubytovně Naděje našel Richard Piskor po osmi letech domov. Změnil se, přestal pít, začal pracovat, našel cestu… Výjimečný příběh s ním prožívá i jeho přítel Šedý. „Neznám dva podobné lidi,“ říká vedoucí liberecké Naděje Jiří Beneš (na snímku zc

DOMOV. V ubytovně Naděje našel Richard Piskor po osmi letech domov. Změnil se, přestal pít, začal pracovat, našel cestu… Výjimečný příběh s ním prožívá i jeho přítel Šedý. „Neznám dva podobné lidi,“ říká vedoucí liberecké Naděje Jiří Beneš (na snímku zcela vlevo). Foto: Deník/V. Černý

„Bez kamarádů nejste nic. Dělíte se o pití, někdo vyžebrá na papírky, na tabák, koupíte dvacet rohlíků a podělíte se s nimi, někdy se i servou, ale pak jsou zase kamarádi. Chlap na ulici si sám nevěří, sám by nepřežil, když je někdo s ním, v nějakém společenství, nebojí se zůstat sám v noci. Každý někoho potřebuje.“

Strach, ztráta motivace, alkohol. Bludný kruh, z něhož není úniku. „Občas někdo zkoušel nepít, někteří se dostanou do protialkoholní léčebny, tráví tam i několik měsíců, alkohol jim tam sice zoškliví, opakují, že je to hnusný, ale nedají vám nic jiného. A když lidé nemají motivaci a místo v životě, tak si tam jen odpočinou, posílí se a pak pijí ještě víc. Sám se z toho nikdo nedostane. Vím, že bez Boha bych už nežil,“ říká mi s pevným pohledem do očí, s jistotou člověka, který se neutíká k iluzi, k modlářství, pámbíčkářství, člověka který poznal víru a s tím i trvalou jistotu, že člověk na tu bídu života není sám.

„Vím, že stál při mně. A já ho nechci zklamat. Osvobodil mě z toho nejhoršího zla. Moje rodina je věřící, řekli mi, že mě Bůh nechal padnout na dno, aby mě z něj zase zvedl. Často přemýšlím, proč jsem měl tak silné nutkání přijít sem tehdy do Naděje, jako by mě něco postrkovalo. Přitom jsem se tomu bránil, protože ke zdejším pravidlům patří absolutní zákaz alkoholu. Proto sem řada bezdomovců ani v mrazech nechce, závislost na alkoholu už je silnější. Mnozí nehledají pomoc ze vzdoru. „Nechali jste mě na ulici, tak tam zůstanu,“ myslí si. „Sám si nepomůže nikdo. Já jsem měl obrovské štěstí. Dostal jsem velkou šanci, přestal jsem ze dne na den pít, rodina mě znovu přijala mezi sebe. Vyučil jsem se kuchařem, dostal jsem práci, přes dva roky dělám správce v domovech důchodců. Strašně si toho vážím a strašně si vážím lidí v Naději, že mi tu druhou šanci dali. Snažím se využít každou nabídku, každou šanci podané ruky, chci už žít tak, jak se má. A zároveň si každý den nepřestávám říkat: Jsem to já? Jak se to stalo, že mám chuť znovu žít, že můžu chodit do práce, že se můžu setkávat s těmi všemi úžasnými lidmi, které jsem tu poznal? S lidmi, kteří by se se mnou dřív vůbec nebavili?

To potvrzuje i Jiří Beneš, který ubytovnu i noclehárnu pro bezdomovce vede. „S podobnými lidmi jsem se opravdu nesetkal, vlastně znám jen pana Šedého, to je ten muž, který sem tehdy s panem Piskorem přišel. Víte, pomoc tu hledá mnoho lidí, ale záleží, co si od ní slibují. Často sem přijde člověk a řekne nemám kde bydlet a na nás je rozklíčovat, co všechno nám tím chce říct. Že je starý, že nemůže sehnat práci, že je nemocný. Důležité ale je, aby lidé chtěli spolupracovat, teprve pak jim můžeme pomoct,“ říká pracovník Naděje.

Návrat

Dopíjíme kávu a bavíme se, co bude dál. „Chtěl bych získat vlastní byt, ale než si podám žádost, chci nejdřív splatit do haléře všechny dluhy. Postavit se na vlastní nohy a pak teprve všem lidem, kteří mi tu pomohli, poděkovat, zavřít bránu za minulostí a odejít do života. Vím, že už se nebudu bát, že mě Bůh vede a říká mi, běž, je to v pořádku, jdi po té cestě, není tam už žádnej ostnatej drát…,“ svěřuje se s plány Richard Piskor.

Úplně ale na svou minulost zapomenout nechce. „Občas za kamarády na ulici chodím, přál bych to, co potkalo mě, všem chlapům. Nestydím se za ně. Žil jsem s nimi,“ říká.

Lidský projev si ale podle Jiřího Beneše zaslouží každý z nich. Bavíme se, jak většina lidí s bezdomovci soucítí, ale než peníze, dá jim raději jídlo. Aby nepropili peníze na rohlík. „Víte, i když žijí na ulici, ve špíně, pořád jsou to lidské bytosti, se stejným srdcem, stejnými potřebami jako každý jiný. A jestli jim dáte peníze nebo rohlík, je důležité, ale důležitější je, že si jich vůbec všimnete, promluvíte s nimi. Dáte najevo ty tu jsi. Každý sebemenší zájem to jsou maličké kroky k tomu, aby vůbec mohlo dojít k nějakým změnám. Dostat se na ulici, to je rychlost, nedělám si vůbec iluze, že by se to nemohlo stát téměř každému z nás,“ uzavírá Jiří Beneš, který má s lidmi v tísni několikaletou zkušenost.

Zavíráme za sebou dveře. Je o čem přemýšlet. Třeba o naději. O tom, jak hluboké může mít dno, a přesto by se jí neměl žádný člověk nikdy, za žádných okolností, vzdát.

Autor: Jana Švecová

22.4.2012 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Psovod Jörg Kempe a fenka Hipi při pátrání po pohřešované Míše Patricii Muzikářové.
21

Německá fenka zachytila stopu ztracené Míši. Policisté vyhodnocují informace

"Tady lidé vydrží nejdéle. Je tu pořád co objevovat a pozorovat,“ říká přírodovědec Martin Pudil

Tajemství horské přírody odhaluje Severočeské muzeum

Sto tisíc pro Domov U Spasitele

Nákup andělů podpořil důležitou službu pro staré a nemohoucí lidi na  Frýdlantsku

Spolujezdecká osobnost z Podještědí – Pepa Král

Liberec - /ROZHOVOR/ Jako je Raimund Baumschlager nebo Hermann Gassner nazývaný multišampionem, Josef Král z Liberce může být nazývaný multispolujezdcem. Za svou dlouholetou kariéru odstartoval do více jak 230 soutěží a usedl na sedadlo spolujezdce (i když třeba jen na jednu soutěž) k téměř třiceti rallyovým jezdcům. První soutěže si připsal na své konto již ve druhé polovině osmdesátých let. Jen v letošní sezóně odnavigoval třináct soutěží a ještě ho nějaká čeká.

Pátrání po pohřešované Míše o víkendu nabírá na intenzitě. Tým se rozšířil

Ústí nad Labem - Pátrání po pohřešované Michaele Patricii Muzikářové z Ústí nad Labem nepolevuje ani o víkendu. Kriminalisté vyhodnocují informace získané od veřejnosti. Kromě speciálního týmu se do pátrání zapojil rozšířený tým kriminalistů z jednotlivých územních odborů v kraji.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies